Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Múza

09. 12. 2009
6
4
2224
Autor
konias

Jedna z mých milejších povídek, která pochází z mého posledního tvůrčího období, které souhrně nazývám: "fascinace magickým realismem"...a tak trochu jsem se zamiloval do hlavní ženské postavy, když jsem si ji tak představoval :-) ...jsem velmi zvědav na jakoukoli kritiku!!

„Jsem múza. Jsem zapomenutá duše,“ řekla s naprostou jednoznačností do tichého setmělého prostoru. Zvláštní, že už mě ani nepřekvapuje, že jsem to od ní slyšel. Co jiného by vlastně mohla být? Strávil jsem s ní sotva půl hodiny, ale právě když jsem ji třesoucí se vedl po schůdkách ze sklepa, ona řekla co řekla. A znělo to, jako by se mi doznávala k něčemu, co dlouho před všemi tají. Jako bych já byl ten, komu může důvěřovat.

 

Objevili ji někde ve školním podzemí. Byla zaprášená, špinavá a se zvláštním výrazem ve tváři. Snad trochu vystrašená, ale byl v ní vidět zvláštní zápas: vděčnost vysvoboditeli a nedůvěra někoho, kdo se celá léta skrývá. Až přehnaný pocit vlastní ubohosti se mísil s povýšeným, vysloveně suverénním výrazem. Byla jako rozervanost sama. Alespoň tak se mi jevila v pološeru sklepa, kde jsme před tím osaměli.

Co jí jen tak říct? Zeptat se, kde se tu proboha vzala? Vždyť vypadá stejně stará jako já. I když… V očích vidím něco…Něco, jako by dávno mladá nebyla. Ale přitom je. Mladá a krásná, s nedbale propletenými vlasy a ve zvláštních šatech. Stála opřená o zeď, nic neříkala a nohou vyťukávala pomalý rytmus. Ticho.

Popošla ke mně. Položila mi ruku na tvář a chvíli tak zůstala.

„Ty tu ještě studuješ, že jo?“ pošeptá mi do ucha.

„Jo jasně, třeťák. A ty?“ odpovím dost překvapeně.

„Ti, co sem teď pro mě mají přijít už nikde nestudují, že? Budou to nějací zodpovědní dospělí, co už mají své životy zařízené.“ ignoruje moji otázku.

Hned ale odpovídám: „Předpokládám.“

„Tak mi pomož nahoru. Potřebuju nahoru a nechci, aby mě našli oni.“

„Proč?“ začínám se v celé věci ztrácet a jsem nervózní z její ruky na mé tváři.

„Asi tam nebude nikdo, kdo by mě poslouchal. Vím o čem mluvím“ prohlásí stále šeptem.

Proč ji odporovat. Chce se projít nahoru, tak se projdeme. Svoje otázky radši odložím.

 „Tak pojď, klidně se o mě opři.“

Opřela se, ale jako by nic nevážila, cítil jsem dotyk, ale váhu ne. Vyrazili jsme ke schůdkům do přízemí staré budovy.

A pak to řekla: „Jsem Múza.“ Tak sebejistě! Tak přesvědčivě! A přitom to bylo jako tajemství, které prozradí a není si jistá jestli na něj má být hrdá nebo se za něj stydět.

Nereagoval jsem na to a pokračoval s ní po schodech nahoru. Pak jsme se ocitli v přízemí.

Sama popošla do středu potemnělého prostoru a nad ní se točilo schodiště až vzhůru ke třetímu patru. Já jsem zůstal stát nad schůdky ze sklepa a v hlavě přehrával, co mi právě sdělila. Prostor staré budovy rezonoval tichem a všechny chodby s vysokými stropy byly temné a prázdné. Velkými okny dovnitř pronikalo žluté světlo pouličního osvětlení a doléhaly zvuky provozu na ulicích. Venku bylo pozdní prosincové odpoledne.

Podívala se nahoru na schodiště. Zrovna zazvonilo na konec jedenácté hodiny. Pro koho začala ta přestávka? Rozložitá budova školy už spala a zazvonění bylo jako špatně nastavený budík, co vás vzbudí ve dvě ráno.

Udělal jsem pár kroků za ní, do středu toho amfiteátru tvořeného pěti úhly točitého schodiště.

„A čí Múza? Hádal bych tě na nějakýho malíře. No možná i básníka, co se v tobě ztrácel,“ nadhodil jsem a už ani nevím, jak moc jsem to myslel vážně.

„Musí vždycky všechny nejdřív zajímat právě tohle! Co takhle: Jak ti můžu pomoct? Co se ti stalo? Na to by ses nemohl zeptat, co?“ Po předchozím šepotu mě dost překvapilo, jak vykřikla.

„Tak promiň,“ překvapeně jsem se omlouval, „ale člověk na Múzu moc často nenarazí. Prostě mě to tak napadlo.“  Opřel jsem se o radiátor a zapletl studené prsty mezi jeho horká, zaprášená žebra.

„No jo, jasný. Takže ne, neměla jsem na starost žádnýho slavnýho malíře ani stoupající hvězdu básnictví, když už to potřebuješ vědět,“ řekla pořád dost podrážděně.

Přišla blíž a já si ji mohl zase pořádně prohlédnout. No vážně, proč by vlastně zrovna ona nemohla být múza? Copak jsem někdy viděl někoho zajímavějšího? Drobná s ostrými rysy ve tváři. Vlasy, co jí přecházely z tmavě zrzavé až snad úplně do černé, měla místy volné, místy spletené do copánků a dredů. Bosá a v jednoduchých šatech z černých a žlutých pruhů látek v různých odstínech. Od ramínek šatů měla až po lokty odhalená ramena a paže. Od loktů měla kůži zakrytou dlouhými plesovými rukavicemi s ustřihanými prsty. Tahle holka rozhodně byla inspirativní. K tomu ty zvláštní oči, nepřístupné a unavené.

Chtěl jsem znova začít z lepšího konce: „Takže chceš nějak pomoct?“

„No, třeba bys mohl. Budeš mi muset pomoct po schodech nahoru, do třetího patra. Cesty nahoru mi v poslední době dělají velký potíže.“

„Tak s tím bych snad neměl mít větší problém,“ odpověděl jsem jí a pohybem ruky naznačil směr ke schodišti. „Půjdeme?“

„Jo, díky,“ řekla a nepatrně se usmála. Přidržela se nabídnuté ruky a začali jsme stoupat po pár prvních schodech, kterými celé pětiúhelníkové schodiště začíná. „Promiň, že jsem křičela. Nerada o tom všem přemýšlím a mluvím, ale jestli mi máš pomoct, tak ti to stejně budu muset vysvětlit. Snad to cestou stihnu.“

Neodpověděl jsem. Byl jsem zvědavý. Jaké další překvapení by ještě mohla vytáhnout? Napadlo mě, že pro začátek nebude špatné si ji prohlédnout ve světle. Natáhl jsem ruku k vypínači na zdi, ale zastavila mě: „Ne, radši nech to šero. Světlu jsem odvykla.“

„Jak chceš. Ale už bys mi to všechno nějak mohla objasnit, nemyslíš? Atmosféru tajemnosti jsi už rozhodně nastolila.“

Nejdřív neodpověděla  a na schodišti a chodbách ozývaly jen naše kroky. Pár schodů před prvním patrem konečně promluvila: „Tuhle cestu po schodech znáš už dobře, co? Každej den tu chodíš, při zkouškách jsi tudy stoupal stejně jako první den na gymplu. Nahoru, dolu, dovnitř i ven do dlouhých pátečních nocí s přáteli. Kolik věcí tě napadlo, o kolika věcech jsi přemýšlel jenom tady na těch schodech, nemluvě o parku nebo kavárnách dole ve městě?“

Zatímco jsem očekával pointu jejího vyprávění, prošli jsme kolem kulatých sloupů ze světlého kamene a dorazili až ke schodům do druhého patra.

„Tohle je totiž nejlepší věk, víš?“ pokračovala když jsme opět začali stoupat nahoru, „Inspiraci vidíš všude, máš tolik nápadů na to, co jednou vytvoříš, co se naučíš, co dokážeš. Máš na to všechno celej život před sebou. To je ten čas, kdy přicházíme my, abychom probudily talenty. A pak se jich máme držet dokud mají vůli k tomu něco tvořit-máme je v té vůli posilovat. Pokud nás sami něčím nevyženou, nesmíme je opustit,“ po poslední větě mě zastavila na malé ploše v ohybu schodiště.

„Předpokládám, že teď přijde nějaký zádrhel…vzhledem k tomu, že jsme tě objevili schovanou ve sklepě.“

Pustila se mě a sedla si na šedý kamenný schod. „Na chvíli si odpočineme, jo?“ řekla s prosebným výrazem.

Někdo rozsvítil světla v prvním patře. Zdálo se mi, že prostor pod námi tím ztratil svou zvláštnost, přitažlivost. Ve světle to byla zase jenom školní chodba. Odněkud se ozývaly hlasy. Trochu jsem znervózněl „Radši bych šel dál, někdo sem možná jde.“

„Dobře, dobře,“ zašeptala a opět se o mě opřela.

„Odpočineš si támhle nahoře, neboj,“ snažil jsem se ji utěšit. Po pár krocích, které jí zřejmě daly dost zabrat, jsme se nakonec dostali k dřevěné lavici ve skoseném rohu budovy. Nad námi už bylo jen tiché třetí patro, nejméně frekventovaná část staré části školy.

Posadila se pod okno a já se opřel o zábradlí mezi dvěma sloupy: „Hele, myslím, že nejsi zrovna těžká. Mohl bych tě to jedno patro vynést, když máš s těma schodama takovej problém.“

„Ne to ne! Musím tam nahoru dojít sama,“ vstala a opřela se o jeden ze sloupů. Chvíli se dívala dolů, na místo odkud jsme vyrazili, a pak pokračovala: „Na tomhle schodišti jsem si našla svého prvního…jak to nazvat? Třeba svěřence. Spolu jsme kreslili. On to uměl krásně a mě to moc bavilo. Nejdřív jsem ho zavedla dolů k oknům u skřínek, kde kreslil postavy na hřišti nebo lidi, co odcházeli ven na volný hodiny. Pak jsme strávili plno času tady na schodech kolem prvního a druhýho patra. Kreslil tehdy statickej prostor, nebo detaily struktur, jako tuhle prasklina v podlaze. Ve čtvrťáku jsem ho zavedla do třetího patra, kde byl klid a on kreslil pohledy z oken. Inspirace mu nedocházela. Každej den, nebo jakmile bylo jiný světlo,  bylo všechno jako úplně novej předmět, novej pohled. Vždycky, když odsud odcházel, nechala jsem ho jít. Tehdy jsem si to omlouvala tak, že si ode mne odpočine a já tu na něj počkám. Vždyť nám dvěma tahle budova stačí,“ mluvila rychle a zase nahlas. Naznačila mi, že máme jít dál ke schodům do třetího patra a pokračovala: „Pak ale musel odejít napořád. Tahle budova i instituce s ním prostě skončila. Předělala ho do dospělosti a najednou poslala do světa. Poslala do života. Ale…ale já s ním nemohla odejít,“ dořekla tichým hlasem na prvních schodech.

„Jak to myslíš, že jsi nemohla? “

„Já…nevím. Já…já se bála. Já žila touhle budovou, já žila tím jeho mládím. Já jsem pro něj vlastně byla tahle budova i jeho mládí, tak mě viděl. Bála jsem se jeho dospělosti, jeho zodpovědnosti. Měla jsem strach z prostoru plného nové inspirace. Vždyť svět, na kterej jsem koukala skrz okna byl tak strašně velkej, bála jsem se, že se v něm ztratím. A mě stačil ten pohled z oken ve třetím patře,“ všechno říkala tiše a já viděl, že nemá daleko k slzám. „Tak jsem ho opustila i s jeho nenaplněnými plány a nápady, naivními touhami mládí. Dala jsem mu poslední polibek na rozloučenou a zůstala tady. A on beze mě vešel do života bez vůle k tvoření. Už nenacházel inspiraci v obyčejných věcech, nenacházel ji nikde a pak prostě žil…bez skutečné náplně. Umlčela jsem ho, oslepila a zmrzačila,“ dokončila se skloněnou hlavou. Nastalo smutné ticho, které jsem chtěl nějak přerušit: „A co bylo dál s tebou?“ zeptal jsem se když jsme vystoupali na poslední schod před třetím patrem.

„To je to nejhorší. Zkoušela jsem to znovu. Pár skvělých let a konec. Potřetí jsem si uvědomila, že s nimi prostě těmi dveřmi tam dole nedokážu odejít. Že nedokážu vyletět z tohohle okna a doprovázet je životem. Ať už kreslí, píšou nebo na něco hrají. Nechtěla jsem  ubližovat i dalším a tak jsem se rozhodla, že už nikdy nikomu žádnej zatracenej „polibek Múzy“ nedám a schovám se tam dole. Myslela jsem, že pro ně bude lepší nemít žádné iluze a mladické ideje, než sledovat jak se postupně nenaplňují.“

„A proč jsi se nám tam ve sklepě teda ukázala?“ Uvědomil jsem si, že tady nahoře už se o mě neopírá, ale naopak mě táhne za ruku. Kráčela směrem k potemnělé chodbě, z jejíchž oken je vidět široké panorama a park dole pod školou.

„Protože od tebe potřebuju pomoc. Ti, které jsem opustila mě totiž pořád volají. Ve vzpomínkách nebo když náhodou procházejí kolem známých míst. Nemůžou se od téhle budovy odtrhnout, vracejí se sem a čekají, až se k nim zase připojím. A dneska večer vyrazím já za nimi. A možná to i dokážu…s tvojí pomocí.“

Stáli jsme u okna v unaveně setmělé chodbě třetího patra. Od okna táhl chlad a skrz tabulky skla pronikalo žluté světlo z ulice. Kolem projížděla tramvaj a v parku slabounce svítily dvě rozžhavené špičky cigaret. V tom černožlutém prostoru stála černožlutě oděná Múza s pevně odhodlaným pohledem, který upírala přímo na mě. „Otevři to okno, prosím tě.“

„Co chceš udělat?“ zeptal jsem se i když mi to v tu chvíli bylo jasné.

„S tvojí pomocí snad dokážu skočit. Při nejhorším už nikomu neublížím a když se to podaří, tak třeba ještě všechno napravím.“

Neozval se žádný hlas, který by mi vnucoval, že je to celé šílené. Ani nevím jak, ale otevřel jsem okno a dovnitř prudce vnikl prosincový vzduch. Dvěma kroky přes dřevenou lavici vystoupila na parapet a otočila se zády do prostoru. Stála tam ve větru, bosá a odhodlaná.

„Nečekej a pomož mi. Já to sama nedokážu.“

Vystoupil jsem proti ní na dřevěnou lavici a podíval se do jejích nejasných očí: „Dobře. Ale já neodejdu nepolíben, když už jsem musel Múze pomáhat tři patra po schodech.“

Zakroutila hlavou : „Věř mi. U mě není o co stát. Copak jsi neposlouchal?“

„Když už pro nic jiného, tak třeba pro to jak jsi krásná, Múzo,“ skočil jsem jí najednou do řeči. Bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Bylo to hloupé, nezávažné, naivní a přehnaně patetické – to mi ale v tu chvíli bylo úplně jedno.

Podívala se na mě a usmála se. Tak, jako když se po dlouhé době vrátí krásné vzpomínky. Pak se sklonila a políbila mě. Když se odtrhla, zašeptala: „A máš to, teď už se mě nikdy nezbavíš. Alespoň doufám.“ V jejím úsměvu a v očích se něco změnilo. To, co jsem před tím nedokázal popsat se stalo čirou bezstarostností. Uchopil jsem její dlaně a ona se v okně napřímila. Pak jsem rychle povolil sevření a to stačilo, aby má bezhmotná průvodkyně zmizela v prostoru za rámem okna.

 

„Jsem múza. Jsem zapomenutá duše,“ řekla s naprostou jednoznačností do tichého setmělého prostoru a já si to ještě pořád v duchu opakuju. Sedím na parapetu ve třetím patře, z venku se ozývá městský provoz, dovnitř je vháněn studený vzduch a škola hučí vnitřním tichem prázdné budovy. Jsem tu sám. Ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že dole na dlažbě žádné tělo ležet nebude. Jsem tu jen já. Sedící na parapetu. Políbený Múzou, která trpěla agorafobií. Múzou, která se bála světa a rozhodla se pro terapii skokem.


4 názory

Ostrich
21. 03. 2010
Dát tip
To se ti opravdu povedlo. Skvělý symbolický příběh. * Jenom mne tam rušilo, že píšeš "našli jsme" a přitom tam jsou pořád jen dvě postavy, bylo to takové nezapadající.

Chlapče, tohle je vážně dobrý. Ty sem povídky už moc nedáváš, ale rohodně to pro tebe není žádná slepá ulička.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru