Zlaté hodinky

Najdete ho na každé fakultě - nenáviděného blbce. Člověka, kterým všichni pohrdají, každý se mu vysmívá a nikdo se s ním nebaví. Nevděčná úloha blbce není ve většině případů to, co si tito lidé zvolili jako svůj úděl, jsou k tomu tak trochu donuceni okolnostmi a nemají mnoho na výběr. Ale neprotestují, tiše přijímají svoji roli a nakonec z ní své svaté poslání udělají. Přesně takovým blbcem byl i docent Štemberk.

Sedával každý den na schodech v aule a ke svačině žvýkal suchý chleba a zapíjel ho bílou kávou z hliníkového ešusu. Mírně řídnoucí prošedivělé vlasy spolu s vráskami na čele dávaly vyniknout zlomenému výrazu v jeho očích. Jeho pohled býval prázdný a rysy v obličeji celé propadlé. Citlivějším povahám vháněl tento pedagog slzy do očí – ale není jisté, zda to byly slzy smíchu či smutku. Když se totiž postavil, vyšlo najevo, že se mírně hrbí, což působilo v kontrastu s jeho smutnou tváří mírně komicky.

Nepamatuji za celou dobu, že by si k němu na ty schody někdo přisedl, že by si s ním někdo popovídal. Většina studentů ho ani nezdravila. Byl pro ně symbolem nenáviděného režimu a blbostí, které se jim snaží propaganda vtlouci do hlavy. Moji spolužáci jím pohrdali.

Dokonce ani jeho kolegové ho nebrali vážně – nesdíleli s ním jeho svačiny, nezvali ho k sobě do kabinetů, nechtěli s ním ztrácet svůj drahocenný čas. Když ho zdravili, říkali mu: „Zdravíčko, soudruhu docente!“

Dávali důraz na toho docenta a vyslovovali jeho akademickou hodnost takovým medovým tónem, kterým jedni dávali najevo své pohrdání k jeho osobě, druzí závist kvůli akademické funkci. Ale těch závistivců bylo přeci jen méně, kdo tenkrát ještě nebyl docentem, jistě se k tomu brzy chystal.

Když Štemberka někdo pozdravil, reagoval docent vždycky velmi překvapeně. Nejdříve plaše vzhlédl a pak něco nesrozumitelného zamumlal. Tušil, že se mu vysmívají? Záleželo mu na tom vůbec? Myslím, že už mu to bylo srdečně jedno.

Nenáviděný blbec, jak už jsem říkal, si za své postavení může většinou sám. Problém docenta Štemberka byl v předmětu, který vyučoval – jmenovalo se to: „Praktická aplikace teorie Marxismu-Leninismu.“ A byl to předmět povinný pro všechny ročníky všech oborů.

Bylo jedno, že jsme Přírodovědecká fakulta, alespoň si rozšíříme obzory! A taky obnovíme lásku k Sovětskému svazu, která po osmašedesátem trochu ochladla.

Myslím, že docent Štemberk ten předmět nikdy učit nechtěl, ale neměl mnoho na výběr. Možná, že to byl kdysi docela fajn chlapík, ale režim a jeho nároky na lásku k Leninovi, Stalinovi, Brežněvovi a všem těm panákům ho totálně semlely, a co ze začátku nenáviděl, toho se po čase ujal jako svého poslání – vysvětlit to těm študákům, když jiný nemůže, že Marx a Lenin měli pravdu a nic než pravdu. Přitom bazírovat na maličkostech a hnípat se v naprosto neužitečných blbostech. K dovršení všeho neštěstí to byla přednáška s vyžadovanou prezencí!

Komu by se chtělo zabíjet odpoledne takovou blbostí, jakou je Marxismus-Blouznivismus, když U Betlémské kaple točí skvělého kozla! Nebo jít na Vyšehrad hrát fotbal na hradbách! Nebo dělat cokoli jiného. Zkrátka a dobře, nikomu se na onen předmět nechtělo. A protože studenti jsou nejvynalézavější lidé vůbec, nesnáz s účastí se poměrně záhy vyřešila.

Nás, hochů, co spolu mluvíme, bylo dvanáct. Podle Karolínky vycházelo na letní semestr dvanáct Štemberkových přednášek – osud nám přál – dohodli jsme se tedy, že každý týden navštíví jeden z nás přednášku a ostatní zapíše do prezenční listiny a bude si dělat poznámky. Na konci semestru se pak dají zápisky dohromady a u zkoušky potom nebude problém. Alespoň jsem si to myslel.

Vyšlo mi osmé místo v pořadníku, tedy někdy vprostřed dubna. Počasí bylo úžasné – venku bylo akorát teplo, na kolejích příjemný chládek, roční doba a finanční možnosti přály různým návštěvám hospůdek a mámení krásných slečen. A do tohohle období pohody mi spolužák Honza oznámil:

„Joseu, ty tele mladý, zejtra máš toho Štemberka. Abys na to nezapomenul.“

„A jakej je?“ zjišťoval jsem.

Honza se jenom zasmál.

„Uvidíš sám. Jenom bacha – jak přestane šeptat, tak se schyluje k ňákýmu průseru!“

Varován a dvěma pivy posilněn, vyrazil jsem na docentovu přednášku.

Do té doby jsem nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Na jedné straně jsem věděl, že je to nenáviděný blbec a učí hovadiny, na druhé straně mi ho bylo docela líto. Asi jsem chtěl, aby mi ho bylo líto, doufal jsem, že ta přednáška bude nějakým způsobem zajímavá nebo ji docent něčím ozvláštní, ale při vstupu do auly mě iluze opustily.

Docent Štemberk měl na sobě velmi odpudivé šedivé sako a ve tváři výraz ještě smutnější, než když svačil to svoje kafe s chlebem.

„Je půl, takže začneme“ řekl tiše. „Tady máte prezenční listinu.“

Nechal mezi námi kolovat papír se jmény a kolonkami pro podpis. Udělal jsem svých dvanáct klikyháků a poslal jsem papír dál.

Taky jsem si připravil sešit a tužku a čekal jsem, co z pana docenta vypadne za moudro.

Štemberk zatím maloval na tabuli jakousi křivku a označoval na ní body. Zřejmě šlo o protínání představ komunistického ráje s pokřivenou socialistickou realitou.

Když domaloval svůj obrázek obrátil se k nám čelem a jeho pohled utkvěl na prezenční listině, která mezitím doputovala zpět k němu. S údivem hleděl střídavě do papíru a na nás.

„Kolegové,“ řekl ještě tišeji, než prve, „tady zřejmě vznikl nějaký omyl. Podepsáno je zde všech sto dvacet studentů, ale zde v sále je vás jen osm. Kde je ten zbytek?“

A nemilosrdně nás jednoho po druhém zpražil přísným akademickým pohledem, který napůl vyčítal, napůl se ptal – co se to tu zatraceně děje?

A na tomhle místě by se měl ukázat charakter – normální profesor by nad tím mávl rukou. Sám by věděl k čemu jeho předmět slouží, co studentům přináší a sám by znal všechny radosti a starosti, které se dají prožívat místo otravování se na přednášce. Ale docent Štemberk byl, jak už jsem říkal, nenáviděný blbec. Člověk tak semletý kolem osudu, že přijal svoje břímě jako poslání. A odsoudil tak sebe i okolí k nekončícím mukám.

„Kolegové,“ řekl Štemberk, „nebudeme na sebe přece řvát. Pojďte všichni sem, do první řady.“

Zajímavé, že zrovna on mluvil o řevu – sotva jsem mu ze čtvrté řady rozuměl. Nedalo se ale nic dělat – všech osm se nás nuceně přestěhovalo do první řady, hned pod řečnický pultík.

„Kolegové,“ oslovil nás znovu tiše docent, „je jasné, že mezi vámi je někdo, kdo zapsal do seznamu ne jen sebe, ale i další své spolužáky. Myslím si, že je to nefér, ale jsem ochoten to dotyčnému prominout. Potrestám jen ty, kteří nepřišli. Přiznejte se, kdo jste někoho zapsal?“

Všichni jsme pochopitelně mlčeli. Nikomu z nás se nechtělo zradit kamarády. V mém případě jedenáct lidí, v případě těch druhých asi o mnoho více. Byla to taková mušketýrská chvilka. Jeden za všechny…

Docent se ale nedal odbýt. Když viděl, že uhýbáme pohledem a nervózně mlčíme, zkusil něco jiného.

„Podívejte se, kolegové, jsme tu všichni dospělí a svéprávní. A také jsme studenti vysoké školy,“ zkusil na nás morální apel, „nechovejte se proto jako malé děti a přestaňte krýt uličníky, kteří místo vzdělávání někde zevlují.“

To už malinko zvyšoval hlas a patrně mu docházela trpělivost, protože sáhl do kapsy svého plesnivého saka a vytáhl nádherné zlaté hodinky na řetízku.

„Jestliže se mi viník do minuty nepřizná, udělám z vás všech, co jste tady, exemplární příklad!“

A to už Štemberk opravdu křičel. Schylovalo se k něčemu nepříjemnému.

Odepnul řetízek a položil hodinky na pultík tak, abychom na ně zřetelně viděli.

„Máte minutu,“ řekl naštvaně. „Pak vyvodím následky!“

A otočil se k nám zády.

Idea mušketýrství mi najednou pěkně zhořkla. Tohle nebyla situace, kdy by si člověk mohl dovolit být hrdinou. Tady už možná šlo o studium. Nebo minimálně o zkoušku. Koukal jsem celou dobu do země a přemýšlel jsem, jestli se mám přiznat. Následky byly v každém případě neblahé.

Co teď, říkal jsem si. Co sakra teď?

„Takže, co mi řeknete?“ proťal ticho Štemberkův hlas.

Zvedl jsem pohled k němu a v tom momentě jsem se rozhodl nepřiznat.

Trhni si nohou, docentíku. Strč si ty svoje kecy někam. Táhni si do prčic i s tím svým Smrxismem-Blbynismem.

Nepřiznám, ať to stojí, co to stojí.

Život je ale hnusná mrcha, která si přichystá ta největší překvapení na ty nejnevhodnější okamžiky.

Štemberkův první pohled sice patřil nám, ale hned ten druhý patřil zlatým hodinkám, které… Zmizely!!!

Nebýt přímý účastník, tak bych se asi celé téhle situaci smál, ale já v tu chvíli neměl slov. Někdo mu ty hodinky během té obřadní minuty vyfoukl! A ještě se dovedl tvářit dostatečně překvapeně, jako zbytek přítomných. Všichni jsme se totiž tvářili, jako bychom spadli z hrušně. Překvapeně, užasle, nechápavě a zmateně. A do toho všeho nám všem hlodala v hlouby mysli otázka: Kdopak si to odskáče?

„Kdo jste vzal moje hodinky?!“ rozeřval se na prázdnou síň Štemberk. „Kdo jste je vzal? Tohle je vrchol!“

Začal přitom zmateně pobíhat okolo pultíku.

„Moje hodinky!“ křičel přitom. „Moje zlatý hodinky!“

A mělo teprve přijít to nejhorší.

„Vy!“ vykřikl a vzal mě za loket. „Vy jste je ukradl! Sedíte nejblíž a tváříte se jako pitomec! Kde jsou? Kam jste je dal? Přiznejte se!“

Sice jsem seděl nejblíže pultíku, ale že si z nás osmi vybere právě mě, s tím jsem tedy nepočítal. Ale měl jsem čisté svědomí, takže jsem se (snad) neměl čeho bát.

„Nemám vaše hodinky, pane docente,“ řekl jsem docela klidně. „Můžete si mě klidně prohledat.“

Ale to už docent sypal obsah mojí brašny na zem. Hodinky tam samozřejmě neobjevil.

„Ukažte kapsy,“ poručil mi.

Vyprázdnil jsem kapsy, ale to ho zjevně neuspokojilo.

„Takováhle drzost,“ supěl. „Taková ostuda! To si říkáte student?“

„Ale pane docente, já vám ty hodinky nevzal“ bránil jsem se.

„Tak kdo je vzal?“

„Opravdu nevím,“ odpověděl jsem a vrhl jsem prosebný pohled po spolužácích.

Ti se ovšem tvářili, že se jich to vůbec netýká.

„Stejně v tom máte prsty,“ procedil skrz zuby docent do běla rozžhavený vzteky.

„Já vám to spočítám. Jdeme za děkanem!“

A v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jít za děkanem. Sice jsem nic neprovedl, ale jak to dokážu? Štemberk mi to stejně nechá přišít.

„Přednáška je u konce, můžete jít,“ oznámil docent spolužákům. Ty na nic nečekali a rychlostí blesku vystřelili z posluchárny.

Štemberk mi nechtěl pustit paži – asi měl strach, abych mu někam neutekl. Nenechal mě ani vzít si věci a rovnou mě táhl do třetího patra za děkanem. Ve mně byla malá dušička. Sbohem vysoká školo, sbohem kamarádi, sbohem půvabná pražská děvčata, sbohem Součku, můj nejmilejší nejotravnější spolubydlící, sbohem světe!

„Zametají se mnou celej život a ještě mě budou vokrádat? Nikdy!“ mumlal si cestou docent pod vousy.

Podíval jsem se mu do obličeje – s blížící se děkanovou pracovnou byl ještě bledší a ještě nasupenější než v aule. Dnes už si myslím, že nebyl ani tak rozzlobený, jako nadšený, že si konečně může vybít svůj vztek na někom konkrétním. Že si může ze mě, oběti shody okolností, udělat fackovacího panáka a odčinit se tak všem, kteří ho donutili vykládat o pravdě těch poblouzněných teorií a jejich neaplikovatelnosti. Sálalo z něj odhodlání to konečně režimu svým způsobem vrátit se všemi úroky.

Život je ale půvabná víla, která si přichystá ta největší překvapení na ty nejvhodnější okamžiky.

Do cesty se nám totiž v momentech, kdy jsem se začal smiřovat s osudem cestáře nebo pomocného dělníka, postavila drobná postava profesora Kuchaře.

„To je mi náhoda, docent Štemberk!“ zvolal profesor Kuchař radostně. „Jakpak se vám daří?“

Štemberk se zatvářil na moment trochu zaraženě, ale hned se nadechl a s chutí se pustil do mě.

Označil mě jako největšího chuligána, plagiátora a ostudu fakulty, která navíc krade osobní majetek profesorského sboru. Podtrhl to navíc tím, že mě podezírá z krádeže starožitné mapy Čech a Moravy z dvacátých let, která zdobila ještě minulý týden chodbu u jeho kabinetu. Ale už jen krádež hodinek by měla stačit na exemplární potrestání panem děkanem.

Profesor Kuchař ho poslouchal velmi pozorně, ale jeho doširoka otevřené oči prozrazovaly jeho hluboký údiv nad celou situací.

A profesor Kuchař mi několikrát v životě řekl, že už v životě není mnoho věcí, kterým by se mohl divit.

Hned jak skončil Štemberkův monolog, spustil profesor Kuchař. Mluvil klidným, ale nekompromisním a odzbrojujícím tónem.

„Milý kolego docente, to si snad nemyslíte, že tady pan kolega Feik se provinil něčím takovým, jako je krádež? To opravdu nemůžete myslet vážně! Našel jste ty hodinky u něj? Nenašel. Přiznal se vám? Nepřiznal.

Pane kolego docente, tady pan kolega Feik je mým pomocným asistentem. Jsme ve denním kontaktu a mám o něm jen to nejvyšší mínění. Vaše obvinění zcela odmítám a považuji je za malicherná. Teď laskavě toho chlapce pusťte a jděte si po svých, než opravdu pana děkana zavolám a předložím mu případ vašeho pedagogického selhání!“

Řeč profesora Kuchaře měla patřičný účinek – Štemberk mě pustil, jeho tváře znovu získaly barvu a vrátil se mu obvyklý zničený výraz.

„Ale to podepisování…“ řekl ještě.

„Kolega Feik by něco takového jistě neudělal, že,“ řekl profesor Kuchař a obrátil se na mě.

Rychle jsem zavrtěl hlavou.

„Tak vidíte! Kolega Feik nikoho nezapsal. Naopak jako jeden z mála poctivě chodí na všechny vaše hodiny, že?“

Rychle jsem pokýval hlavou.

„Ale ta mapa…“ odvážil se špitnout.

„Tu mapu jsem si půjčil já, když to musíte vědět,“ řekl profesor Kuchař. „Pracuji se svými asistenty na výzkumu o kartografických proměnách.“

Štemberk se omluvil a rychle odkráčel. Já chtěl moc a moc děkovat pánu bohu, profesoru Kuchařovi, pánu bohu – zkrátka komukoli, kdo měl tenhle zázrak na svědomí – ze srdce mi spadl balvan a já už chtěl jenom rychle někam zmizet a dát si pivo.

Profesor Kuchař  mi potřásl rukou a řekl:

„Kolego, hlavně si stůjte za tím, čemu věříte. Nedopusťte, aby jste z toho všeho takhle zblbnul.“

Na Praktickou aplikaci teorie Marxismu-Leninismu jsem potom už nešel. A docentu Štemberkovi jsem se do konce semestru vyhýbal všemi možnými prostředky. V tu chvíli jsem ho opravdu neměl rád, přestalo mi ho být líto – byl to pro mě jenom blbec. Ani poznámky na jeho slavný předmět jsem si neopsal. Když vypsal zkoušku, šel jsem tam na blind. Stejně mi to nedá, říkal jsem si.

Z jeho dveří vycházel jeden nešťastník za druhým a do jednoho mumlali to samé: docent je fakt přísný a důraz klade jak na praktickou aplikaci teorií, tak na docházku. Trpce jsem se zasmál a když jsem byl vyzván, vešel jsem do kabinetu s vědomím,  jestli se chce pomstít, tak se holt pomstí, s tím už se nedalo nic dělat.

Ale jak jsem vešel, docent se na mě usmíval.

„Á, to jste vy, pane kolego! Pojďte dál!“

To mě zarazilo. A hodně.

Posadil jsem se na volnou židli a on si mezitím vytáhl prezenční listinu.

„Pane kolego“, povídá mi, „vás si dobře pamatuji.“

Snažil jsem se tvářit se neutrálně.

„Vy jste chodil pravidelně a jistě všechno umíte, že?“

Co má člověk říct? Přikývl jsem tedy.

„Tak proč si máme něco komplikovat – dejte mi index, píši vám výbornou.“

Tentokráte už jsem se překvapenému výrazu neubránil – jedničku? Jedničku?? Jedničku??

Hurá! Tříkrát hurá!

Nepídil jsem se po příčinách jeho rozhodnutí – třeba to byla lítost, třeba snaha o odpuštění, třeba mu došlo, že mstít se lidem je hnus. Třeba pochopil, že jeho posláním je něco úplně jiného než bláznivé teorie dvou dávno mrtvých šmejdů. Nebo to bylo něco jiného, nemuselo to taky být vůbec nic. Mohl prostě na moment zblbnout.

Anebo ho role nenáviděného blbce přestala bavit a rozhodl se začít znovu, jinak. Každopádně mi dal jedničku, nic po mě nechtěl a ještě se usmíval.

Dorazil jsem k Betlémské kapli a na stole už stáli dva kozlíčci.

„Tak co,“ zeptal se mě Honza.

„Podrž se – za jedna!“

„A na co se tě ptal?“

„Na to, jestli to umim.“

„A cos mu řek?“

„Že umim.“

„A dál?“

„Dal mi jedničku a poslal mě pryč.“

„Joseu,“ řekl Honza a obdivně pokýval hlavou. „Ty tele mladý.“