"pohádková K.O.U.L.E."

    Pan Rudolf byl noční hlídač. Každou noc procházel ztichlou fabrikou, prohlížel každé zákoutí, dával pozor na to, aby noc proběhla v klidu a do továrny se nedostali nezvaní hosté.

     I dnes, jako obvykle, procházel nádvořím a najednou uslyšel slabounké zvuky. Jako by mňoukala kočka. Ozývalo se to z kontejneru na odpadky. Zvedl těžké víko a mezi odpadky uviděl malinké, sotva dvoutýdenní koťátko. Bylo vidět, že mele z posledního, vyhublé na kost, srst napadenou prašivinou. Prostě, byl na ně žalostný pohled. "Možná by bylo lépe ukončit to jeho trápení," říkal si v duchu pan Rudolf. Chvíli se na koťátko díval, odhodlával se k tomu, že ukončí jeho život, ale nedokázal to. A tak je vyhrabal z odpadků, zašel s ním do vrátnice a pořádně ho očistil. Teď bylo třeba koťátko nakrmit. Přemýšlel, jak by do něho dostal trochu mléka. Vzpoměl si, že ve skříni, kde jsou uloženy čistící prostředky, jsou i gumové rukavice. Jednu vzal, odřízl malíček, navrtal dírku a nalil mléko. Když naplněný gumový prst jemně zmáčkl, mléko teklo. Otevřel tlamičku malého zvířátka a podařilo se mu do ní vpravit pár kapek. Takto to zkoušel , mezi pochůzkami, celou noc. Zabalil kotě do svého svetru a říkal si, že ho ráno odveze do útulku.

     Koťátko zázračně ožilo. Už tak nenaříkalo, když je vzal do náručí, šťastně předlo."Budu ti říkat Same, když jsi tak sám na tom světě," tiše mu šeptal a hladil ho po hlavičce. Po službě se rozjel do útulku, ale než dojel k cíli, rozhodl se, že si kotě nechá. "Když už jsem ti dal jméno, musím se o tebe postarat. Buď přežiješ, nebo ne. To už je na tobě, jak budeš bojovat," říkal koťátku A tak začalo jejich soužití. Bylo jim docela dobře. Z koťátka se vyklubal strakatý kocourek. Pan Rudolf s ním trávil hodně času, hrál si s ním. Bavilo ho dívat se na to, jak malý Sam chytá provázek, nebo si hraje s míčkem. Žil sám a tak mu zvířátko přinášelo radost. Jediné, co ho trápilo, bylo to, že musí občas nechat kocourka samotného a tak se rozhodl, že mu přiveze z útulku kamaráda, nebo kamarádku.

     Jednoho dne přivezl domů malou kočičku. Dal jí jméno Simonka a Sam už nebyl tak sám. V boudě na dvoře měli pelíšek, vždy nachystanou misku s jídlem a čistou vodou. Pan Rudolf žil na samotě u lesa a tak obě kočičky prozkoumávaly denně okolí, radostně skotačily na dvorku a když byly větší, chytaly i myšky.Pan Rudolf nikdy nelitoval, že Samíka a Simonku přivedl do svého života. Stali se z nich nerozluční přátelé. Obě kočky, jako by měly v hlavičkách hodiny, přesně věděly, kdy se jejich pán vrací domů, poznaly zvuk motoru jeho auta a než otevřel bránu, aby vjel do dvora, už na něho oba čekávali. Nikdy se nezapomněl s nimi přivítat, pomazlit, pohladit je a pochovat v náručí. A tak tam žijí v lásce dodnes.