Za píšťalou

Zase pryč jedna z nocí kdy jsem jen pila, kouřila Camelky a ráno zvracela

-deportace duše z útrob, protože deportovat, to je od portského – dé Porto-

na kolenou rozklepaných docela jak u stařenky vstávala jsem od mísy

došla jsem do kuchyně a jala se prohlížet střenky, zdali jsou patřičně ostré

-kdyby náhodou-

prarodiče už mají o mne strach a kamarádi se mne straní, šeptají si jak dekadentní život vedu...

Kašlu na výsledky jejích morálního drobnohledu a dál celé dny spím a po nocích hraju šachy či laskám svou sbírku ruských literárních velikánů

jsem totiž z těch, co je jim zima

samotným

k ránu...

Jsem z toho podivného rodu

-k poznání po teniskách, brýlích a svazcích knih v podpaží manšestrového saka-

co navštěvuje autorská čtení v malostranských průjezdech a v každé kašně zvědavě ochutnává vodu

jsem dcera onoho truchlivého pokolení co navzdory věku kreslí křídou po oprýskaných zdech,

a místo ryby nebo raka bere vždycky vodnáře.

Na zaprášených půdách se často radím se snářem...

Mé kalhoty i obhajoby mají občas díru či neumělou záplatu

jsem z těch, co neztrácejí víru

jsem dítě květin

-v odkvětu-

Kde se vzala, tu se vzala další noc

(zase prokouřím a propiju ji celou)

Dostojevskiho Běsy požádám o pomoc

na svojí cestě

za píšťalou...