od můzy k můze

Přišla ke mě múza básnická,
a vrazilala mi facku.
Křičela ty dacane, ty klacku!
Která to je? Která socka?
S kterou mne podvádíš.
Divil jsem se, co to plácáš co to blábolíš?!
A ona nezadřzitelně: Tak ty mi to nepovíš?!
Ptal jsem se jestli se nepraštila.
A ona místo toho ještě zesílila.
Přísně se napřímila.
A ještě víc se rozzuřila.
Zanechaje svých zápisků,
utíkal jsem bosky po písku.
Co nejdál, někam do dálky,
a po cestě jsem ztrácel pastelky.
Brzo mne našla na útesu,
a do tváře vtiskla něžnou pusu.
Trochu mě odměkčila z mého vyděšení,
Ptala se: Je to konec všemu básnění?
Musela se spokojit s odpovědí mlčení.
Sevřela mi zápěstí a začala tiché skučení.
Musela si to vyčítat, prosila o odpuštění.
Ptal jsem se jestli se někdy změní.
Udělám cokoli jen mi to odpusť. Prosila.
A já zase věděl že se ani trochu nezměnila.
Opustil jsem jí línou chůzí.
Aby za mnou nešla.
Jen ať jí to mrzí.
Rázem mi špatná nálada ještě klesla.
Ona mi za zády tiše hlesla.
A více jsem ji nespatřil.
Proto novou jsem si opatřil.
S tou se mi píše mnohem lépe.
A nová síla mi v žilách tepe.

---