Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Plastové hlavy čekají na překrásný den

Výběr: pozorovatel, Bílá_Místa_V_Akvarelu, Dero, katugiro, StvN
22. 10. 2009
11
52
7397
Autor
Finch

Plastové hlavy čekají na překrásný den

Far away 1

// Cítíš jezero? Slyšíš ho? Je nádherné, přestože stále nedokončené. Na vřesovištích okolo stojí spousta nerozbalených bílých krabic s umělými ovcemi. Abych ušetřil energii, vypnul jsem labutě. Vody je v jezeře zatím málo, hladina ještě stoupne asi o pět metrů. Pozoruješ dno – u břehů pískové, pak se objevuje šedý beton – několik metrů vpravo od tebe z něj vystupuje skleněná lávka; vede k jednom ze dvou ostrovů. Sejdeš ze zpevněného břehu, opatrně našlapuješ, aby se ti písek nedostal do bot. Vstoupíš na lávku, díváš se na vodu pod ní. Víš, že až bude jezero napuštěné, lávka zmizí – a ostrov až do konce neopustíš.

// Když vstoupíš do domu, nejdřív si poslechneš několik nepodstatných údajů: rozloha 9,156 km2, průměrná hloubka 146 metrů. Snadno si spočítáš objem vody; přibližně 17202krát menší než u Bajkalu – prohlásíš výpočet za zajímavý. Pochybuji, že to myslíš vážně, ale stejně pokračuji: pouhý jeden přítok (po něm k jezeru připluje Emma), dva ostrovy – jeden vznikl z kopce, na kterém jsem si před lety postavil dům, druhý je umělý (z něj odstartuje kosmická loď). Provedu tě po několika místnostech, ukazuji ti obrazovky a svoji sbírku desek, ty se mezitím ptáš na podrobnosti. Jaký je režim, za jak dlouho se Emma objeví, a také – když si vzpomeneš na stav jezera – co všechno se musí ještě postavit. „O jezero se nestarej,“ odpovím ti. „konstrukce běží podle plánu.“ Přikývneš, a dál se zajímáš pouze o vzpomínky: kolik jich bude třeba vytvořit, kolik změnit, kolik zničit. Usměji se: „Exkurze tedy skončila.“ Přišel čas vrátit se k obrazovkám.

Starlight

// Bílé krabice už dávno zmizely z vřesovišť a lávka je pod vodou. Čas trávíš každý den stejně – nejdřív práce u obrazovek: prohledávání knihovny, vytváření a sestavování fragmentů nových vzpomínek, nekonečné simulace a testování. Někdy odpoledne, když probíhá pravidelná kontrola systémů jezera, chodíš krmit labutě. Z kuchyně bereš starý chleba. Pak hodinu, někdy i dvě, sedíš na betonových lavičkách u břehu a házíš drobky na hladinu. Žádná labuť nikdy nepřipluje. Samozřejmě bych to mohl změnit, ale raději přemýšlím nad tvojí motivací – jestli doufáš, že labutě překonají svoje naprogramování, vstřebáváš znalosti o Emmě a pokoušíš se v klidu pochopit, proč se rozhodla připlout,  nebo se jen odreagováváš.

// Ve čtvrtek se nad jezerem vznáší mlha a obrazovkám trvá příliš dlouho, než se rozsvítí. Přijdeš za mnou a řekneš mi o tom. „Vím, systém je přetížený. “ Zeptáš se proč. „Emma odplouvá. Musíme zajistit situaci.“

// Nasadím Emmě červenou vlněnou čepici a přes ni velká sluchátka. Až nastoupí do člunu, pustím jí do těch sluchátek hudbu. Výběr nechám na tobě; přemýšlíš, vzpomínáš na svoje oblíbené písně. Předpokládám, že jsou jiné než ty moje – já bych k této scéně nejradši poslouchal: Plan A nebo One Day Like This, rozhodně ne nic od Muse. Když konečně něco vybereš a zmáčkneš tlačítko pod obrazovkou, nic neslyším – Emma si nastavila příliš nízkou hlasitost. Mrzí mě to, ale nechci Emmu trápit, a tak její nastavení nezměním.

// Scéně pořád něco chybí. Přidám na hladinu okvětní lístky růží a odraz hvězd.

Hold 1

// Ještě ten samý den, kdy v záznamech narazíš na zmínku o Michalovi, jdeš za mnou a ptáš se mě na něj. „Co chceš vědět?“ Začátek, samozřejmě; jak se Emma a Michal seznámili.

\\ Plastové hlavy visí na velké skleněné přepážce v 17 sloupcích, celkem jich je 102; každá má jiný účes, jinou barvu vlasů, očí a rtů. Emma je začala prohlížet vpravo nahoře, a právě je u 53., když ji spatří Michal. Pozoruje ji tak, jako všechny hezké dívky, kterých si všimne; nejdřív si najde ideální úhel – obejde místnost a stoupne si tak, aby vypadal, že ho zaujal jiný exponát, a zároveň vystavené hlavy byly mezi ním Emmou. Prohlédne si její tělo, pak obličej. Snaží se sledovat oči – kdykoliv se mu zdá, že se na něj Emma může podívat, uhne pohledem. Emma si každou hlavu pozoruje v průměru 4,7 sekund; od chvíle, kdy ji Michal spatřil a zaujal svoji pozici, uběhlo již 74 sekund. Emmě zbývá prohlédnout si  33 hlav – dvě a půl minuty. Michalovi stačí jedna k tomu, aby udělal chybu a neodvrátil zrak, když na něj Emma náhodou přes sklo pohlédne. Je to poprvé, co se Michal podíval dívce, kterou pozoruje, do očí. Usměje se. Jde k ní. Baví se s ní, a proti všem jeho očekáváním mu to jde snadno. Konverzuje s lehkostí, kterou by v sobě nikdy nehledal.

\\ Emma si nebyla jistá, z jakého důvodu šla na výstavu. Možná kvůli Danielovi. Proto, že s ním strávila dva měsíce, střídala paruky, kontaktní čočky a rtěnky a poslouchala, jak je krásná. Určitě ne aby se zúčastnila afterparty, nutila se poslouchat pány, kteří se chtějí jen předvést – a přitom byla zcela ignorována. Emma chtěla rozhodně vidět oba exponáty, na kterých spolupracovala. Ale nestačí si prohlédnout 19 hlav a ani jeden tvarů, jak Daniel nazval objekty z černých a žlutých kondomů, použitých a nafouklých. Místo toho si povídá s Michalem. Touží se ho chytit.

// A držet, a nepustit, domyslíš si. „Přesně tak.“

My life/I will

\\ Emma vždy člení svůj život na dvě části. Po každém novém rozdělení oba časové úseky následující dny a týdny srovnává, hledá zásadní změny. Postupně jich nachází stále méně, a tak dělení zkouší stále znovu. Všechny její pokusy charakterizoval Pavel ještě předtím, než se odehrál první z nich: uchvacující/vzrušující existence – je podnícena plánem a přípravou – aby změna byla nepochybná/evidentní, bylo by třeba – nechat vše zemřít a jen cítit se naživu. (Emma poslechla a opustila Pavla hned jakmile ji, po několika týdnech recitací básní, připravil o panenství.) Proto když se Emma setká s Michalem, je připravená ihned odejít z výstavy, umožnit hlavám, tvarům i Danielovi zemřít; v mysli se jí okamžitě objeví nový projekt, představa změn.

\\ Co všechno se skutečně změnilo si uvědomí, až když se – někdy v průběhu následujících dnů a týdnů – náhodou znovu setká s Danielem. Proti všem svým behaviorálním vzorcům jde do jeho ateliéru. Daniel se tváří, jako by se nic nestalo, a Emma si uvědomí, že konečně našla to správné rozdělení: noci a rána tráví s Danielem, odpoledne a večery s Michalem; Daniela nikdy nenechá znovu zemřít a zmizet, Michala nikdy nepustí. „Co způsobilo, že se takhle chovám?“ ptá se Emma, když porovnává neustále se střídající části svého života. Napadají ji slova, která by nikdy nepoužila; dospěje k závěru – že je to láska.

// Po půl roce Michal zcela náhle, nečekaně, beze stopy zmizí. Emma si uvědomí, jak se mýlila.

Expectations

// Samozřejmě bych ti mohl povolit přístup k příslušnému záznamu – ukázat ti, jak si Emma správnou odpověď uvědomí. Jedná se v podstatě o jedinou situaci, ale stejně jako ty ostatní vzpomínky by bylo třeba ji nejdříve u obrazovek doplnit, její hodnota spočívá v nezachytitelných detailech. Nevím, co předpokládáš, že se stalo, a tudíž ti vlastně v tomto  případě nemůžu ukázat nic.

// Emma očekává, že na ostrově najde kosmickou loď. Pověděla Danielovi: „Brzo se něco začne dít, cítím to – je to jen stopa; pach vzduchu, ale pro mě nový.“ Kdybych mohl a chtěl odpovědět místo Daniela, řekl bych jí: „Samozřejmě. Pro ty, kteří to zvládnou, je tu plán.“ Místo toho jsem ale nechal postavit jezero a vyrobit zvířata.

Far away 2

// Emma se odráží od mola, vyhrnuje si rukávy a ruce ponoří do vody. Snaží se dostat člun doprostřed řeky, aby jej unášel nejsilnější proud. Přitom myslí na to, že okvětní lístky na hladině vypadají zvláštně a ona s tím nemůže nic udělat.

// Protože do příjezdu zbývá několik hodin, nebo několik dní, nevím přesně, kolik času nechat na finální kontrolu. Ty si myslíš, že žádná není potřeba, svoji práci odvádíš dobře.  „Dobře,“ přikývnu, „kontrolu tedy zrušíme.“ Tím se vše zjednoduší, zbývá pouze zapnout všechny neaktivní systémy jezera a připravit je na nepřetržitý provoz. To znamená odstranit obrazovky – potřebují příliš mnoho energie. Ponechám jen jednu, abychom mohli sledovat, jak Emma prožívá svoji plavbu.

// Emma uvažuje: kdyby Michal nezmizel – jak dlouho by trvalo, než by se setkal s Danielem?  – byla bych u toho – nahá? Její představivost selhává; raději nechá vytvoření potenciálních situací na někom jiném. Pozoruje řeku. Okvětní lístky zmizely, zůstal jen odraz hvězd. Netuší, za jak dlouho dorazí k ostrovu. Nevadí jí to. Kosmická loď na ni počká, a ona má tak čas vybrat, s kým nepoletí.

Revelations

// Na poslední chvíli si všimnu, že Emma právě obeplula poslední zákrut řeky předtím, než se vlije do jezera. Mám jen několik sekund, abych schoval hvězdy a nechal vycházet slunce. Podaří se mi to přesně – paprsky zasvítí v okamžiku, kdy Emma poprvé spatří ostrov s kosmickou lodí. Nasměruje člun přímo k němu.

// Sedíme na betonových lavičkách; labutě plují kolem druhého ostrova. Emma je pozoruje, ale nás nevidí. Přinesl jsem si s sebou obrazovku, sleduji na ní, jak je na tom Emma se svým rozhodnutím. „Zatím to vypadá, že tu s námi nějakou chvíli zůstane,“ řeknu ti. Zeptáš se, jestli už se dá poznat, kterou verzi bude třeba připravit k uploadu. „Nedá.“

// Emma se několik dní potuluje po vřesovištích kolem jezera. Ovce před ní pomalu utíkají. Nakonec se rozhodne vrátit zpět na ostrov, nastoupit do své kosmické lodě, a odletět – sama. Vymažeš složky Michal a Daniel, zbytek dat pošleš na moji obrazovku. Spojím se s lodí – přenos bude trvat několik minut, mezitím proběhne příprava ke startu; jakmile je upload dokončen, zažehnou se motory. Sledujeme, jak se jejich záře odráží na hladině jezera. Zeptáš se, jestli je Emma skutečná. Odpovím: „Nepochybně existuje. Jsem její představa.“ Mlčíš. „Možná je to naopak.“

Hold 2/Black holes

// V době, kdy Emma již dávno cestuje ve své kosmické lodi a vyhýbá se černým dírám, Michal zazvoní u Danielova bytu. Daniel vypne nahrávání kamery a zajistí ji ve stativu. Jde ke dveřím a otevře je. Z místnosti, odkud odešel, se ozve dívčí hlas: „Kdo je to?“ Daniel chvíli mlčí, a pak odpoví: „Jeden známý.“ Dva stupně odloučení. „Můžu dál?“ zeptá se Michal. Daniel přikývne.

// „Neměl by ses tolik spoléhat na transfokaci,“ poradí Danielovi Michal. „Nejsem si jistý, jestli by divák ocenil absenci detailů,“ odpoví Daniel a usměje se na dívku. „Možná ano,“ řekne Michal. „Slyšel jsem, že jsi znal Emmu.“ Daniel neodpoví, upřeně pozoruje obrazovku připojenou ke kameře a drobnými úpravami stativu vylepšuje kompozici záběru. „Já jsem ji poznal na tvé výstavě,“ pokračuje Michal. Daniel dál mlčí. „Vidím, že už máš náhradnici.“ „Mám.“ „Báru,“ řekne dívka a zasměje se. To Daniela probere. Otočí se k Michalovi. „Vlastně ani nevím, proč jsem Emmu tak chtěl.“ „Možná proto, že to byla Emma,“ řekne dívka. Daniel jen pokrčí rameny. Dívka pokračuje: „Ale ve skutečnosti jste ji neměli rádi. Jste bez ní šťastní.“ Michal přikývne.

// V době, kdy Emma již dávno cestuje ve své kosmické lodi a vyhýbá se černým dírám, rozebírám poslední obrazovku. Nevím, kde jsi ty, ale už mě to ani nezajímá. Vypadá to na překrásný den.


52 názorů

hmm, vše bylo řečeno, text jako mávání mrtvým textilem, bez kapky krve, utrpení to číst...

jamoyce
20. 11. 2009
Dát tip
Winter: díky za avi, tahle debata se trochu vymkla kontrole. Tangens: sice mě tahle povídka taky nijak neoslovila, ale ty návrhy, co dáváš Finchovi, se mi vůbec nepozdávají. Nedovolil bych si Finchovi mluvit do stylu a syntaxe. Pro mě to je nadmíru talentovaný autor, jen na mě z tohoto konkrétního textu vane prázdnota.

Finch
19. 11. 2009
Dát tip
Tangensi, sice oceňuji tvoji snahu a věřím v dobré úmysly, ale věc se má tak, že nikdy nebudu psát o slabounkém ševelení, impozantních stříbrných hladinách nebo dokonce majestátních březích, protože to prostě není způsob, který bych si chtěl osvojit (z důvodů, které nejspíš nemá cenu rozebírat). Co se týče zbytku tvého komentáře - je jasné, že máme na psaní, literaturu a vůbec dost odlišné názory, a proto bude lepší (i s ohledem na tvůj čas), abychom to nadále nerozebírali.

Winter
19. 11. 2009
Dát tip
Alespoň mi šetříš práci .) Každopádně když se podívám na počet komentujících vychází mi pravý opak. Na druhou stranu, ohánět se většinovým gustem je zbraň dvojsečná, víme to oba. Obdobně s větami vytrženými z kontextu. Z mého pohledu mi je vcelku ukradené, co dělám já; na to uvědomění si povětšinou vystačím sám. Ostatně, že jsem zde ještě žádnou "objektivní" kritiku nenapsal, jsem několikrát zopakoval. Je-li však toto sdělení "alibismem", pak to je věc těžká. Jamoycovy komenty jsou dobré, jakkoliv se s mými často rozbíhají - a přesto mě a) neobviňuje z kamarádšoftů a za b) když už by přeci jen obviňoval, jistě by poslal avízo (avi jamoycovi .). Podívej se, tangensi, když už to tedy řeknu otevřeně: podstata našeho sporu neleží v povídce (i proto mi připadá nefér, s ohledem na čtenáře i Finche, řešit to pod ní).

Winter
19. 11. 2009
Dát tip
Ha-ha, Tangensi, reagovat budu, když už jsem ten zlý, tak mi nějaké to dodržení slova může být ukradené (alespoň, že umím ta avíza). Tak či onak se totiž obávám, že: "ale plytkost příběhu je zde, soudím, zřejmá." není sdostatečný argument, popravdě řečeno ani argument nedostatečný (takže nevidím důvod, proč se účastnit tvé pseudo"argumentační" hry). Křečovité zvolání "cožpak to nevidíte?" odvozené ze "zřejmosti" pak okatě svědčí o neschopnosti nabídnout rozkrytí, zamyšlení nebo interpretační klíč, v podstatě cokoliv, co estéta povyšuje na kritika, obzvláště toho "objektivního" .) Obávám se ale, že stačí-li ti ke kritice vypsat pravopisné chyby, případně překrýt celý text osobní vizí (jo, i já jsem sebestředný, proč to nepřiznat), well, pak se stejně nemáme o čem bavit, a zvolil bych raději produktivnější formu vzájemného urážení. Je to, myslím, rovina, v níž budeme oba rovnocennými soupeři (a jako takovou jsem ti ji i nabídl). Mno, v takovém případě bych ale pokračoval přes zprávy. Anebo napiš konečně nějakou kritiku a já taky jednu vypotím.

Winter
19. 11. 2009
Dát tip
Krom toho žádný kritik nejsem a "objektivní realitu" s klidným svědomím přenechám Leninovi .)

Winter
19. 11. 2009
Dát tip
Ty vole, tangensi, když to tak řeknu slušně a jednoduše: jsi poleno, jantar či bůhvícoještě. Je škoda, že si to nikdy neuvědomíš, protože se tak připravuješ o kopec srandy. Příště bys mi k tomu pomlouvání mohl poslat alespoň ave. I když to by pak nebylo pomlouvání... Můžu snad za to, že Finch v současnosti píše nejlepší písmácké povídky? Asi bych se mu za to měl ještě omluvit ./ (Anebo pomocí svých písmáckých kamarádšoftů toužím ovládnout svět, asi; fakt je, že pak bych mohl lidem nepokrytě vnucovat svůj vkus a knihy, které se mi líbí). Mno, reagovat dál reagovat nebudu, jeden výplach stačí řekl bych. Finchovi se za něj omlouvám.

Finch
19. 11. 2009
Dát tip
Tangensi, pokud máš problémy s tím, co píší kritci, sděluj to jinde. Ideálně to řekni přímo jim. Taky bych byl rád, aby sis propříště odpustil řeči o nějakém kamarádšoftu, já se na Písmákovi nikomu nevnucuju. A vůbec si ujasni, co ti vlastně vadí - styl, obsah, komentáře? Rovněž bys měl omezit ten sarkasmus, působíš pak zatrpkle. Bezpochyby bezdůvodně. V každém případě díky za další obsáhlý komentář, jsem rád, že jim věnuješ tolik času.

jamoyce
18. 11. 2009
Dát tip
Tangens: Ono je to těžký. Já bych zase těm kritikům tohle nevyčítal, nemusíme tady přece jen psát vážný kritiky, i sdělení, že ho to srazilo na kolena, může být dobrý, určitě lepší než nic. S tím kamarádšoftem máš zčásti pravdu (hned jak se objevilo dílo od Finche, bylo mi úplně jasný, jaký sklidí ohlasy, ani jsem ho v podstatě nemusel číst), ale zase pohybujeme se v určitým mediálním prostoru, kde si každý autor vytváří nějaký jméno, nejde jen o texty (např. někteří zde velice populární autoři by neuspěli na knižním trhu ani náhodou a zase naopak někteří zde opomíjení by možná prorazili), jde o celkovou autorovu image a jak s ní naloží. A tzv. kritici ani nemůžou být stoprocentně objektivní, to nejde, jejich chuť číst cizí text se musí o něco opírat.

MeTB
16. 11. 2009
Dát tip
No tak já taky. Styl sis našel a vybrousil, to je hodně příjemné. Zdá se že víš hodně o sledování, ale přitom neprojevování pocitů; to máš u mě taky v pohodě. Navíc - řekl bych konečně - je na Písmaku někdo, komu záleží na úpravě textu, hodně lidí tu nechápe, jak moc je to důležité. (I když pravda, bojovat s tím zdejším editorem, to je na palici.) Když už jsem se tak zmínil o stylu, tak musím přiznat, že pro mě příliš používáš přítomný čas. Jasně, je to výrazný prostředek, je to intenzivní, vtahuje to do děje, ale, no, to je jako s kořením. Proto jsem třeba nedočetl Hodiny od Cunninghama. Ale na druhou stranu jsou Hodiny bestseller, takže přiznávám, že o vkusu lidí vím houby. Ale co tě tu tak čtu (totiž tvá díla), můžeš si s mým požehnáním cokoliv, co ti řeknu strčit za klobouk, holt máš svůj styl a nenech si do nej nikým kecat. Je to osvěžení.

Tragicus
15. 11. 2009
Dát tip
Vyborne. Ale precist si to budu muset vicekrat. Zatim jsem na tom jako katugiro (a dost mozna tak i zustanu), ale styl etc. etc.

jamoyce
15. 11. 2009
Dát tip
Tangens: opřel ses do Finche asi tak trochu jako já do tebe... :) Víceméně s tvojí kritikou souhlasím, ale s tím "ZÁSADNĚ" bacha, čárka se tam za jistých okolností dát může (viz poznámky pod čarou v pravidlech pravopisu, tady to je zrovna docela ten případ, kdy čárka být může, cítí-li autor následující větu např. v kontrastu s tou předchozí; vlastně to ani nemusíme považovat za slučovací poměr; místo "a" si dosaď "ale", význam zůstane zachovaný). Ale dost... jinak jak říkám, víceméně s tebou souhlasím, pro mě tohle není povídka, to je ryzí technika; možná adept na první cenu v dobře zvládnutém psaní o ničem; možná by dokonce prošel bez kvalifikace na mistrovství světa vyprázdněnosti... někomu tohle psaní prostě stačí, někoho dokonce uspokojuje, holt s tím se nedá nic dělat, ať si každý čte a nominuje, co se mu líbí. Ale Winterovi nic vytýkat nebudu, nominoval cizí text podle svých měřítek. Ty jsi nominoval svůj vlastní, to je rozdíl. Ale jinak jsem rád, že se v názoru na tuhle povídku shodneme.

Finch
15. 11. 2009
Dát tip
Tangens: Dík za komentář, ale znepokojení nad svým stylem s tebou nesdílím. Ani o gramatice mě poučovat nemusíš (a už vůbec ne verzálkami), ačkoliv oceňuji upozornění na dílčí chyby. A ano, jde do značné míry o experiment - proto ulítlá dvojitá lomítka, proto pomlčky (ačkoliv jsou místo odstavců, ne čárek či dvojteček), proto ta anglická sousloví (ale není to pouze obsese angličtinou). Jestli pro tebe nefunguje, mě mrzí, ale nedokážu to zase tolik ovlivnit. Janina6: Oddychl jsem si, že ne všem to přišlo tak zmatené. StvN: Díky.

Janina6
14. 11. 2009
Dát tip
Musím předeslat, že se mi tato povídka vůbec nelíbí. Vzbuzuje ve mně nepříjemné pocity, připomíná mi věci, na které bych radši nemyslela, vrtá mi hlavou, nedá mi pokoj. Musím se k ní vracet a hledat něco, o čem už vím, že to nenajdu. A teď ještě napsat nějakou kritiku, abych pro ni mohla hlasovat v PM, protože nehlasovat pro ni nedokážu, stejně jako ji nedokážu nečíst... Vychvalovat styl a jazykové umění autora je asi zbytečné, to poznají všichni po prvních větách. Mně se tady líbila i kompozice, má svůj řád a logiku, s kterou organizuje všechen ten „nelogický“ obsah :-) Půjdu na tenký led. Zkusím naznačit nějaké pocity, které ve mně povídka vyvolává. Vypravěč je bohem ve svém světě („Mám jen několik sekund, abych schoval hvězdy a nechal vycházet slunce.“) – ve fiktivním světě. Jsou zde nějaké postavy, především Emma, jejíž život do detailů ovlivňuje („Nasadím Emmě červenou vlněnou čepici a přes ni velká sluchátka.“), přitom jí ale v důležitých rozhodnutích nechává volnost, „pozoruje“, jak se rozhodne. Připomíná mi to proces tvorby, třeba literárního díla, filmového scénáře a podobně. Vypravěč – bůh – je autor? Pak je tu někdo, na koho se v řeči obrací, komu některé věci vysvětluje, na jiných ho nechá spolupracovat. „Nevím, co předpokládáš, že se stalo, a tudíž ti vlastně v tomto případě nemůžu ukázat nic.“ Možná jsem úplně vedle, ale cítím v tom vztah autor-čtenář (případně divák). Ten zvláštní „spolupracovník“ na celém „projektu“, ten, který v závěru už vlastně není důležitý – čtenář? Hodně mě znervózňují mužské postavy, Daniel a Michal, protože mě vytrhují z klidného přesvědčení, že je to všechno je jen fikce, a naznačují, že všechno to umělé, pomíjivé, v podstatě bezvýznamné, co je jen rekvizitami a dá se kdykoli nahradit, schovat, vypnout, včetně citů, může být dost dobře taky neveselý obraz naší reality.

StvN
14. 11. 2009
Dát tip
Ty mě prostě dokážeš uchvátit. Jinak to nedokáži říct. V tomhle stylu bych mohl číst dál a dál a rozhodně bych to chtěl mít na papíře. A možná jsem rád, že tě neznám osobně.

Dero
13. 11. 2009
Dát tip
TJ: Mýlíš se.

katugiro
13. 11. 2009
Dát tip
Řekněte mu to někdo nějak slušně...

Zlatý výběr a povídka měsíce? Píčovina měsíce! (ne-li roku)

maartin
10. 11. 2009
Dát tip
nevím, ale má pozornost se pořád odráží - od obsahu, stylu psaní, jednotlivých slov - nepustíš mě dovnitř... třeba je to má chyba

katugiro
09. 11. 2009
Dát tip
Velmi pěkné. Chápu, že to někomu nestačí, mně je dobrá ale i bez rozumnění zač je toho Loket.

Dero
03. 11. 2009
Dát tip
Finch: Když mně teď to domnívání jde moc snadno. Rozhodně z toho pohledu relativního. Zadomnívám si, až se maličko zblázníš, hm? :)

Finch
03. 11. 2009
Dát tip
Bílá_Místa: Díky. Chybky snad časem opravím... Dero: A co ti brání se domnívat? Klidně se domnívej :)

Dero
03. 11. 2009
Dát tip
jamoyce: Možná bez hlubšího logického smyslu. To je ovšem rozdíl. Finch: Trochu mě mrzí, že se známe osobně. Určitě bych si text víc užil, nebýt tomu tak. Bavilo by mě domnívat se motivací, které tě přivedly až k sepsání takového díla. Velmi jsem si čtení užil. Aby bylo jasno - já tvůj text za povídku nepokládám. Vnímám jej jako námět k hudebnímu klipu, případně poetickému krátkometrážnímu filmu. Ten text má rytmus a má i melodii. Ještě na tvém psaní cítím, že v jeho průběhu dozesiluješ svůj motiv, abys udržel nastavenou laťku v rovině. To není výtka, daří se ti to dobře. Vytrvej. A díky.

Finch
25. 10. 2009
Dát tip
Být přirovnáván ke Kunderovi, to si snad ani nezasloužím.

pozorovatel
25. 10. 2009
Dát tip
se vrátim

jamoyce
25. 10. 2009
Dát tip
To nechci, každý ať posoudí sám. Ale na můj vkus si tahle povídka některými prvky nasazuje laťku moc vysoko a já chvilku i věřím, že na to autor má, ale pak se mi to před očima celý rozpadne a už vidím jen ty umně poskládaný prvky a nic víc. Taková umělá květina, bez vody přežije, na výstavě může zaujmout, ale je bez života. A nejspíš i bez hlubšího smyslu.

jamoyce
25. 10. 2009
Dát tip
Mně se tenhle text vůbec nelíbí. Chtěl jsem se jím nechat unést a první odstavce jsem i pročetl několikrát, abych snad o nic nepřišel. Ale jak text plynul, postupně jsem ztrácel víru v autora, který se v mých očích nakonec zcela proměnil z téměř geniálního stylisty v kunderovského pozéra. Neustálé skoky v čase, tisícerá osudová setkání a úchylnou zálibu v číslech osobně vnímám jen jako módní pozlátko jinak dost prázdného vyprávění.

Beed
23. 10. 2009
Dát tip
Zařadím do PM... Finch: Já jsem neřekla, že se mi to nelíbí... já tomu prostě jen moc nerozumím. Jak jsem zmínila - používáš moc dobré obrazy, ale jako celek je to na mě asi moc zmatené.

Petrusha
23. 10. 2009
Dát tip
milý Finch, ja nehovorím, že text je napísaný zle, to poteš, ale to by som si nedovolia - len ako čitateľ som zatiaľ neprišla na to, čo tým chcel autor povedať, nerozumiem tomu :) taková malililinkatá, vška u mňa podstatná chybičičenka

Finch
23. 10. 2009
Dát tip
Děkuji Wintrovi za kritiku a ocenění (s nominací do pm souhlasím). Těm, kterým se dílo zdá nepochopitelné, se omlouvám, nicméně je přesně takové, jaké chci. Chápu, že se proto nemusí někomu líbit ;)

Winter
22. 10. 2009
Dát tip
Ale nekulhá, jen je obousměrný .) - což ale více než významu tentokráte připisuji hravosti autora.

Winter
22. 10. 2009
Dát tip
Beed, Emma "Nepochybně existuje." Neboť: "Jsem její představa." - jak prosté. naopak, text se mi zdá velmi kompaktní, těch jednotlivých prvků (prostředí, postav, metafor...- když tak si to "spočítejte" .)) v něm není až tolik. Souvislost je pak taková, jako asi u všech představ. Ale nechám to už na někom jiném.

Beed
22. 10. 2009
Dát tip
Wintere... Metafory, obrazy jsou to opravdu výjimečně podařené, ale je tam jakási nesouvislost, nic, co by ty zdařilé obrazy drželo pohromadě... Emma... kdo to je Emma? ...a nebo jsem prostě jen nechápavá. Přečtu si to večer potřetí.

Winter
22. 10. 2009
Dát tip
VT, ale no tak, na tebe to nijak nepůsobí? Myslím, že pro recepci textu je podstatné nechat se jím doslova unést. Původně jsem k textu zaujal vztah pozorovatelský, pak jsem se ale přistihl, že do všech těch metafor jaksi projektuji ty drobné fragmenty světa, které si odnáším z mého života - a že zde nalézám jakýsi klíč, k jejich znovuoživení. Že text do nich zapadá. Myslím, že pro poctivé kritické zhodnocení textu je uvažovat o světě, který leží mimo Písmáka. Vysledovat jeho jazyk, zvyky, řády. O světě, který je obvěšen obrazovkami (mimochodem obrazovky se asi stávají Finchovou posedlostí .)), vylit z plastiku a zkrášlován celým průmyslem iluzí. A jaké podivení, když zjistíme, že k tomuto text opravdu odkazuje. Nevím, jestli vědomě, ale je mi to úplně putna. Nakonec, smysl textu autorovi zjevují až čtenáři, jak po někom imervere opakuje Bělohradský. Povšimni si, jak je zpočátku text obrazový a spektakulární, jsou tam jakési labutě, jakési jezero, samé (jakože) samoúčelné, ale efektní nesmysly - jenže postupem času do nich začíná pronikat historie několika vztahů, jakási každodennost. A vzniká tak celek až nebezpečně celistvý a znepokojující. Jistě, není to tak těžká metafora, uvádím ji jen jako blikající šipku s nápisem "vstup tady". - Postup ne nepodobný Kandelabrově povídce Jeden den.

Winter
22. 10. 2009
Dát tip
Co říkáš na povídku měsíce?

Winter
22. 10. 2009
Dát tip
Divák absenci detailů rozhodně ocení. Bože, Finchi, tahle povídka mě srazila na kolena, chtěl bych psát jako ty .) Neskutečně mě baví ta kompozice metafor podobající se skulpturám z použitým kondomům, ta změť obrazů a zdání, která se zběsile prolínají a asociují, až se čtenář ve svých myšlenkách nachází úplně jinde než text (a přesto jej text stále vede). Vizuální i myšlenkové přesycení dneška se zde koncentruje do míry až nesnesitelné, hrubé a dráždivé: čísla, ten znak racionality, který se v textu zdánlivě nadužívá, se propadají až na úplné dno relativity, přičemž nejistota, která po nich zbude, podkopává i to málo uspokojení, které nám je s to poskytnout svět plastových labutí (a obrazovek + seriálů, sociálních sítí, podivných vztahů na všech úrovních mezilidské komunikace), svět, z něhož žádná raketa snad ani nemůže vzlétnout. Jistě, někdy do textu může vniknout námitka, proč mluvit obrazem, když lze hovořit realisticky. Ale což, Dnes se realisticky taky nemluví. Obrátit zbraň a zastřelit vraha, sám se stát (sebe)vrahem, to je literatura. Nebudu vypisovat jednotlivé věty, protože koncentrace perel je zde tak vysoká, až mi běhá mráz po zádech. Uvedu jen opravdu grandiózní "zesyrovění" původního zdánlivě surrealistického obrazu s jezerem přechodem do fádních událostí, bohužel (naštěstí?) životních. Na soustavnější "kritiku" nejsem sdostatek koncentrovaný, promiň. Jeden z mála opravdu výjimečných textů zde.

Petrusha
22. 10. 2009
Dát tip
tiež som tu už poviacerý krát a totálne neviem, ktorá bije niežeby musel každý autor písať prozu v realistickej rovine - ale predsa len by mohla byť táto proza tak nejako čitateľovi uchopiteľná

Beed
22. 10. 2009
Dát tip
Já to nechápu vůbec... takže :((

Beed
22. 10. 2009
Dát tip
Já si to musím přečíst ještě jednou... Jsem z toho trochu zmatená.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru