Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pokoj

28. 09. 2009
1
2
1098

Pokoj jako samostatná povídka, měla jsem chuť něco doříct. :)

    Pršelo, ale jí kapky nevadily. Zastavila jako obvykle naproti tomu oknu. Z mostu viděla všecko, opršelý okap, rozbité okno zalepené igelitem, který ani s notnou dávkou představivosti nebo dioptrií nevypadal jako sklo. Podezřívala okap, že v sobě uchovává něco jako mrtvou vzteklou kočku. Věřila, že kdyby jí někdo tohle ráno půjčil zrcadlo, viděla by v něm živou vzteklou kočku. Myriády odhmotněných kuřáků vydechovaly přímo do jejího obličeje, byly všude. Na oplátku se dívala skrz ně do tmavého pokoje s malou otřískanou postelí. Neměla ráda ten pokoj. Projela každičký detail, metr po metru, a že jich moc nebylo. Růžový domek z krabice a pár zaprášených poliček, ne, nic se nezměnilo. To dítě tam snad jenom spí! Skoro zřetelně viděla malou holku za oknem. Je jedním z těch dětí, které zůstanou vždycky jako poslední venku, zatímco ostatní odcházejí domů na večeři. Chvíli ještě sedí na obrubníku, než se pomalu vydá do prázdný otřískaný postele. Tiše projde kolem stínu matky rozvalující se na gauči, co každou noc zapíjí místo vedle sebe krabicovým vínem. Nemůže usnout, vyklouzne bosýma nohama z peřiny a po špičkách se provrže k oknu. Pozoruje hvězdy a hledá tu tátovu. Je tam i Iščina? Přála si sestru, jmenovala by se Iška, to už si rozmyslela. Věděla, že ji mohla mít, zaslechla tetu, jak to říká. Matka ale nechtěla, a když někdo moc nechce, dítě se nenarodí. Chvíli tam třeba je, a najednou ne.

   

    Časem si nemusí stoupat na špičky, aby viděla na zasklené ptáky a tátovu hvězdu. Už ji nehledá, proč. Neexistuje, kdo by věřil pohádkám. Ani nesedí na obrubníku, lepší je gauč v Zarabandě. Potom se možná o kus přemístí, bude čmárat graffiti v podchodu s brkem v koutku.

   

    Možná se stane zázrak. Vezme si Sinuheta s nízkým domkem, jehož zdi obrůstá břečťan, dokola obkličuje malá zahrada přeplněná stromy, vysokou trávou a biodiverzním záhonem. Umře jí v šedesáti devíti a ona bude trávit večery spokojeně si povídajíc s černobílými fotografiemi a jednou hvězdou za oknem.

 


2 názory

Děkuju..:) Nerozesmutnila jsem ti večer? Bych nerada

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru