Podzim

Hledí stromům na obnažená pohlaví,

udiveně, lupen po lupeni ,

obnažuje je z krajek  listoví,

dýchavičně, jak nesmělý ženich

svléká ženu chvějícími se prsty..

A nebe ani neví, zda plakat, či se smát,

a tak si v polích tře tváře o snědá

stehna oranice a střídá obojí,

smích i pláč, v intervalech dechu starce,

trpícího nespavostí,

protože něco ztratil a neví co,

a ten neklid mu nedá spát..

Podzim, živoucí parte,

šepot všeho dávno ztraceného,

s očima zarudlýma od kouře

zatlačil víčka všemu,

co jsem kdy chtěla prožít..

Fouká prach a chlad na ruce,

jimiž stále svírám kousek tepla,

pár horkých slov,

cos upředl mi v báseň

- ve verše s pouty chtíče

a něhou okvětí slunečnic..