Sen

Hlubokým temným lesem projížděli jezdci na koních. Bylo pozdní odpoledne. Pomalu se začínalo stmívat a bylo už docela chladno. Žena unavená po dlouhé cestě prahla po odpočinku. Muž po jejím boku na ni ustaraně pohlédl. „ Už tam za chvíli budeme, drahá.“ Něžně se usmál. „ Doma.“ Ve vzduchu byla cítit jejich láska, konečně naplněná po dlouhém čase odloučení. Muž přikázal své družině zastavit a opatrně pomohl ženě sesednout z koně. Zlehka se dotknul jejího lehce vzedmutého břicha a vzal ji do náruče. V  očích se mu zračil nevýslovný pocit štěstí. U nejbližší studánky položil svou ženu do mechu a přikryl ji svým teplým pláštěm. Mezi kapkami křišťálově průzračné vody v jeho dlaních klokotal její perlivý smích. Temně zelený samet jejích šatů splýval s mechovými poduškami, ke kterým ostře kontrastovaly rusé vlasy rozhozené na mechovém polštáři  jako neposedné plamínky snažící se strávit všechno kolem. Muž se sklonil ke své ženě a políbil ji. „ Měli bychom vyrazit. Za chvíli bude tma.“ Tajemně se usmála. „ Hned se vrátím.“ Muž pochopil. „ Buď opatrná.“

Žena se překvapivě rychle zvedla a rozpustile se rozběhla do lesa jako mladá dívka. Smála se. Její štěstí bylo přímo hmatatelné. Vyhrnula si šaty a dřepla si do jehličí pod nedalekým smrčkem. Když se pomalu vracela zpět ke svému muži, výrazně se setmělo a ochladilo. Náhle zalitovala, že se pustila tak daleko. Mohla se schovat za nejbližším keřem, ale potřebovala se trochu proběhnout, nohy měla celé zdřevěnělé z celodenní jízdy na koni. Matka jí varovala před dlouhou cestou na koni. Měla strach, aby nepotratila. Byla však mladá, silná a zdravá a nedovedla si představit, že by se během těhotenství musela vzdát své vášně ke koním. Dítě se mělo narodit až za šest měsíců. Cítila se dobře. Zdálky uslyšela volání. Musím se rychle vrátit, pomyslela si.

Náhle se před ní objevila drobná postava. Bylo to spíše dítě než dívka, ale její tvář připomínala skřítka nebo stařenu. Pronikavé oči zářily do tmy jako oči divoké šelmy. Dívka měla křivý nos a byla ošklivá. Vypadala jako rozpitý obrázek, kterému někdo záměrně posunul nos, ústa i oči do míst, kam nepatří. Malý drobný obličej lemovaly světlé, téměř bílé vlnité vlasy. Měla na sobě lehké oblečení neurčité barvy a vypadala jako by ani nebyla hmotná. Tohle je přece víla! Žena se zjevení polekala, ale zachovala klid a rozvahu. Víla na ni promluvila. Natahovala k ní ruku. Nesmíš se dotknout její ruky, tohle nesmíš nikdy udělat! V hlavě jí zněla varovná  slova své babičky, která jí jako malé dívence vyprávěla  o skřítcích a vílách. V dálce zahlédla další postavy. Věděla, že se musí okamžitě vrátit ke své družině, ale stála jako přimražená. Nemohla se pohnout z místa.

Víla se snažila vnutit se do její přízně. Její oči byly zlé, zákeřné. Žena věděla, že nesmí podlehnout, jinak bude ztracená. Víla si s ní povídala. Snažila se v ní vzbudit důvěru. Stále k ní natahovala ruku. „ Pojď!“ Když zjistila, že žena je silná a nedá se jen tak zlákat, s úsměvem ruku stáhla. Víla změnila taktiku. Přestala naléhat. Chovala se velmi přátelsky. „ Čekáš dítě, paní.“ Usmívala se. „ Ano.“ Žena se usmála a instinktivně se dotkla svého břicha. „ Bude to holčička, paní.“ Se zájmem naslouchala. „ Bude velmi krásná.“ Pronikavé vílí oči se vpíjely do jejích. Všude kolem postávaly další bytosti. Zralé ženy, mladé dívky, malá děvčátka i stařeny, krásné i ošklivé, tlusté i tenké. Žena se zachvěla. „ Tvůj muž má o tebe již jistě strach, pojď, dovedu tě k němu. Musíš se vrátit, paní.“ Poslední slova již téměř šeptala. Všude se ozýval šepot všech žen stojících kolem. Víla znovu natáhla k ženě ruku a ta ji úsměvem přijala.

V jednom jediném okamžiku se odhmotnila a stala se jednou z nich. Než se tak stalo, poslední, co si dokázala uvědomit bylo to, že se již nikdy nebude moci vrátit a její muž jí nikdy nenajde. Ztratila svou vlastní identitu. Nevěděla již, kdo je a kým byla dřív. Její břicho bylo opět ploché. Byla prázdná. Všechno to, co bylo předtím náhle přestalo existovat.

Hlubokým temným lesem odcházel průvod nehmotných žen. Zezadu bylo možné spatřit jejich vlasy a různorodé postavy. Každá byla jiná. Jejich tváře skryté pod dlouhými vlasy byly zcela prázdné. Jakoby malíř zapomněl namalovat jejich ústa, nos i oči. Všude kolem se ozýval rozmanitý šepot, ale možná…možná to bylo jen šumění listí ve větru…