Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 434 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky #2 (28. 9. 2019)
Novinky (1. 8. 2019)

+11 neviditelných
Už to nejde
datum / id17.10.2009 / 337898Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno882x
počet tipů2
v oblíbených0x
Prolog
...a už to asi ani nepůjde
Už to nejde
Dva přátelé seděli u jednoho stolu, jak se to tak obvykle dělává. Byl to venkovní stůl nějaké malé restaurace a nebylo vůbec problém u něj sedět, protože ve vzduchu bylo příjemných pětadvacet. Byla půlka června a bylo to fajn rok, protože příroda k těm pětadvaceti dospěla postupně a ne tak, jak to poslední léta dělává. Zkrátka bylo dlouhé, vzorové jaro, které právě v těchto dnech přecházelo do léta. O to víc je překvapující, že oba dva přátelé byli jediní dva hosté restaurace, kteří seděli venku. Ale na její omluvu musíme říct, že bylo teprve poledne a většina hostů sem docházela až později. Asi proto, že se v restauraci nevařilo…

„Pavle, řeknu ti, že už teď by to půlka lidí přestala číst,“ vmetl Jakub kamarádovi do očí svojí kritiku. Asi měl pravdu – kolik z vás to vydrželo?
„Asi jo, ale tak prostě mě baví charakterizovat i to nic, co se tu zrovna děje. Ještě si dám jedno, prosimvás,“ řekl Pavel oběma – Jakubovi i hospodskému.
„Ale to mě taky, ale zdá se mi to zbytečně dlouhý. Měl bys čtenáři nadhodit aspoň jednu nevšední myšlenku, aspoň jednu větičku, která rozběhne děj. Něco co ho upoutá a nevidí to denně kolem sebe.“
„Myslíš jako třeba hořící lidská schránka, běžící krajinou?“ zasmál se Pavel a napil se přitom piva.
„To bylo dobrý že jo?“ zasmál se i Jakub a také on přiložil půllitr k ústům. Je to zkrátka nakažlivé, napije se jeden, napije se druhý.
„To bylo, ale bejvávalo, tos byl mladej. To, co zkoušíš teď, to se nedá číst,“ vytkl mu Pavel.
„Nějak mi pokulhává fantazie. Nějak už nedokážu vyplodit ty příběhy, co dřív,“ povzdychl si Jakub.
„To mi vůbec nemusíš vykládat, to už je asi pryč.“

A tak seděli a přizvukovali si. A to jim šlo dobře. Dva zklamaní, zestárlí literáti, o jejichž literární aktivitě vůbec nikdo neví. Ale to je jedno. I psát si do šuplíku stojí za to.
A z poledne se stalo odpoledne, sluníčko ještě přitlačilo a vyhnalo teploměr na sedmadvacet. Zahrádka restaurace se postupně začala plnit, jak bylo avizováno již v úvodu. Alkohol v jejich krvi již začal příjemně proudit a to i přes jeho, v pivu, relativně nízkou koncentraci. Ostatní hosté to v jejich konverzaci rozpoznali, přestože nerozpoznali, co je vlastně předmětem jejich hovoru.

„Pavle,“ řekl prosebně Jakub. „Už to radši nezkoušej.“
„Myslím, že jak jsme starý, začínáme bejt zasraně nudný. Snažíme se do toho dostat nějaký debilní poselství, přestože na to vůbec nemáme…ty..predispozice,“ postěžoval si Pavel.
„Já bych řekl spíš vlohy, nebo tak něco. Ale jinak s tebou bez výhrad souhlasím,“ řekl mu na to Jakub.
„Vole, co je to vůbec za tendenci? Proč se snažíme, aby si v tom čtenář něco našel. A nebo proč se snažíme promítnout tam něco ze života. Dyť vole, to dělá každej a je to tak neuvěřitelně trapný.“
„Nevím proč to zkoušíme. Asi jak jsme starý, tak si tím kompenzujeme tu ztrátu fantazie. Hledáme jak to doplnit z našich životních zkušeností.“
„Tak proto jsme už dva roky nic nenapsali, ne?“
„Asi jo.“

A tak seděli a nadávali a to jim šlo taky docela dobře. Diskutovali o tom, kdy ta tvůrčí krize skončí, za jakých předpokladů, jestli vůbec skončí…a za jakých předpokladů nikdy neskončí. Kdyby si psali poznámky, pravděpodobně mohli položit základy poměrně rozsáhlé teoretické publikace. Ale nikomu z nich se nechtělo psát žádnou teoretickou publikaci. Stačily by prostě jednoduché povídky, jako dřív…
Ale jak odpoledne přecházelo v podvečer, atmosféra se trochu uklidnila, pivo na stole vystřídala kofola. A i téma se párkrát změnilo, protože bavit se několik hodin o neschopnosti tvořit, to snad asi ani nejde. A tak diskuze zamířila i jinam. Třeba k politice a k úvaze, jestli dvacet let po sametové revoluci není čas na emigraci z politických důvodů. A oba dva se shodli, že to není zase tak blbej nápad…

„Stejně je to na houby, hele. Myslíš že ostatní, co dřív třeba taky něco napsali, maj stejný problémy jako máme my?“ otázal se Pavel Jakuba.
„Asi jo, zvlášť jestli maj potřebu nad tím takhle hrozně teoretizovat,“ odvětil Jakub.
„To je hrozná vlastnost, co?“
„Příšerná. Všechno by bylo o hodně jednodušší, kdyby se míň teoretizovalo a víc jednalo. Ale asi to nejde zastavit.“
„Ty vole!“
„Hele, budu muset jít. Už teď budu doma asi o šest hodin později, než jsem tam chtěl bejt.“
„Jo, já vím. Taky jsem to chtěl navrhnout. Přece jenom, už jsme dost starý na to, abysme takhle vysedávali dlouho v hospodě.“
„Přesně o tom mluvím.“
„Někdy to zase pořešíme, co říkáš,“ navrhl ještě Pavel.
„Určitě, ale hlavně do tý doby nic nepiš!“ upozornil ho Jakub.
„Rozhodně ne. To by byla naprostá tragédie,“ ubezpečil ho Pavel.

A tak společné odpoledne zakončili. Zaplatili svojí útratu, každý zvlášť samozřejmě. Jakub nechal zpropitné osm korun a Pavel dvanáct.
Oba odcházeli spokojeni, dokázali precizně zarámovat svůj problém, pojmenovat a identifikovat hlavní příčiny, které k němu vedly. S nadhledem moudrého stáří se jim pak podařilo celou situaci správně analyzovat a zkritizovat. Zaplaťpánbůh!
Pavlovi bylo sedmadvacet a Jakubovi o dva míň.



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

17.10.2009 15:07:04dát kritice tipjamoyce
no jo, pokec... ale dobře napsanej
17.10.2009 14:36:59dát kritice tipmori
A Ty piš a piš a piš! Moc hezké, líbilo...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.