Cesta dolů

Cesta dolů

Odpoledne. Okno plné slunce v druhém patře zářilo pobřežním jasem. Barokní stavba se rozplývala v nažloutlém světle a jinak dokonalé tvary koncipovaly svou árijskou uspořádanost do kakafonií prořídlé směsice. A v okně seděl muž. Anebo žena? On už to nevěděl. Stejně jako slunce se i jeho silueta rozpolceně ztrácela v rádoby výklenku štěstí. Kučeravá hněď vlasů mu nenuceně spadala pod kruhy okolo gregoriánsky zastíněných očí a sahala až k útlé napodobenině nosu. Rty si v melancholii potichu hvízdaly notoricky známou skladbu nejmenované kytarové kapely současnosti. Ale on to nevnímal. Nevnímal ani melodii, ani bolestivou zlomeninu nohy, jež si zapříčinil při jakési události, na kterou již zapomněl, stejně jako sádru, kterou mu na ni nabalili, a vlající kašmírové hadry co měl na sobě. Jeho zrak se upřeně upínal k obrazu před sebou. A rozšířené zorničky hrály etudu společně s chladivým potem na jeho čele.

Raz, dva, tři. Zvon odbil. Zvuk se k němu donesl stejně jako pírko adolescentního orla a polaskal ho svou třepetavou vibrací. Trochu se uvolnil. Ještě chvíli pozoroval věžičku radniční budovy. Zatímco její kmitání ze strany na strany ustávalo, přestal si hvízdat a nasadil uklidňující úsměv, načež snesl pohled dolů k bráně radnice. Cosi se tam dělo, sice nedokázal určit co, ale podle vynucených ostrých pohybů poznával dramatičnost rozpravy dvou mužů středního věku v tmavých oblecích s kufříky poletujícími v jejich rukou. Prvnímu neviděl do tváře, i když byl jasný den, ale ten druhý mu kohosi silně připomínal. Třeba Alberta.

„Výškové budovy jsou ale tak nebezpečné,“ povídá.

„Vy to nechápete, že? Dokážeme z toho projektu vytěžit maximum, vždyť již nemáme ani na výběr. Stejně nás nikdy nikdo neposlouchá.“

„Alberte! To není řešení. Starosta nám nikdy nepovolí jít do takové výšky. Vždyť přece tahle stará synagoga je zde nejvyšším bodem ve městě. Výšky jsou ve městě zakázané!“

„Murieli. Kolikrát Vám to mám vysvětlovat! Nešli jsme přeci od samých základů, neinvestovali jsme přece tolik materiálu a úsilí, tolik rozhodování, jenom proto, abychom nyní zde ustali. Zdá se to býti šílenstvím, já Vás ale mohu ujistiti, že se nám vydaří ten největší projekt století. Že to město ještě nevidělo !“

„Alberte !“ zařval znenadání Muriel, když se v jeho tváři náhle odhalily rysy připomínající obličej postavy sedící v okně. Přičemž druhého muže počal honit dokola radničního náměstí vykládaného kočíčimi hlavami se vztaženou rukou v níž držel kus ulomené sochy.

Zvláštní, pomyslel si, před chvílí to byl kufřík. Ti dva ho začali nudit. Byli moc uřvaní a jejich chování se mu nijak nelíbilo. Sice se občas také nakrknul do takové míry, že tu a tam zvýšil hlas, jednalo se však o mnohem méně nanicovatější problémy a nikdy neřval do takové míry, aby děsil celé své město. Většinou šlo o nepochopení pohnutek ostatních a on věděl, že často bývá chyba na jeho straně, avšak on za to přímo nemohl. Již od dětství si příliš moc věcí nechával pro sebe. Někdy se mu snad zdálo, že se celý svět proti němu spiknul a v takových chvílích si musel ulevit, jinak by se zbláznil, jindy však spíše inklinoval k uzavřenému charakteru pokorného mládence. Když on byl tak roztěkaný. Nedokázal se naleznout.

Čočky se rozšířily o něco víc. Z utkvělého úsměvu na rtech se vyloudil zvuk připomínající rybu. Už zas si nevnímajíc hvízdal. Do jeho pozornosti se vetřela osamělá maminka na procházce s kočárkem. Sice neviděl co se skrývá uvnitř, usilovné chřestění však napovídalo o dítěti nespokojeném z nedostatku pozornosti. Žena prošla čelní álejí, zabočila doleva a zastavila se u laviček radnice, kde se rozhodla, že si odpočine, a tak si sedla nepouštějíc držadlo kočárku z ruky. Chřestění zatím zesílilo. Dítě uvnitř nepříliš prodyšné kóje se dožadovalo aspoň té nejmenší zaujatosti, jaká jen právem přísluší starostlivé matce, žena si však očividně z utrpení své ratolesti nedělala ani ty nejmenší obavy a ustavičně vzhlížela ke slunci.

„Mami,“ ozvalo se. Žena se prudce otočila a pustila se kočárku, načež se s širokou náručí vrhla k chlapci viditelně útlého věku. V tu chvíli se chřestění vyluzující kočárek mírně rozhoupal a samotný zvuk prodělal jakousi metafyzickou změnu tóniny, z ustavičné monotónosti na pohnědlou rytmičnost.

„Můj drahý synku,“ zpívala žena, „synáčku můj.“ A chřestění se zesilovalo.

„Mami.“

„Můj drahý synku, synáčku můj.“ Zatímco ti dva pokračovali v melodickém odříkávání jakési nepovedené napodobeniny litanie a přecházeli po schodech vedoucích k hlavní bráně radnice, chřestění se zvyšovalo z hnědé do fialova. Když došli k proskelným nástěnkám, poučila matka pochvalně synka, jak dobrá že je stavba první výškové budovy v jejich nádherném městě. V tu chvíli Albert a Muriel proběhli kolem, stále honící jeden druhého, jen s tím rozdílem, že nyní Albert honil Muriela s kufříkem v ruce a řval ať to Albert už konečně podepíše, nebo že bude zle. A chřestění stále zesilovalo. Když matka se synem přišli ke kočárku, nabylo takových rozměrů, že již bylo zcela neúnosné. Nikdo z přítomných i přesto nevěnoval kočárku a jeho obsahu pozornost a když ani po varovném zasyčení matka neprojevila žádný zájem, had jednoduše vystřelil z útrob kolébky a jako přesně mířený šíp zasáhl krk nebohé ženy. Pak se po svém hnědofialovém téle chřestíc odplazil do křoví.

Raz, dva, tři, čtyři. Postavil se a opřen o pravou část okna přestal hvízdat. Stejně to nevnímal. Věžička radnice se prudce kmitala ve vzduchu a fialová barva jí hrála do rytmu. On ještě nechtěl jít. I když, co tady ksakru pohledával? Vždyť had to vyjádřil jasně: když vidíš trápení, ukonči ho. A on už se nechtěl ani dívat. Když ale obrazy co viděl byly tak barevné. Jistojistě byly mnohem barevnější než obrazy lidí. Ale k čemu mu to bylo, vždyť nemohl najít správnou melodii. Ještě poslední pohled. Ještě poslední pokochání a už půjde.

„Nezáleží na noze kterou vykročíš, hlavní je cíl,“ pronášel Mijamoto Musaši, mistr meče.

„Můj bratře. A cíl je jenom jeden – tam nahoru, tam dolů, do středu všeho“ odpovídal mu Buddha, Siddhártha Probuzený.

„Když není již více hanby, jež jsi schopen unésti, nabídni svému břichu meč, ať zemřeš s hrdostí.“

„Slyš, bratře můj! Příjmi pět klenotů a již se neboj!

Raz, dva, tři, čtyři, pět. Radniční věžička obíjela svojí špičkou chodníky po stranách radnice a pod náporem psychydelického vlnobití barev se vysmýkala gravitačním zákonům. Nebe se zatáhlo a spustil hustý déšť. Albert a Muriel již nepobíhali kolem, matka i se synem povstala z mrtvých. Námestí bylo přeplněno. Ukazovali na něho prstem, tak jak to dělali celou tu dobu. Všechny ty zpola neznámé tváře byly obráceny k oknu v druhém poschodí a řvaly. Neslyšel ani jednu slabiku, ani jedinou hlásku, věděl však že řvou. A pak vše najednou uticho. Doopravdy utichlo. Vše rázem bylo tak, jak mělo být.

A on už ani nepískal, nepotřeboval to, pochopil – on měl svůj úsměv. Svou stupnici deváté oktávy v barvách duhy, fialové a hnědé pastelky na sádře. A svoje slunce. Hrálo mu symfonii vesmíru svým teplým konejšivým světlem, které měnilo šedivou realitu kolem. Usmál se na něj a vykročil. Potom už jenom letěl, ztracen ve vlnách svého nitra. A nikdy nedopadl...