Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 431 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+13 neviditelných
Pronikání
datum / id02.09.2009 / 333519Vytisknout |
autorStvN
kategoriePovídky
sbírka2009,
zobrazeno6135x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPísmák hledá SuperStar, Povídka měsíce,
Prolog
Není psáno pro SuperStar, ale použít se to dá.
Pronikání


i.

Mizera sedí na židli a usmívá se. S nikým nehovoří, protože nikoho nezná. Nechce uspěchat výběr rolí tím, že by jako žralok vnikl mezi hejno ryb, protože tím by způsobil nevratnou změnu - ve společenství. Aspoň dnes chce ještě počkat s kroky, které se následně zřetězí do událostí a činů. Cítí se pohodlný a silný, když vidí, že pouta jsou zatím v nich samých. Oslovit člověka by znamenalo sáhnout do něj a kus duše vyrvat na světlo - a vytvořit pouto. To by se mu líbilo v případě, že by si byl jist vlastní imunitou. Vyčkávání pociťuje jako výhodu – zůstává nepatrná šance, že si svou roli vybere.

Část pocitů na povrchu je jasná a přístupná a týká se každé zvláštní osoby. Mizera rozděluje role jako by byl bůh, avšak; – z jeho pohledu je skutečně bohem. Kdo jiný by byl? On je bůh a rozdává role tak, jak to umí, tak, jak to dělá vždy, nehledě na to, že se mýlí - už z principu, a totiž snažit se řadit podle jasnosti deset nejjasnějších hvězd je alibismus, je to výmluva proti předsudkům, nestrannosti a spravedlnosti. Ač by se byl rád obhájil přirozeností, neumí si pomoci a vzápětí shledává, že soudí bez rozmyslu a unáhleně jen proto, že chce a potřebuje mít hned hned jasný obraz o každém přítomném. Hledět na člověka asi jako na stroj a nic si o něm nemyslet zkrátka neumí, třebaže si to přeje. Nakonec je mnohem jednodušší a uklidněnější zařadit vzhledem a prvním pohybem či větou osobu do určité kategorie, byť jsme natolik ohební, že umíme posléze kategorie třídit a upravovat v souvislosti se seznamováním se, než čekat, až se projeví v celé, nebo aspoň částečné, přesto již plné, kráse jako bychom seděli a dívali se na pupen tak dlouho, dokud nerozkvete a úplnost tvaru a vůně a barev nám neposkytne bohatší základ k vytvoření pravdivějšího obrázku, podporovaného navíc dlouhým pozorováním vývoje rozkvětu a smysluplnou úvahou. Něco v nás zkrátka hodnotí a seřazuje bez našeho souhlasu, což nás ovšem neomezuje ve vnímání, či naopak nevnímání podrobností prvním pohledem a tím vzniká obraz částečného nadhledu jak nad osobou, tak nad osobami, jakožto společností stojící vždy proti nám, protože i když se cítíme jako dokonalá součást, kámen vklíněný do stabilní stavby ze stran chráněný dalšími kameny, udržujeme si určitý hladinový odstup, jenž se ukazuje teprve tehdy, kdy unikáme z pout společenství jako nepotřebná družice z gravitačního pole Země, když se z nějakého důvodu ostatní postaví proti nám, když dojde ke střetu chutí, povah, motivací, výkladů, tehdy si uvědomíme osamělost a odloučenost, nespjatost, ba nemožnost vytvoření dokonalého sepjetí s něčím, co s námi není spojeno fyzicky.
Mizera automaticky třídí osoby, aniž by nad tím zdlouhavě přemýšlel, aniž by byl chtěl někoho soudit, avšak vnímání samo je již souzením nehledě na to, zda výsledky posloucháme. Skrytosti a tajemství povah jsou uložená v zákrutách a podlažích a v zamčených místnostech hluboko v duši jako voda ve studni – jako světlu trvá, než dopadne na hladinu a ke dnu se mnohdy ani nedostane, - jsou nedostupná prvním pohledům; tvoří hmotu, atmosféru, půdu jedinečností, jichž si Mizera sice všiml, avšak stejně jako bez mikroskopu nelze prozkoumat živný roztok tak, jako listy, stonek a kořen výsledné rostliny pouhým zrakem.

(Může si stokrát myslet, že zrovna touto otázkou odhalil něco, co mu otevře dveře k pochopení duše, přesto žádné odhalení není úplné, ba dokonce lze pochybovat i o jeho dočasné pravosti, neboť člověk je, jakožto živý a stárnoucí živočich, bytost věčně podléhající změnám, a co bylo jednou jeho podstatou, je podruhé protikladem. Naštěstí růst duše je tak pozvolný (a se změnou pozorovaného mění se i pozorovatel; ne že bychom se mohli spolehnout na to, že se obě změny budou dít ve shodném směru), a nakonec není tak docela nahodilý, že by najednou zcela ignoroval minulost, takže lze s trochou empatického vcítění přibližně odhadnout směr vývoje a bez velkého mýlení můžeme zanedbat všechny předpokládané a zrovna probíhající změny a jednat s ním jako s bytostí hotovou, jejíž zásadnější proměna započne až s naším působením, které ostatně není těžké v této chvíli kontrolovat, takže pozorovanou bytost vytvarujeme do libovolné podoby. Nesmíme ovšem příliš zabíhat do detailů, abychom nešťastným slovem nespustili neřiditelnou změnu, která, ač zasáhne především mozek, rozleze se posléze osobností jako plevel a v reakci s dřívějšími zkušenostmi, pozmění celkový charakter tak, jako když na hladinu bílé barvy přijde kapička barvy jiné, takže ani po důkladném rozmíchání bílá již není a nikdy nebude bílá.)

Mizera nikdy do hloubky nepřemýšlel nad lidmi, takže se naivně domnívá, že čekáním může jedině získat, ale neuvědomuje si, že již samo čekání nakazilo duše přítomných jedem, a ty po tak silném impulzu ožívají jako příroda po zimním spánku a pučí do šířky, takže u některých, ne-li u všech, je jisté, že by udělal lépe, kdyby to, co učiní za okamžik, učinil již nyní. A to Mizera bohužel neví.


j.

Mizera sedí na židli a šklebí se, protože jako jediný může sedět na židli. Atmosféru duševního stavu popisuje jediným slovem – opakování.

Opakování, řekne a čeká, jak slovo vyslovené jeho hlasem zapůsobí na ostatní. Výběr z výběru je nutně spojen s popřením výběru, napadá ho vzápětí, když si uvědomí, kde se nachází. V tuto chvíli však výrazy obličejů zohledňují více mimovolnou touhu po činu, který by ovlivnil jsoucnost židle, než reakci na bezprostřední hlas. Hlas je jen kulisa pro jejich vlastní myšlenky, záminka k vyčkávání, někteří jej možná pociťují jako podraz. Možná čekali, že beze slova vstane a něco udělá, například rozdá nějaké papíry (které beztak leží na stole za ním) - nakonec o povídání nepadlo ani slovo. Vlastně Mizerovo první slovo rozvířilo, aniž by mělo tu vlastnost, avšak v této konkrétní situaci – zejména pak v souvislosti s minulými kroky a skutky, které každého jedince dovedly až sem – strnulou hmotu myšlenek v hlavách a lidé vzpomínali, co jim bylo řečeno těsně před vstupem do místnosti a dříve či později, nebo nikdy, dohledali úzkostnou pravdu, že jim nebylo řečeno vůbec nic, a tudíž v sobě nenalezli základ k jednání, kromě schopnosti nezhroutit se bezvládně na zem, čili stát a čekat; a když během čekání hledali impulz, na němž by mohli spočinout patou a posléze se odrazit k běhu buď jen vnitřnímu, nebo někteří jedinci ke skutečnému fyzickému pohybu, nenalezli nic jiného, než Mizeru, nebo lépe židli, která jako královská koruna odlišovala jedince od zbytku, - a k této židli upřeli veškerou tvůrčí energii, jejíž hladinu právě rozvířilo slovo.

Opakování, řekne a vidí, že tentokrát je účinek odlišný. Výběr z výběru. Opakování. Spokojeně se usmál, třebaže ke spokojenosti nemá jiný důvod, než že vydal zvuk, který byl slyšen a jemuž bylo porozuměno, třebaže ne vnitřnímu smyslu v celé úplnosti, nýbrž pouze povrchnímu významu, jako když se řekne káva a každý si představí černou horkou tekutinu, - kdo ji někdy pil, možná že vyvolá pocity z toho dne, jestli například bylo horké léto a on seděl ve stínu kaštanů na břehu řeky - a tuto situaci si představí jako první, bude výsledkem rozpoznání smyslu zvuku káva nejspíš úsměv. Pravděpodobně však není přirozenou lidskou schopností vyvolat na jazyku chuť kávy při pouhém poslechu toho slova, ačkoli je někdy poměrně snadné, dokonce jaksi přirozené, pocítit hluboké zhnusení a doslova pachuť, při vzpomínce spojené se slovem, které označuje něco, co na nás kdysi zapůsobilo krajně negativním dojmem.

Jsem Mizera, řekl a někdo se zasmál. Nezíská si je všechny, mnoho jich ještě ani neviděl, ale může se pokusit vtěsnat do jejich vědomí. Mizera bytostně touží, aby si k němu vytvořili vztah, aby na něj měli názor. Nezáleží na tom, jaký názor, byť si bude po chvíli představovat jeho konkrétní podobu. Záleží jedině na tom, aby veškerou svou momentální pozornost soustředili na něj. Věděl, záhadno jak, že cesta ke komukoliv jakkoliv komplikovanému – a oni komplikovaní nejsou, ani jako společenstvo, natož jako jedinci – vede přes zaujetí pozornosti, která jako by v okamžiku vypnula rozum, coby řídící centrum a především regulátor zdravého úsudku. Ne nadarmo se shromáždění lidí označuje jako stádo ovcí nebo opic. Ačkoliv u nižších organizmů spojování způsobuje pozitivní zlepšení parametrů, jako jsou inteligence, síla nebo schopnost přežít, u vyšších bytostí, jakou je asi člověk, jakékoliv spojení způsobí úpadek všech dostupných vlastností, což nikdy nelze využít, ale vždy příkladně zneužít. Možná právě proto se člověk jako jedinec označuje za nejvyššího tvora, vrchol přírody, protože nedokáže svým působením vytvořit nic vyššího, ledaže by sám osobně vyrostl, což se ostatně děje velice zřídka. Odhalení stádní degenerace není samo o sobě užitečné, když Mizeru nenapadá, co by měl udělat nebo říct, aby stádo kupříkladu šlo doprava nebo si lehlo na zem a začalo spásat trávu, která v této místnosti rostla do nepříjemné výšky, takže se v ní jedinci menšího vzrůstu docela ztratili – čas od času bylo vidět, jak koukají mezi stébly, která tiše rozhrnovali dlaněmi, nebo se nad vrcholky stébel mihla hlava lačné postavy, která nadskočila v naději, že zrovna v té chvíli něco uvidí. Mizera však stále stejně nehybně sedí na židli.



k.

Myšlenka na změnu Mizeru láká, ne snad z nějakého samaritánského důvodu, jako spíš ze zvědavosti a možná také z nudy. Uvědomuje si, že přítomné situaci nerozumí o nic lépe než ostatní – možná právě toto vědomí jej činí výjimečným? Možná proto sedí (stále) na židli? (Posedla ho zoufalá myšlenka, že tím projevil slabost a nerozhodnost a tím si uzavřel, nebo ztížil, postup do role vůdce, který právě přijal za cíl.) A v této chvíli ucítil zákmit nejasné myšlenky, kterou měl plně pochopit až o něco později – že zrovna větší neznalost ostatních mu umožní být vůdcem – největším mizerou, - bez ohledu na to, že sám nevěděl, proč tu jsou. Beze všech ohledů chtěl – toužil – být největším mizerou ze všech mizerů. Bylo jasné, že každý mizera je mizerou a všichni jsou tady – dosažitelní a nevytřídění. Postavte se, mizerové, podle výšky, chtělo se mu jednou říct. Postavte se podle mizernosti! – a já budu stát v čele. Taková byla jeho touha.

Pro tuto chvíli však sedí naopak obtížen dočasnou ztrátou jistoty, jako když se člověk chvíli topí; - později se mu poštěstí vystrčit hlavu nad hladinu a nadechnout se, načež se opět potopí a tak dále, až zjistí, že plave – a je šťastný, - avšak jen do chvíle, kdy se pohledem přesvědčí, že moře je bezbřehé, zapochybuje o zbývající energii, která mu měla umožnit šťastné spočinutí na pláži, takže si nakonec během pravidelného vynořování a ponořování uvědomí, že ačkoli právě plave, neustále se topí. Takto zkráceně podaná podstata Mizerova vnitřního neklidu bude možná budit dojem jednoduchosti a jakési pravidelnosti ve smyslu obsažnosti pravidel, která i v nepříznivé situaci skýtají útočiště pro naději a víru, avšak uvěření tak primitivní jednoduchosti duše by svědčilo jedině o bezmyšlenkovitém konzumu slov, přičemž průběžné uchopování smyslu, byť bezúčinnému, protože jednotlivě uchopené spojky slov a souvislostí během dalšího netrpělivého čtení opět unikají a vznáší se jako hvězdy nízko na obloze poznání v očekávání pevnějšího uchopení, je sice pracné, avšak přinejmenším chvályhodné, když nebudeme brát v úvahu, že chvála není otázkou určitého omezeného počtu zásluh, nýbrž celkovou úrovní bytosti.



l.

Nakonec se nemusel Mizera ani moc snažit provokovat hromadnou činnost, neboť tíha času padla na všechny stejně, byť s rozdílem mikrosekund, takže se zdálo, že se pohyb rozvlnil jako řetězová reakce následující po nahromadění určité energie, - nikdo však nepostřehl, kdo se pohnul jako první – všichni byli nakonec přesvědčeni, že to byl Mizera, a to jedině proto, že seděl na židli. Zatímco někdo přešlápl z nohy na nohu, jiný pohnul paží v určitém směru, přesto vnitřně náhodném, několik pohledů se spojilo, dokonce se v místnosti zvedla hladina hluku, třebaže nikdo zřetelně nepromluvil.
Mizera se postavil. Někteří změnili polohu, avšak nikdo se nepřiblížil. Chci, aby to tentokrát probíhalo jinak, přál si, a přesto věděl, že sociální role se nemění a zároveň se obával, že záměrně vytvořený výběr z výběru může v tomto konkrétním ohledu znamenat změnu. Možná už nebude Mizera. Co by se například stalo, kdyby vyzval konkrétní osobu, aby vystoupila z davu a vyměnila si s ním místo – sedla by si na židli, zatímco Mizera by zapadl mezi ostatní. Ano, přesně to nyní udělá. Vybere si jednu postavu – člověka – a požádá ho, aby si s ním jednoduše vyměnil místo. To přece může docela lehce udělat. Musí však vybrat velice pečlivě, asi jako když vybírá boty, musí si hned na první pohled být jistý, že je to ta pravá osoba.
Mizera klouže pohledem z osoby na osobu, nikdo se mu však nelíbí. Jestli je to tím, že nikoho nevidí odkrytého – každý je z části chráněn travou – i kdyby jediným stéblem, bude Mizerovi překážet právě toto stéblo clonící jistý rys v obličeji, oko, anebo splývající s křivkou tváře nebo boků (stalo se mu dokonce, že si prohlížel trochu divného člověka s extrémně dlouhou rukou a posléze zjistil, že část této ruky patří druhé osobě (která stojí v jiné rovině) – dokonce ženě. Jsou tu ženy!
Nedá se říci, že by zrovna ženy čekal méně než homosexuály nebo králíky – přesto se u této jediné ženy zarazil (možná proto, že byla viditelná – na rozdíl od homosexuálů, u kterých si člověk není jist, ani když je vidí držet se za ruce, naproti tomu žena nemusí podnikat nic zvláštního a svou ženskost nezapře) a položil si docela vážnou otázku, jestli by neměl svůj dosavadní postoj, založený na teď již mylném předpokladu, že zná rozložení svých soupeřů, přehodnotit. Výběr z výběru. Opakování. Žena.
Žena, řekl na zkoušku a nic se nestalo. Buď byla hloubka porozumění mezi tím, co řekl a tím, co oni mohli pochopit, tak nepřekročitelná, že je zmrazil, nebo chápali tak samozřejmě, že jako odezvu vyslali nepatrný úsměv, který cestou zanikl, takže Mizera nabyl dojmu, že nikdo nic nechápe a že jsou patrně všichni homosexuálové nebo homosexuální králíci, kteří se tváří jako normální lidé, a to může být důkazem toho, že je homosexuálem i on. Pokud ovšem není králíkem nebo dokonce ženou, což by také vysvětlilo ono zaváhání a dlouhou paži.
Jsem žena, řekl – a pak – jsem homosexuál, a tráva jako by ještě více zhoustla.
Jsem králík, řekl a došlo mu, že už mluví trochu z cesty.
Nejsem králík, řekl. Slyšeli ho vůbec? Rozumí mu? Jakých větších hloubek propast ještě dosáhne?), nebo tím, že podvědomě nevěří, že by vůbec někdo mohl vypadat hodnotně (jako on?), nebo tím, že v místnosti nikdo vhodný nebyl, jako se někdy stane, že se z žádného vejce nevylíhne kuře, nelze docela říci, protože do Mizerova podvědomí nevidíme, pokud ovšem něco jako podvědomí existuje a není to jen výmysl, který má vysvětlit něco, co nechápeme, jako by snad něco ještě tajemnějšího než podstata, která nám zrovna uniká, mohlo tuto podstatu vysvětlit, podobně jako Řekové prohlásili atom za nedělitelný jenom proto, že ho rozdělit neuměli.



m.

Mizera stojí a touží se jich dotknout. Patrně nemá smysl unavovat se mluvením. Proto ukročí směrem k nejbližší travině, ale jako by se v mžiku přesunul ne o jeden, ale nejméně o deset metrů, šlehla ho do tváře jedna vyšší travina. Anonymní travina způsobila přerod v Mizerově vidění, asi jako když si krátkozraký člověk nasadí brýle a čte poznávací značky, nebo jako když člověk, který v temné chodbě klopýtal o neviditelné překážky, na konci chodby rozsvítí a zjistí, že překážky stály docela jinde, pokud vůbec chodba nebyla bez překážek.
Mizera uznal, v podstatě bez zvláštní myšlenkové obhajoby, že je též obklopen travou, kterou před tím neviděl, neboť byla příliš blízko, což bylo samo o sobě dost na to, aby se vzdal myšlenky na pohyb kupředu – smíšením pocitů zaváhal s dalším osmimílovým krokem – rukou za zády se ujistil o přítomnosti židle, která skýtala dostatek jistoty v tomto světě, ukročil dozadu a posadil se tak neohrabaně, že se celým tělem natočil doleva a uviděl to, co viděl, když se díval dopředu – travinu a lidi. Byli i tady vlevo. Napadlo ho – nejsem vpředu – jsem uprostřed – a skutečně, rozhlédl se kolem dokola a uviděl, že sedí uprostřed – jako Slunce, usmál se. Jak se má ale postavit, aby k jedněm nestál zády, napadlo jej nesmyslně, jako by snad měl břicho hezčí nebo chytřejší atd.
Ohromení, jež se zrodilo v Mizerově nitru jako oříšek, z něhož klíčí a roste mohutný strom, nelze popsat jinými slovy než překvapivé. Najednou se břehy jeho dechu rozlehly do šíře oceánu, zrakem prosvítá mravenčí činnost nenápadných hormonů – tělo pracuje za něj a bez něj, jako samočinný stroj, který svou prací není závislý na tom, jestli si obsluha zrovna odskočila na svačinu. Kdybychom Mizeru připojili na přístroje a změřili to, co změřit umíme - ne snad, že by měření a jeho čísla a grafy bylo průkaznější než čirý pohled (ostatně čísla používáme k přesvědčení osob zaslepených, kterým mnohdy ani čísla nic neřeknou a musí se jim ten sud dát rovnou do ruky, aby uvěřily, že je opravdu dost těžký na to, aby ho unesly samy) - viděli bychom zvraty a protiklady a násobky, hroty a špičky, které se všechny nicméně posléze slévají v amorfní hmotu každodennosti, na niž je Mizera tak jako tak zvyklý a tudíž k ní tíhne, stejně jako se kulička vždy usídlí na místě s nejnižší potenciální energií. Ostatně Mizera nemá ani prostor ani čas oddávat se bezmezným psychickým orgiím. Mizera svou úlohu vnímá zodpovědně, takže nikoho nepřekvapí, že mrknul a ohromení bylo pryč.



n.

Mizera sedí uprostřed a kromě absurdního uspokojení – dokonce většího, než jakým trpěl, když si myslel, že se nachází vpředu, jako kdyby každé další uspokojení bylo tím větší, s čím nečekanější přichází skutečností, - pociťoval dokonce zmatek, neboť si v žádném případě nemohl dovolit chovat se uprostřed stejně, jako vpředu (případně na okraji, ale to zamítl). Byl král, nyní je Slunce. Patrně si polepšil. Co ještě přijde, napadlo jej, avšak vzápětí jako by se smělé úvahy zalekl, neboť v mžiku neviděl ani jeden příznivější obrázek, zato hned několik obrázků velice nechutných.
Snad jen kdyby se mu podařilo odhalit, že vlastně stojí nad nimi, mohl by se považovat za Boha, a co je víc? Jak to ale udělat? Moudře čekal, že odhalení jeho božství přijde stejně samozřejmě, jako odhalení, že je Slunce. Protože se ujistil, že nemusí nic dělat, aby se změnil, seděl klidný a uvolněný jako u holiče, což mu nenadále otevřelo oči a odkrylo výhledy do směrů, jichž si doposud nebyl vědom. Díval se očima umělce, malíře a básníka, a viděl trávu a lidi a jejich rozmanité oblečení, potoky a pohoří mezi nimi, viděl jejich boty a viděl židle. Viděl židle v blízkosti každého člověka. Poprvé si jich nevšiml asi právě proto, že lidé stáli jakoby stranou, jako by se o židle nezajímali, - nic ve výrazu obličeje nebo držení těla nenaznačovalo sepjetí s nějakou židlí. Lháři! Řekl si a pak nahlas: Lháři! – jak čekal, nikdo nic neslyšel. Stáli jako sochy. Někteří seděli – také jako sochy. Ignoranti. Vojáci. Nepřátelé. Chtěl čekat, ale musí jednat. Zdálo se, že se přibližují. Když nic neudělá, vezmou mu židli a nebude už ani vpředu, ani uprostřed, ani největší mizera – bude ten nejmenší mizera ze všech. Možná už ani nebude mizera. Vstal.



o.

Mizera stojí a hledí do obličeje ženy (té stejné?). Nelíbí se mu – nečekal zrovna tento soud jako primární, třebaže není ošklivá, - jak by mohla?: je mladá, svěží, živá – je obrázková. Směje se. Není tedy nepřátelská. Zvláštním řízením vnitřností se Mizera stává veselým. Chce být slyšen. Žena však promluví první. – Cože! Mizera nerozumí ani slovu. Je tedy cizinka. Pak něco řekl, na zkoušku, asi – Jak by se vám líbilo – a ona odpověděla. – Cože! Mizera nerozumí. A žena hovoří. – Cože! Mizera cosi odpovídá. – Cože! Poslouchá, mluví, bloudí očima (začíná se mu líbit, to je příjemné, hezky voní), něco vysvětluje nebo ho přemlouvá, je důvěrná, - je nevyzpytatelná. Pochopil, že se ho na něco ptá. – Cože! Usmívá se – dodala něco, co si vynutilo její úsměv, něco, co vypadalo necudně – sklopila víčka. – Cože! Pak ho chytla za ruku a vložila ji do kolotoče na obrázky: co okamžik, to mrknutí a zapamatuj si ho: postel – stůl – židle – cesta – postel – hvězdy – postel – hory – voda – koupel – postel – jídlo – postel – jídlo – postel – Cože! Pak řekla něco, co zakončila zvláštním úsměvem, který noblesně přetvořila v zamračení a pak se opět usmála – jako by nic.



p.

Mizera stojí a hledí do obličeje Ženy. Překvapila by ho blízkost kohokoliv. Jeho židle – kde je? Slušně ji odmítl. Třebaže si nebyl jist, jestli mu rozuměla, jak obyčejně porozumění chápeme – přinejmenším rozuměla významům, neboť smutně odešla a Mizera se nyní může těšit ze své židle. Oddychl si. Marně. Žena neodešla. Jen ukročila, nebo ani to ne, prostě nepatrně pohnula nohou a Mizera hned zajásal, přičemž se vzápětí vyděsil, jako se těšíme a zklamáváme v momentu, kdy uvěříme, že cosi hodně nepříjemného, čemu jsme byli vystaveni po dlouhý čas, odchází, protože jsme si špatně vyložili určitý náznak, který poukazoval na konec nepříjemnosti, třeba když jsme na návštěvě, která nás už hodinu nudí a někdo se zvedne a my vidíme, jak jde pro bundu, jenže on jen prochází kolem věšáku na toaletu, z níž se vrací plný síly, abychom mohli strávit další hodinu v mukách nudné návštěvy.
Je tu. Ona. Stojí a dívá se mu do očí. Čeká. Ne však jako žena zmatená a nejistá, nýbrž jako žena chápající a dokonale obeznámená. Ví snad něco, co Mizerovi uniklo? Jakési napětí prolétlo vzduchem kolem jeho hlavy, takže se najednou neumí soustředit na sebe, na tělo, na mysl. Na nic. Ztrácí se. Uniká. Voda ho unáší. Bohužel je jen dítětem ve vaně, takže ho ta stejná voda vrací opět na místo před dívku. Kam se rozplynuly všechny jistoty ( i nejistoty – před chvílí ještě stabilní nejistoty)?



q.

A pak se stalo něco, co dokořán otevřelo dveře do jeho zatuchlého pokoje, takže do místnosti vnikl svěží vzduch a on se zhluboka nadechl a možná se zpočátku trochu podivil, avšak nápor svěžesti byl tak mocný, jako když matka ráno otevře okno v pokoji nemocného syna, že se všechny minulé těžkosti rozplynuly jako plamen nad sfouknutou svíčkou a Mizera konečně procitl a vstoupil do živé přítomnosti, takže se ani trochu nepodivil, když odněkud z dálky zaslechl: „Zadejte se.“






Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

11.11.2009 15:33:04dát kritice tipMarcela.K.
Proč bych měla? Nikdo mi to nedoporučil, nemám důvod "riskovat" a navíc vím, že neumíš příjmout kritiku. Nerada dělám zbytečnou práci.
11.11.2009 15:30:37dát kritice tipStvN
No jasne, ale stejne jsi to necetla. I kdyz je to tak kratke.
11.11.2009 15:19:36dát kritice tipMarcela.K.
Tvoje délka zdaleka nedosahuje délky Lakrov :-)
11.11.2009 15:17:53dát kritice tipStvN
Je prece jedno jestli jde o muj text nebo o text Lakrov. Jaky je v tom rozdil, pokud se bavime o delce?
10.11.2009 21:14:32dát kritice tipMarcela.K.
:-) Jistě, toto je přece Tvůj text a ten jistě za přečtení stojí. Tak si ho ještě párkrát přečti :-) pá.
10.11.2009 17:33:28dát kritice tipStvN
Chtel jsem ti jenom ukazat, ze na delce textu nezalezi, tak to nemusis zminovat jako nejaky duvod cteni nebo necteni.
08.11.2009 18:22:00dát kritice tipMarcela.K.
? jenom jeden kritik? To teda nic moc :-))
A s délkou "Zbytku po dělení" nemůžeš soutěžit ani náhodou. Tohle je krátký, ale číst to nebudu. :-)
13.10.2009 21:20:57dát kritice tipjamoyce
Tohle je na mě, alespoň dnes, příliš. Dočetl jsem, ale tak nějak mechanicky, až na některá místa jsem se neměl čeho chytnout. Snad všechny ty myšlenky dávají smysl, když se čtenář vcítí do autora, když to psal. Může být dobrá zábava to řešit a pitvat, ale já se do toho moc pouštět nebudu. Oceňuju, že se autor snaží hledat nové cesty pro literaturu, ale tuto konkrétní cestu nebudu následovat. Myslím, že je dobře, když text rozvíjí hlubší myšlenky, ale jem pro to, aby nejprve upoutal děj a poté přišly těžší pasáže, když už je čtenář uvnitř. Opačný postup může odrdit. Taky tady padla zmínka o Proustovi a Joyceovi. Když čtu Prousta, narazím sice na kompliovaná souvětí a rozvleklé, pomalé pasáže, ale je tam cítít napětí na každé stránce, jsou tam nejrůznější peripetie, nálady, dílčí příběhy, který mě ukolébají a rád pokračuju v četbě. To se mi tady nestalo. Odysseus taky začíná vcelku nevinně, dostaneme se poměrně standardně dovnitř textu a až pak v dalších kapitolách přijde peklo. Tahle povídka pro mě byla moc silná nálož. Je možné, že si vděčné čtenáře najde, nabídnout určitě co má, jen je asi potřeba mít tu správnou náladu. Já zkrátka fandím jiné literatuře.
12.10.2009 13:35:28dát kritice tipStvN
Máš pravdu, že tenhle text je vyhrocený do extrému. Zkusil jsem si sám na sobě, jak daleko dokáži zajít. Ostatně samotné psaní probíhalo tak, že jsem napsal krátký text, který jsem několikrát prošel od začátku do konce a pokaždé jsem přidal nějaký ten odstavec nebo kapitolu. Na poprvé bych sám něco takového nedokázal napsat. Můj přirozený styl je samozřejmě podstatně stručnější.
12.10.2009 13:16:39dát kritice tipreka
redaktor prózy
Tak to jsme na tom podobně - popravdě řečeno, mě to "věrné" zachycení myšlenkových pochodů také nebaví, a souhlasím, že už je to dost ohrané a nic nového z toho nekouká. Taky si nemyslím, že by každá myšlenka musela být rozkouskovaná a chaoticky podaná a jen reakce na okamžité podněty, tak, jak to dělal Joyce (a Woolfová), ale tady mi to přišlo zase opačný extrém, a bránilo mi to v tom, abych se dostal víc do textu.
12.10.2009 13:02:14dát kritice tipStvN
Díky za komentář.

Co se týká toho Odyssea a buď roztěkaných nebo vycizelovaných myšlenek. Tak jde podle mého jen o autorské pojetí. Mně zase nebaví takové to hodně věrné zachycení, např. u Woolfové, která také psala v tom smyslu okamžitých podnětů. Nebaví mě to proto, že ano, taková je situace, ale nic nového to pro mě nepřináší. Já se snažím naznačit, že člověk je v jakémkoliv okamžiku hotová bytost a skutečnost, že nějak zrovna přemýšlí, není výsledkem momentálního stavu, nýbrž stavu který s člověkem rostl od narození. Každé, byť nepatrné rozhodnutí, je důsledkem rětězce událostí, který se začíná daleko v minulosti.

Chci říct, že chápu, co se mi snažíš říct a máš pravdu v tom, jak to vidíš.
12.10.2009 12:40:13dát kritice tipreka
redaktor prózy
tak u tohohle textu jsem se musel dokopávat, abych to dočetl. Přijde mi strašně mentorský. Vadí mi, že často uhneme z pohledu mizery do pohledu autorského, kdy se rozjede poučování (úvahy o stádu, o číslech, o atomech jsou nejmarkantnější, ale je jich tam víc). Byl bych je asi ještě schopen přijmout, kdyby byly pronášeny z pohledu mizery, ale ne, když se na ně přepne vyprávěcí poloha. Působí to najednou jako odborný článek, a těch mám ve svém životě dost, když čtu povídku, čekám něco jiného. Druhá věc, co mi vadila, je způsob, jakým jsou všechny možné myšlenky podávány. Což mi zase připomnělo vědecký článek, ale spíš takový ten blbý, asi na jaký můžeš narazit, když se snažíš dělat lingvistiku a žiješ v Čechách a musíš číst Slovo a Slovesnost: příliš dlouhé věty, příliš složitá struktura, protože v Čechách je vědecký text tím lepší, čím míň se dá číst. Možná to má nějaký smysl (například odradit mě od čtení:)) ale prostě mi nějak uniká. Navíc mi přijde, že se míjí s tím, abych text mohl brát jako vnitřní pochody (a úvahy) mizery. Určitě jsi četl Odyssea (toho od Joyce). Když přepínal do myšlenek (Blooma), nebyly to v žádném případě vymakané, vycizelované věty, byla to spíš snůška všemožných myšlenek, reakcí na chvilkové podněty, atd. Což odpovídá podle mě mnohem přesněji uvažování člověka. Koneckonců, něco takového experimentálně potvrzuje i současná psychologie. Když tedy tady čtu takhle precizní myšlenkové pochody, strašně mě do očí tluče ta umělost.

Na druhou stranu, líbila se mi pointa, a bavilo mě, že některým věcem dala jiný náhled (například scéně s ženami, která mě při prvním čtení dost otrávila). Bohužel, přijde mi, že tohle vcelku vtipné vypointování se utápí ve verbozitě kolem.
10.10.2009 21:56:24dát kritice tipJanina6
Kdybych chtěla přirovnávat, asi mi to taky nejvíc voní Proustem - jenže tohle je moderní, současné, a - klasik promine - pro mě čtivější a jaksi vnitřně napínavější. A navíc je to vtipné, což mě u textu psaného takovým stylem vlastně dost překvapuje. Můžu a chci ji číst víckrát a pořád se mi nepřejedla.
09.10.2009 00:30:21dát kritice tipMeTB
Snad je to tím, že je pozdě (ale obávám se, že tím to není), avšak nejsem schopen nebo spíše ochoten vynaložit potřebné úsilí k dešifrování textu. Jako bych četl hybrid mezi Kierkegaardem, Patočkou a Kantem. Nebo možná Prousta.
01.10.2009 10:56:30dát kritice tipTragicus
Dobre, mam usetrenou praci. :]
01.10.2009 10:33:17smazaný uživatel
smazaný uživatel
01.10.2009 10:30:19dát kritice tipStvN
Marvine, jenže logika je taková, že tam, kde se zastaví, je pro ni místo s nejnižší potenciální energií. Je jasné, že někde jinde bude místo s ještě nižší Ep, ale tam se právě kuliva nějakým překážkám nemůže dostat. Je asi jedno, jestli to je kuli tření, nebo kuli tomu, že by si musela otevřít dveře a seběhnout do sklepa:)
01.10.2009 10:24:39smazaný uživatel
smazaný uživatel
30.09.2009 21:51:10dát kritice tipTragicus
Jednotliva odboceni pridavala na napeti, byla napsana vtipne a svizne, obcas mene srozumitelne, ale nemam vicemene vytek, snad bych nekde pouzil jine slovo, nekde jiny slovosled... Kosmetika.

Vypointovane, vyborne.
A trochu mi to i pridalo na sebevedomi, protoze jsem si zrovna nebyl jisty, kolik odbocek od "hlavni linie" si muzu dovolit.

Docela by mne zajimalo, v jakem pripade se kulicka nezastavi v miste s nejmensi potencialni energii, VT Marvine?
15.09.2009 11:01:30smazaný uživatel
smazaný uživatel
06.09.2009 09:15:50dát kritice tipBig_George
Po dnešním brodění v nových dílech jsem si dal závazek, že už budu číst jen prózu. A HNED U PRVNÍHO KOUSKU JSEM NARAZIL.

Ovšem nikoliv na připotroublost vlastní poetickým výtvorům.

Nýbrž na neochotu poroty jakési soutěže, číst tzv. delší text. Vážení, uspořádejte soutěž v haiku! Znám jednu slečnu z Vimperka, která jich píše tucet denně, ta by vám dodala tolik materiálu, že by mohlo být kol několik desítek....

K vlastná povídce. je vidět, že se Stývn živí jako procesní inženýr nebo cosi takového. Ta komplexnost (řešení problémů ze všech stran a snaha na nic nezapomenout) je pro tyhle lidi typická - i já se s tím, když do tohodle kouta své práce zabrousím, občas peru.
Typickým příkladem toho, co tomuto dílu nejvíce ubližuje, budiž následující pasáž: "budit dojem jednoduchosti a jakési pravidelnosti ve smyslu obsažnosti ......" to je text téměř technologický, ale jazykově poněkud nevydařený (ano, je to vytržené z kontextu, ale doufám, že víš, jak to myslím... )

Vetkl jsem si onehdy do svého štítu nové heslo, které jsem kdesi nalezl bez povšimnutí pohozené na smetišti dějin.

UMĚNÍ ŽÍT SPOČÍVÁ VE SCHOPNOSTI SPRÁVNĚ ROZHODNOUT, NA CO SE VYSRAT.

A snažím se ho svědomitě dodržovat. Přesto nebo právě proto ti posílám TvonBG.
03.09.2009 22:46:52dát kritice tipStvN
Bude to spíš září:)
Ale díky. Zařadíme.
03.09.2009 20:19:57dát kritice tipWiski
Ehm, jak se to dělá? Každopádně bych chtěl tuto povídku nominovat do Povídky měsíce za srpen. Může být? Pokud někdo bude mít pochybnosti, dodám kritiku, nyní ale nemám čas, abych se chytře rozepisoval. Jako aktuální důvod pro zařazení do soutěže uvádím - precizní text, obsahově experimentální dílo, vysoce překračuje rozbředlý průměr Písmáka. Petr V.
03.09.2009 15:24:06dát kritice tipStvN
Chápu, co máš na mysli.
Popřemýšlím o tom.
Na druhou stranu já se v textu netvářil, že jde o mikrookamžik. je tam určitý vývoj, určitý časový odstup. Ostatně je tam i nějaký děj.
03.09.2009 15:09:22dát kritice tipkatugiro
Chápu. Já mám u těchhle postupů trochu problém s tou disonancí délky popisovaného okamžiku a délky vlastního popisu. Tj. když budu popisovat, jak jsem prošel dveřma a zabereme mi to sto stran, tak bych se neměl tvářit, že se těch sto stran událo právě v těch několika milisekundách mezi futrama. Legitimní mi přijde třeba napsat, že s nakročením přes práh ti do očí padlo světlo připomínající nějaký okamžik, na který si vzpomínáš, a to pak rozvinout na dalších devadesát stran, takže pro čtenáře bude během reálné mikrosekundy ta postava někým úplně jiným, než před okamžikem. Legitimní by mi naopak nepřišlo popisovat, jak v okamžiku kroku přes práh vidím místnost kam jdu (se spoustou detailů, které v reálu nikdy nemůžu zaregistrovat), zároveň přemýšlím nad svým vztahem ke světu (a tvářím se, že mi to zrovna problesklo hlavou) a přemýšlím, co budu dělat k večeři (přičemž ze mě vypadne půl kuchařky)... Nevím, jestli to vysvětluju dost srozumitelně, sám si to tím ujasňuju. U téhle povídky mi právě přišlo, že je tam toho do toho okamžiku - neskutečně zpomaleného - vtěsnáno příliš.
03.09.2009 14:58:58dát kritice tipStvN
katugiro, mám tendenci dívat se na věci komplexně se vším, co je v daný okamžik dělá takovými, jaké jsou, což bohužel obnáší mnohé odbočky a ten balast. Jenže ono mi to k tomu patří. Není to dokonalé, já vím, ale polepším se. Příště zvolím ještě kratší časový úsek pro lepší vystižení momentu. (nepřemýšlím tak úplně vždycky a úplně nad vším)
03.09.2009 14:54:16dát kritice tipKristova_noha
já si to snad místo porgramování pro firmu živitelku přečtu, ač jsem chtěla až po práci
03.09.2009 14:52:12dát kritice tipkatugiro
Jestli takhle běžně přemýšlíš, tak bych o tom uvažoval :)
03.09.2009 14:43:56dát kritice tipStvN
Jsem snad blázen?
03.09.2009 14:38:14dát kritice tipkatugiro
Zvláštní text, no, moc nevím, jak se k němu postavit. Nedokážu si představit, že takhle někdo uvažuje, a jako literární rozpracování jeho duševních pochodů mi to přijde příliš umělé, tj. že je tam naroubováno příliš balastu, který není přímo související a že je to neživotné; de facto fungující, ale nerealistické. Nebo je to blázen?
03.09.2009 14:23:48dát kritice tipmartinez
tož tu to máme:

Od StvN
Pro martinez
Odesláno 03.09.2009 14:11:26
Předmět Re: Kritika k dílu Pronikání - SuperStar

Jinak díky za čtení.
Hned hned není přepsání. Funguje to třeba jako už už a podobně. Empatie je schopnost vcítit se, ale pro mě ještě neznamená, že když je někdo empatický, že se zrovna v té dané chvíli vciťuje. Ostatně ženy mají schopnost empatie poměrně velkou, ale nepoužívají ji. Protože může fungovat i vcítění "nesprávné", proto pro mě osobně má smysl použít spojení empatické vcítění.

* * *

a já na to že šup šup bych pochopila spíš než hned hned - a nebo taky eště honem honem :o)
03.09.2009 14:23:23smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 14:18:53dát kritice tipmartinez
dobrá, přinesu to
03.09.2009 14:16:49dát kritice tipStvN
martinez - díky za čtení a připomínky, případně sem můžeš překopírovat mé vysvětlení ze zprávy.

Sice nechápu, jak je to s organizací SS, ale díky všem za vstřícnost.
03.09.2009 14:08:03dát kritice tipraja
Moje stanovisko je v kritikách stránku nazpět. Pokud dílo organizátoři zařádí zpět do soutěže, normálně o něm budem rozhodovat v nominacích u diskuze klubu. Tím to pro mě hasne.
03.09.2009 14:00:58dát kritice tipmartinez
aha asi sem ju omylem odklikla soukromě, tož znovu teda

najednou děláte že úryvky sou děsná zrůdnost spáchaná na literatuře?! svět se hemží úryvkama - úryvky sou na přebalech knih aby nalákaly čtenáře, úryvky sou v recenzích a odborných časopisech a tady to vadí? kolik lidí čte normálně povídky a kolik změní svý priprity jen proto že se v superstar objeví jedna dvě nebo třeba deset desetistránkových povídek?! píšete o diskriminaci a nevím čem eště, děláte z nás pomalu vyvrhele společnosti - ale kdo by to četl nebýt toho humbuku kolem? naopak myslím že po té co si Prosecký "vyrval" kus díla, má šanci že ho přečte víc lidí
právě sem dočetla tudle tvoju povídku - na mne je moc filozofická, statická - já upřeďnostňuju děj a spád a přímou řeč ve větším rozsahu - Proseckého "výryvek" se mi líbil víc
a tohle mi tam nesedí

- mít hned hned* jasný obraz (upsání se, chápu)
- Nakonec je mnohem jednodušší a uklidněnější*... (nechápu tady použití toho slova)
- lze s trochou empatického* vcítění - to je zbytečný zdvojení, něco jako hrbatý hrbáč
s čím nečekanější* přichází skutečností - s čím méně očekávanou skutečností přichází by napsala já...

ale samozřejmě já povídkám nerozumím, nejsu kritik...
03.09.2009 14:00:21dát kritice tipmartinez
tak sem sepsala vzornou kritiku a po odkliknutí a odeslání ju nevidím, nechápu - zkouška spojení
03.09.2009 13:58:59smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 13:58:26smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 13:56:25dát kritice tipStvN
Tyvole když jsem tohle vkládal, tak mě ani nenapadlo, že to bude problém. Myslíš, že jsem to udělal schválně. Asi myslíš. Já napsal otazníkovi, jestli by nebylo možný zařadit nějaké mé starší dílo z tvorby, kterou tu mám vyvěšenou, protože se mi nechtělo psát něco teď speciálně jenom kvůli nominaci, nato mi napsal, že bych to starší musel vložit znovu, takže jedinou novější nezveřejněnou smysluplnou věcí je tahle povídka, tak jsem ji sem pověsil. Myslíš, že kdybych nechtěl soutěžit, že bych to dělal?

Já se právě těšil na to, jak se volnoveršotepci poperou s fejetonem, povídkou a třeba haiku, protože já se nebojím žádného literárního útvaru.

Ale nebude mi přáno. Budiž. Ale kuli nikomu si na prdel sedat nebudu.
03.09.2009 13:48:45smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 13:40:44dát kritice tipStvN
Když mě porota vybere, tak třeba budu soutěžit.

Nic není dokonalé. Výsledek vždycky závisí na tom, jak se k dané situaci postaví zúčastnění. Tady dle mého názoru zaujali špatný postoj. Postoj takový, že buď budu držet hubu a půjdu jim na ruku, nebo nemám šanci. Což je ostatně dobře vidět pod vytrženou kapitolou proseckého. Podívej se jenom na první reakce Norska a otazníka. To není postoj, který by chtěl něco řešit, který by hledal východisko.
03.09.2009 13:20:37smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 13:12:47dát kritice tipmartinez
šance že se porota POUČÍ?! to už je ale Kocourkov todle...
03.09.2009 13:10:39dát kritice tipStvN
Měl jsem za to, že soutěž bude probíhat v kolech, v nichž se budou psát různé texty podle zadání útvaru, žánru, námětu, to znamená např. kolo vázaný verš, volný verš, haiku, fejeton, povídka....proto nechápu, proč vyčleňujete prozaiky.

Jestli jsem to pochopil špatně, tak jsem si buď špatně přečetl propozice, nebo to tam není.

martinez, mně jde o soutěž, ale chci soutěžit sám za sebe se svými texty, se svým způsobem psaní.

Jinak Marvine, řešení je velice jednoduché. Dodržovat stanovená pravidla a povídku přijmout tak, jak je. Povídka byla vyřazena chybně na základě nelibosti poroty, nikoli na základě faktického porušení pravidel, takže pokud by porota polevila ve své hrdosti a jednoduše přehodnotila své rozhodnutí, tak je tu šance, že se poučí a k podobným incidnentům nebude docházet i během soutěže.
03.09.2009 12:29:15dát kritice tipmartinez
tuhle povídku nám StvN nabídl jako rozbušku dětem na hraní - přesně pro to, co se tu kolem strhlo - škoda že tak chytrej člověk svýho intelektu nevyužívá jinak... chápu ty kerým můj / náš postoj vadí - ale zůstává stejnej - není to ryze prozaická soutěž jako PM, tož by se zájemci mohli přizpůsobit - jako to udělal už Prosecký - aspoň je vidět komu de o soutěž a komu o provokaci
zdravím nohu Páně :o)
03.09.2009 12:22:35smazaný uživatel
smazaný uživatel
03.09.2009 12:20:38dát kritice tipKristova_noha
Tak tady mi zůstává rozum stát. Povídka dosti pod deset stran že je dlouhá? No, možná by se mělo specifikovat, že v SuperStar smí soutěžit jen miniatury... :-/

Nechci rozdmýáchávat vaše spory, ale tohle mi přijde jako argument naprosto zcestné. Po vší té reklamě a rozesílání nevyžádaných zpráv kdekomu, aby se každý zúčastnil, je neřešitelným problémém dílo, kterému by porota muselo věnovat trochu víc času a proto ho vyřadí, i když v pravidlech nic konkrétního o omezení délky není. Nebo už je? :-)
Legrační.





03.09.2009 11:59:00smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 23:50:31dát kritice tipWinter
Dík, za avi.

Teď se dívám, že jsem napsal Ztraceného se S .)

No nic, doposavad bylo omezení pouze jakési pofidérní "kratší", dneska se k tomu přidává neurčité "by neměl".

Jistěže, je to můj názor, a to hezky od kořene toho slova. Anžto ná-zorně vidím, že text má "krátké" časové trvání, "krátký" děj, "krátkou" komplexnost atd., jakkoliv detailně sepsanou. Toť ná-zornost, mínění si, stejně jako předešle, nechám od cesty.

Kdybych byl v porotě, nadefinuji si pořádná pravidla a vyprofiluji soutěž - a že jsem jich zde taky pár spolupořádal.
02.09.2009 23:36:16dát kritice tipmartinez
no ráda tě nemám, to je fakt - neznám tě, tož jak bych mohla - ale nevadíš mi - vadí mi naschvály a lidi co se mě pokoušej přechytračit a mít za každou cenu navrch - klidně si tě přečtu až/když budu mít náladu a čas na čtení něčeho takovýho - v soutěži takhle dlouhý příspěvky doufám číst nebudu muset, to píšu za sebe - a rozhodně nemám hlavní slovo, takže aj dybych tě přímo nesnášela, nemělo by to na nic vliv dyž by ostatní měli jinej názor
a promiň že ti tu píšu nespisovně ale o tom už sme se bavili
a pro Janinu a Wintera, případně další - možná dybyste v porotě byli, viděli byte to jinak - možná ne - já si za tím stojím, myslete si o mně co chcete - svoje důvody znám a myslím si že nejsu úplně pomýlená
vy to vidíte po svým - já jinak než vy - neříkám že su objektivní ale vy taky říkáte jen svůj názor a ne obecnou pravdu

a slibuju (si) že je to naposled co se k tomu vyjadřuju :o)
02.09.2009 23:21:32dát kritice tipStvN
Jó, proč chcete po lidech, aby psali, když odmítáte číst?:))))

Jak říkám, Kocourkov. Martinez mě nemá ráda, jiný důvod v tom není.
02.09.2009 21:09:02dát kritice tipWinter
Hm, vidím, že čerpáš od Nejvyšších, nicméně právě s tím bych měl určitý - vlastně značný - problém, řekněme, mimo sebeustanovující se rámec povídky. Ale protože je to spíše otázka mé vlastní "vize", nebylo by fér o tom mluvit zde, neboť:

text funguje - a to znamenitě.

Porotu bych rád upozornil, že pokud nebyl přesně stanoven počet znaků, můžeme se jen dohadovat, co znamená "kratší". Tenhle text totiž "krátkým" je. Rozsahu ani komplexnosti takového Muže bez vlastností nebo HSČ rozhodně nedosahuje. Provokace tedy úspěšná, řekl bych.

Závěrem: přestože bych při kontextuálním rozboru kritikou rozhodně nešetřil, tip si neodpustím, neboť mi připadá přínosné - jakkoliv (ne)vděčné - konfrontovat jedny vize s druhými.
02.09.2009 20:17:36dát kritice tipJanina6
Porotě SuperStar - škoda. Hlavně škoda pro soutěž, StvN to přežije... Proč chcete po lidech, aby psali, když odmítáte číst?
02.09.2009 20:14:29dát kritice tipJanina6
Přečetla jsem, zatím jednou. Rozhodilo mě, jak moc dobré se mi to jeví. Místy jsem měla chuť rozebrat to na součástky a najít aspoň nějakou chybu. Zatím se mi to nepodařilo :-) bude to chtít delší studium. Místy jsem se výborně bavila. Celou dobu jsem měla pocit, že vůbec nejsem na Písmáku... tož tak.
02.09.2009 20:12:20dát kritice tipmartinez
škoda že sme to zamítli?
02.09.2009 20:07:26dát kritice tipraja
část do ká, je docela zdlouhavá, pro pochopení by čtenáři stačilo míň slov. Mizery je tam opravdu až dost, jak už zmínila Beed. Následující text byl dynamičtější a záživnější. Fajn sdělení, no...škoda že to ss zamítli, jistě by bylo zajimavé sledovat Tvé další pokračování v soutěži. Prozíravé.
02.09.2009 18:52:14smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 18:45:04dát kritice tipmartinez
došla sem z práce a su s vaším konáním spokojená - díky, vrchnosti :o)
02.09.2009 15:43:56smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 15:37:08dát kritice tipNorsko 1
Já ne, stývn provokuje porotu. Ať jde do prdele
02.09.2009 15:35:54smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 14:45:26dát kritice tipGlomma
Přečteno, jak psal Marvin, je to opravdu hodně úvahové, takže jsem se někdy zasekla a musela to přečíst znova abych pořádně pobrala co tam vlastně čtu,potřebovala bych se zavřít do své "bubliny",potom by to bylo zajímavé čtení. Jinak se mi líbí nápad i Mizera :-)
02.09.2009 14:12:22dát kritice tipNorsko 1
Nechceš mi to přečíst ? Psával si i kratší, mnohem kratší ... mučit se nenechám. Čus, stývne
02.09.2009 13:42:57smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 13:38:32dát kritice tipBeed
To je to moje vrozené knihomolství, Marvine :)

Jo jo, té závorky jsem si taky všimla a nepochopila. Snad nám to někdo objasní, například StvN by mohl :)
02.09.2009 13:37:29smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 13:36:13smazaný uživatel
smazaný uživatel
02.09.2009 13:29:36dát kritice tipBeed
Jééé, forma i obsah :)

Ne, nedělám si srandu. Příběh fajn, myšlenka fajn, forma - až na to věčné opakování mizera/Mizera - myslím bez chyby. Rozuzlení překvapující, dokonce natolik, že jsem tu dlóóóóuhatánskou povídku potom přečetla ještě jednou, tentokrát s jiným pohledem na ni. A na Mizeru.
...*


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.