Takové krásné léto

Jednoho letního dne tatínek řekl, že je nejvhodnější čas na vybetonování nové podlahy v kuchyni a vůbec na úpravu domu a proto bylo rozhodnuto, že já a můj bráška Peťa pojedeme na prázdniny k tetě Alence do Dobratic.

Mně bylo deset a bráškovi osm a Dobratice byly zaslíbenou zemí pro děti. Teta se strejdou měli pole, krávu, koně, prase, králíky, slepice, ovce a kromě toho i dvě dcery. Osmiletou Danku a šestiletou Ilonku.

V Dobraticích jsme měli tolik „práce“, že jsme se od rána nestihli ani zastavit – hned po snídani (domácí vajíčka naměkko a chleba s domácím máslem a čerstvě nadojeným mlékem) jsme vyběhli ven a trhali trávu králíkům. Bezpečně jsme rozeznávali bršlici a pampeliškové listy, které měli ušáci nejraději a pro zpestření jsme jim připravovali „obložené mísy“ z různých květů. Takovéto „vaření“ králíkům nám každé ráno zabralo aspoň hodinu.

Potom nás teta poslala na nákup, pro chleba a rohlíky. Cesta vedla po mezích mezi poli, takže nás zdrželi zelení luční koníci, co si jen tak poskakovali v trávě a pak lechtali v dlaních a slunéčka sedmitečná, která váhavě odpovídala na otázku – „Kam poletíš? Do nebíčka nebo do peklíčka?“ A kolik tam bylo motýlů!

V lesním úvoze tekl potok a Peťa, jako správný lovec, vyhlížel malinké pstroužky a těšil se na příští kořist. Jen co bude mít víc času. A za lesem cesta pokračovala po další mezi a kolem malého polorozpadlého betonového bunkru. Ten v nás vzbuzoval určitou bázeň, tak jsme jen na chvíli vešli dovnitř a zase honem ven. Do konzumu bylo asi kilometr a půl, ale nám to trvalo nejmíň dvě hodiny, než jsme se uřícení vrátili s nákupem.

Po obědě jsme opět utíkali na zahradu a soutěžili jsme, kdo nejrychleji vyleze na višeň s hladkou, tmavou, lesklou kůrou. Byla jsem jako blesk. Měla jsem na to fintu – vyskočila jsem a chytila se spodní větve oběma rukama, načež jsem vyšvihla nohy a obě jsem zahákla o tutéž větev. Pak už se stačilo jen přetočit nahoru a byla jsem tam. Odpoledne strejda zapřáhl koně a chystal se jet ke svému bratrovi na sousední grunt. Všichni jsme honem naskákali do vozu a jeli jsme s ním. Žebřiňák byl skvělou rekvizitou pro hru na osídlování divokého západu, ale po nějaké době nás strejda okřikl, protože naše napodobování indiánského pokřiku prý znervózňovalo koně, ačkoli ti skutečný indiánský útok určitě nikdy nezažili.

Strejdův bratr měl obrovskou stodolu. Trámy pod stropem byly snad v šestimetrové výšce. Vedly tam žebříky, takže za chvíli jsme se procházeli po trámech a hráli si na provazolezce. Strachem nás šimralo v břiše, bylo to hrozně nebezpečné a my si připadali obrovsky stateční, ačkoli dole na podlaze bylo seno. A potom brášku napadlo, že uspořádáme soutěž ve skoku z výšky. Sena tam bylo dost, ale přece jen ne taková hromada, jakou bych si představovala pro bezpečný seskok. Stejně jsme to postupně udělali, nikdo se totiž nechtěl nechat zahanbit. Dodnes si pamatuju, jak nekonečně dlouho jsem letěla vzduchem a jak to po doskoku žuchlo. Podruhé už to nikdo z nás nezkusil.

Příští ráno pustila teta ven z chlívku selata. Stará prasnice zůstala uvnitř, ale malí se mohli proběhnout. Selátka byla čistá, růžová a vlastně až moc růžová. Proto jsme se rozhodli, že je trošičku upravíme. Pomocí višní, které už byly zralé tak, že pouštěly šťávu skoro samy od sebe, jsme jim přimalovali na boky proužky a puntíky, jako malým divočákům. Vůbec nevím, proč se to tetě nelíbilo. Prasátka tak vypadala o mnoho zajímavěji. Myslím, že si to myslela i ona, protože se nechtěla od nás nechat umýt. Běhali jsme za nimi s kartáčem a kbelíkem a snažili jsme se jim to dle nařízení tety vydrhnout, ale višňová šťáva špatně pouští a sele nevydrží stát na místě… Tetě prostě zůstali růžovofialoví divočáci a čtyři zmáchané děti.

I teta měla stodolu. Bylo po žních, takže byla nacpaná balíky slámy, která se podestýlala krávě a teleti. Balíky nebyly naskládány přesně vedle sebe, bývaly mezi nimi mezery, takže jsme si v nich dělali chodbičky a pak úplně na konci malou jeskyni, jako domeček. Sláma sice píchala a taky tam bylo docela dost prachu, ale zůstali jsme tam kolikrát až do večera a jeden druhému jsme zacpávali pusu, aby nebylo slyšet smích, když nás teta volala domů a nemohla nás najít. Byli jsme dobře schovaní.

Další den jsme hned po nakrmení králíků šli na zahradu trhat fazole. Vytahovali jsme ze země celé uschlé keříky, dávali je na hromadu a teta si pak sedla na dvůr, kde z té hromady odtrhávala lusky. Pomáhali jsme jí lusky otvírat a vždycky jsme si hlásili, jakou barvu mají – červené strakaté, žluté, nebo tmavě hnědé, či černé. Večer se celé to množství fazolí ještě muselo přebrat od kamínků a scvrklých nedochůdčat a nasypat do prázdných sáčků od mouky. Té noci se mi o fazolích i zdálo.

Následující den jsme ráno pomáhali při sklizni tuřínu, kterým teta krmila krávu a ostatní zvířata. Celkem nudnou činnost jsme si zpestřili hrou na pohádku, jak dědek zasadil řepu a všichni jsme se postupně zapřáhli za jeden tuřín. Na konci dřepěla Ilonka, která představovala malou myšku. Tuřín velikosti kedlubnu jsme pak s velkým hekáním a Ilončiným pištěním „vyrvali“ ze země, takže tetička nás nakonec raději odehnala, abychom jí nezdupali celé pole.

Radostně jsme odběhli hrát si do lesíku na Indiány. Byl to lesík na mezi, uprostřed pole, náletové stromky byly ještě ve fázi keřů, skoro bez kmenů, husté a neprůhledné. Většinou to byly vrby, takže jsme si z nich vyrobili luky a šípy a pak jsme se rozutekli. Hra spočívala v tom, že se budeme navzájem stopovat a střílet, jak taky jinak.. Všichni jsme byli ze znepřátelených kmenů, každý bojoval sám za sebe. Bylo to úžasné, měla jsem napjaté všechny smysly, snažila jsem se naslouchat nejen ušima, ale celým tělem, nohy jsem kladla na zem tak, abych se vyhnula větvičkám a neprozradila se.. Srdce jsem měla až v krku vzrušením, tohle nebyla obvyklá hra typu – ty přijdeš z téhle strany a ty z téhle a tady mě jako uvidíš… tohle bylo DOOPRAVDY. My holky jsme se postupně našly, ale bráška zmizel. Nakonec jsme ho volaly, ale nebyl k nalezení. Až jsme uslyšely smích a zvedly hlavu – byl na stromě nad námi. Na jednom z těch velkých. To bylo ale úžasné dobrodružství.

Cestou domů jsme ještě vyzkoušeli, jestli bychom nemohli tetiny ovce použít jako mustangy, ale když jsme se na ně vyhoupli, tak se snažily nás setřást a odmítaly s námi cválat prérií. Myslím, že chtěly být jen ovcemi.

Byl to nádherný sladký čas prázdnin, dobrodružství a neutuchající činnosti. Ani minutu jsme se nenudili. Chtěli jsme v Dobraticích zůstat věčně a nikdy nepřestat se zkoumáním okolního světa. Ještě tolik toho na nás čekalo.

V neděli ráno jsem si pustila černobílou televizi a čekala na obvyklé pohádky. Jenže žádné nebyly. Místo pohádek jsem sledovala, jak po daleké Praze jezdily nějaké tanky a do toho znělo neustálé opakování hlasatele: „Občané, zachovejte klid!“ Byla to neděle 25. srpna 1968.

Příští týden už moc veselý nebyl. Ničemu jsem nerozuměla, tohle dobrodružství se mi nelíbilo ani trochu a strašně jsem se bála. Úzkostně jsem chodila za tetou a ptala se jí: „tetičko, to bude válka?“ A teta říkala: „Já nevím, děvča, vůbec nevím co bude“.

A tak skončilo naše nejkrásnější léto.