Žně...

Konec léta, ženci s kosami a s tebou

podťali mi hlavu jak ten žitný klas,

po deštích a sladkoslaném zrání

sklidila jsem, co člověk sklidí,

když druhému uvěří..

Jsem zvyklá na bolest a srdcepuk,

na propasti vprostřed květných luk,

však nejvíce mne zaráží,

pocit, jak koně poráží,

když jezdci náhle znelíbí se.

Nesla bych tě, záda samá rána,

ať ve dne můžeš psát,

po nocích mými pekly proplouvat..

Chybíš mi..

S tebou odešlo mi radování

a po špičkách utekl i ten smích..

a nejsi můj princ a chlupatá máš záda,¨

ale stejně tě  mám ráda,

víc než růže ze střelnic,

a radši než v hroudu zlata

do jamky v podpaží se ti přitulím

jak do štěněcího kožíšku

a půl roku dopředu, k Ježíšku

jsem kytaru chtěla tobě dát..

padá už první listí,do Vánoc pěkný kus,

kapky si prší na nádraži ten svůj mokrý blues,

někde pod tím chvěním zpod vlaků

vzlykám do par z oblaků

po vůni tebe a tvého potu,

zatím co můj alt se přepsal do chrapotu,

píšu lehce a o to víc to bolí,

pokosená mezi stvoly,

vykvétám v trpkost rudé krva vepsané do květin,

vykvétám ve výčitku, v pěnné máky, v ďáblův klín..