Myšlenky

Otevřel dveře a ovanula ho ostrá nemocniční vůně. Nesnášel ten pach desinfekce a mýdla. Vystoupil do druhého patra s rukama v kapsách. Podíval se na lavičky před ordinací. Sedělo tam 8 lidí.

Kurva, zase budu čekat. Doufám, že ty hovada budou rychle hotový.

„Dobrej.“ řekl až zbytečně potichu.

Jeden starý muž mu odpověděl, jedna mladá žena jen lehce přikývla. Ostatní se po něm jen ohlédli a zírali zase do prázdna. Postavil se ke zdi pod obraz Josefa Lady. Byla na něm vykreslená zima a děti hrající si ve sněhu. Měl rád zimu. Miloval sníh. Když koukal na ten obraz, na chvilku měl hezké myšlenky. Najednou cítil, jako by mu na zátylku spočinul pohled každého z těch lidí za ním.

Určitě na mě všichni čumí.

Na okamžik zrudl. Sklopil oči a otočil se. Lehce se nahrbil, aby se hlavou nedotýkal obrazu a pak už jen zíral do země. Na jedné lavici bylo místo volné. Nikdy neměl rád, když bylo okolo něj moc lidí a už vůbec neměl rád, když musel být někde mezi nimi. Radši bude stát.

Zasraná práce. Potřebuju prachy a musí bejt málo práce. Radši marodit, než tam bejt za hodinovku. Jestlipak se mi ozve Martina? Asi ne, včera  jsem to dost posral. Proč jsem jí nenechal bejt? Šla s nim jen na kafe, nikdy by mě přece nepodvedla. Vím to, tak proč je to kurva tak těžký?

„Další!“

Ani nepostřehl, že se otevřely dveře. Bezděčně nahlédl dovnitř, když sestřička zavírala.

Ještě sedm. To se tady voplodnim.

Zhluboka se nadechl a pak vzduch prudce vypustil. Svezl se po zdi a zůstal v podřepu opřený zády. Nebál se o mikinu, zeď měla do poloviny hladký barevný nátěr. Vybledlá žlutá barva. Ani světle hnědé dlaždičky nebyly nijak krásné. Zíral do nich, aniž by nějak rozveselily jeho mysl.

Jsem hroznej magor. Moc to prožívám. Chce to klid. Ale co když se jí zalíbí? Kdyby se na mě vysrala, ani bych se nedivil. Ale stejně to pochopí. Určitě jo. Vždyť je úplně to samý co já. Taky žárlí, nemá k tomu důvod, ale žárlí. Možná se k sobě hodíme víc než si připouští. Nemůžem si alespoň nic vyčítat. Je tak krásná... Musím jí říct, že jí věřím.

„Pojďte další!“

Paráda ten dědula tu měl doprovod. Ještě 5. S tou co je uvnitř 6. Už abych byl doma.

Starý pán odcházel s mužem, který předtím seděl vedle něho. Teď přišel další kluk.

Toho znám ze základky. Jak se jen jmenuje. Jirka. Jo asi Jirka.

„Zdarec.“ pozdravil ho mladík.

„Zdar.“

„Co ty tady?“

„Něco na mě leze.“ Pokusil se o úsměv. „A co ty?“

„Potřebuju potvrzení na řidičák.“

„Ty ho ještě nemáš? To máš blbý, nechtělo by se mi jezdit busem.“

„No jo, nebyly prachy.“ usmál se a posadil se na uvolněné místo na lavičce.

Počkáš si až po mě frajere.

Zase sklopil hlavu a zíral do dlaždiček. Chtěl myslet na něco jiného, nešlo to. Jeho dívka se mu pořád vracela a nabourávala se do jakékoli jiné myšlenky.

Musím se jí omluvit. Co zkusit kytku? Lilie je její oblíbená. Jo zkusím kytku. Určitě zabere. Doufám, že zabere. Jinak mě jebne. Asi mě dneska nebude chtít vidět. Když jí napíšu, tak se naštve. Radši počkám, až se ozve sama. Kytku můžu koupit kdykoli.

Začaly ho bolet nohy. Vysunul se po zdi zase nahoru. Nespouštěl z očí dlaždičky.

Divím se, že se zahazuje zrovna se mnou. Sakra. Do hajzlu. Chci bejt s ní. Chci teď bejt s ní. Jak rád bych jí políbil. Umí krásně líbat. Umí bejt tak vášnivá, provokativní. Jako když se natáhne k polibku a jen se dotkne mých rtů. Ví, že z toho šílím. Ale na druhou stranu se mi to líbí. Vždycky potom přijde tak nádhernej polibek. Bože, já chci bejt s ní. A ne tady čumět do země... Co tam ta čůza stará dělá tak dlouho? Si tam s doktorkou dělaj manikůru ne?

Opřel si hlavu o zeď.

 Bože ta holka mě zničí. Nebo spíš já jí. S mým přístupem se na mě brzo vysere.

 Musim s tim něco dělat. Ovládat se trochu. Ovládat se hodně! Ty vole co já bych bez ní dělal?

Často vedl podobné rozhovory sám se sebou. Když byl sám, mluvil sám k sobě nahlas. Jistou dobu si myslel, že je to špatně. Možná i teď si to myslel. Ale chlácholil se tím, že sám sobě mluví jen v depresi. Když deprese přešla, vídával v hlavě už jen obrazy. Většinou si představoval, že drží Martinu v náručí, líbá ji na tváři a na krku, hladí ji po ruce. Jak rád měl tyto představy. Nikdy v nich nebyla chladná, což se v realitě občas stávalo. Nebylo to tím, že by ho neměla ráda, ale její častá náladovost způsobila, že když se necítila dobře, tak ho prostě ignorovala. Přemýšlela. Držela ho, ale nedokázala myslet na cit. Jen ho držela. Cítila jeho polibky, ale necítila z nich lásku, kterou obsahovaly. Nedokázala v tu chvíli myslet na to jak ho to raní. V tomhle byla trošku sobecká. Nevadilo mu to. Nerad ji nutil k přetvářce a věděl, že až bude mít náladu dobrou, vynahradí mu to a bude jí to líto.

Přestal si v myšlenkách povídat a začal si představovat. Představivost měl úžasnou. Viděl starý dub, pod ním dvoupatrový dřevěný domek. Všude v oknech byly květiny. Bílé lilie. Oblíbil si lilie. Ona je milovala. Celý dům byl jimi obrostlý, plot okolo zahrady, brána s vysokým obloukem. Vše bylo krásně zeleno-bílé. I uvnitř zahrady rostly jen lilie. Představoval si ten dům zepředu. Byl úchvatný. Vypadal staře a tajemně. Byl to jejich kouzelný dům. Před tímto fascinujícím stavením byl palouk. Jeho zadní hranicí byl listnatý les, který ho objímal v půlkruhu. On seděl s Martinou uprostřed palouku a pozorovali, jak za stromy zapadá slunce. Všechno se topilo v oranžové záři. Ptáci se vznášeli a opět dosedali do vrcholků stromů. Na pokraji lesa se objevily laně. Ladně poskakovaly a ukusovaly šťavnatou trávu. Nebály se. V tomhle světě se jim nemohlo nic stát. A on byl šťastný. Tiše seděl, objímal svou milovanou a pozorně sledoval okraj lesa. Po chvíli napřáhl ruku směrem k laním a ukázal prstem. S posledním paprskem …

„Hej kámo. Hej!“

Představa se v momentě rozplynula a on byl zase v nemocnici. Trhl hlavou za hlasem, který uslyšel. Byl to ten mladík. V čekárně zbyli už jen oni dva.

„Jsi na řadě.“ Hlavou lehce kývl směrem ke dveřím ordinace.

 „Jo, promiň. Díky.“