První ranní

Chybíš mi...

Kdyby tak ten pocit ráčil oprýskat

stejně jak omítka činžovního domu,

kdyby bylo tak snadné začínat znova,

jako postavit figurky člověče

po další prohrané hře..

Kdyby tak bylo snadné

najít ráno důvod proč vstát,

proč něco dál..

čím je mi víc,

tím je to ranní hledání důvodů těžší,

čím dál tím dýl trvá

spustit ráno chodidla na zem a prostě jít,

pokračovat někam dopředu..

Je to tak divně prázdné,

rozejít se do jakéhokoli z druhů budoucna

baz jakékoli vize, co dál..

ale stává se to, stejně jako každoročně

se vlaštovky na podzim odplachtí kdesi na jih..

A já?

Připadám si stará jako svět,

když ráno se mi třepou dlaně příliš na to,

 abych si dokázala zapálit tu první ranní,

první ranní, tichý hold za každý další den

pro to dítě ve mně,

že neztratilo ještě schopnost snít..