Hliněné slunce

Prach z peří,

z velkých naducaných peřin, které svou těžkostí pohřbívají každou noc.

Ten prach se víří okolo paprsků, hliněného slunce.

Povstalo v den, kdy se vstávat, ale vůbec nechtělo-nikomu.

Zvlášť ne otevřeným dírám v zemi-po hraboších.

A otevřeným ranám po prodělané bolesti.

A škvírám a taky skulinám, někde ve vápencovém podloží.

To slunce pak vrzalo celý den se vzduchem o rám obrazu.

Na tom výjevu je podobenka krajiny s těžkou příchutí.

Zeminy.

A pak zapadalo zemdlelé, v tom vydýchaném ovzduší.

Jak usušená meruňka.