Výkřik do tmy

Je to hrozné, být sama v úplně prázdném bytě a vědět, že se dnes večer nevrátíš. Ani zítra...
Pustila jsem si Carmen. Ještě si pamatuju jak jsme na ní byli v Národním divadle. Drama lásky a zrady. K dramatickým chvílím se chodí dramatická hudba, ne? Jako bych tě slyšela "ale miláčku, my dva nejsem drama, to se přece stává. Nezlob."
Nezlobím. Stýská se mi. Dala jsem ti v duchu dvě hodiny na návrat. Věděla jsem, že se nevrátíš... ale ještě máš deset minut. Když se nevrátíš, nezbude mi asi než vyhodit tu lahev od bílého vína a uklidit pár papírových kapesníků, které jsme stihli společně zašpinit. Pak umyju nádobí od ještě společného oběda a zapiju svůj stesk sklenkou suchého martini, protřepat, nemíchat! Možná si do něj místo olivy dám stříbřitou cibulku, mám to tak ráda.
Ráno si udělám kakao z tvého mléka a sním zbytek vánočky. Nechals mi ji tu, že ji nepotřebuješ. Vím s kým hodláš snídat.

Jak by ses smál, kdybys teď stál za mnou a četl mi přes rameno. Říkal bys "ty si tak vymješlíš". Znám tě. Víc než jsem kdy doufala, že tě budu znát. Ale nelituji.