ráno

Takový normální den. Ráno, to šílené ráno. A zrovna Vy musíte vstát z postele tak jako já. Ale spousta jiných nemusí a ani nechce. To se ví, že já také ne. Ale vstanu. Musím.

Tak to chodí každý den.

A když se mi podaří to tělo dát do pohybu, tak jej začne postupně přemlouvat hlava a pak i rozum.

Tak to chodí každé ráno.

Víte kolik lidí nemá rádo ráno vstávat. Asi úplná většina.

Ale já vstávám rád. Je to divný. S tím už nic nenadělám, tak vstanu.

Nejdřív jen ta jedna noha, pak i ta druhá. Vidím světlo a nebo tmu? Je to asi jedno. Ta prokletá šedá kůra mozková pracuje na plný plyn. Jen je trochu opožděná a tak ji nechávám pomocí ranní kávy vzpamatovat. Je to děsné, ale káva ji dá zase ten elektrický šok. Pak se blíží hodina od probuzení a já již má určitou představu o tom jaký bude den. A tak jdu něco udělat s tím starým tělem a obličejem. Tak použiji vodu, žiletku a zubní kartáček. Teplou vodou zlepším situaci v kloubní oblasti.  A přitom mám stále pocit, že slyším otvírat se staré dveře. Ale lepší by bylo kdyby raději byly zavřené.

Pak vyjdu ven a co nevidím, to vidím, Slunce je ještě ve své kolíbce, měsíc tam na hoře již končí svoji dnešní pouť. Já nemám azimut ani buzolu a tak kudy kam?.

Nejdříve k autu, pak do něj nasednu a rozjedu se . Někdy se mi taky stalo, že zůstalo stát. Tak se podívám, jestli mám benzín nebo baterii. Moje je již vybitá, teda ne v autě…A benzín ten je všude, zatím...