kapky

Jen tiché kapky bušily do podlahy. Nezvyklý zvuk uvnitř prázdného, osamělého domu. Nezvyklý a něčím i surový. Takový mlaskavý zvuk, který rozčeřil stojaté ticho v zatuchlé místnosti, do které se nehodil. Připomínal tikot hodin na poušti, nebo bzučení komára pod mořskou hladinou. Připomínal také zvuk útěku do prázdnoty a zvuk strachu ze samoty. V těch kapkách - nebo spíš pramíncích, které dopadaly na špinavou podlahu bylo ukryto tajemství. Tajemství bolesti, vyčerpání a marnosti boje, který byl prohrán dříve nežli začal. Tajemství mořských panen, které ztratily svůj lesk a svou krásu a zůstala jim pouze necudná nahota, a zápach rybiny. Bylo v nich i pochopení. Hořké pochopení skutečností, které by snad ani neměly být chápány. Nahlédnutí do třinácté komnaty osamění. Do tajné komnaty, po které celý život toužíme, a když se nám podaří do ní nahlédnout, jsme zklamáni, protože zjistíme, že touha nalézt vzdušné zámky byla marná, stejně jako další touhy v lidském životě.
Kap kap..
V tom zvuku se skrývaly vzpomínky. Pár z nich bylo i pěkných. Vzletné barvy prvních polibků a stydlivých pohlazení, tak plných citů až přetékal. Skapával na zem a zvuk kapek byl podobný jako ten dnešní. A přesto o tolik jiný. V těch kapkách byla síla a energie. Byla v nich naděje i blažená nevědomost a neznalost hravosti osudu. Neznalost bezpráví a neznalost ztráty.
Okolo ztrát se pohybovala také řada vzpomínek. Útržky a kapičky citů, který byly ukradeny. Cínoví vojáčci v jícnu sopky. Ztráta sil, přátel a ztráta chuti. Desítky ran a marných pokusů zvednout se a jít dál. Rezignace - ten pocit, který nikdo nesnáší a každý občas pocituje, většinou ale najde síly zvednout se a jít zase dál. Většinou...
Vzpomínka na příběhy, které jsou k přečtení všude kolem nás. Příběhy které jsou vystaveny ve výkladních skříních myšlenek a duší, příběhy, které svojí reálností a absurditou překračují veškeré limity zdravého rozumu. Je to stejně absurdní jako představa tramvaje jedoucí pochodníku, nebo představa ponorky v kašně v parku. Ale narozdíl od těchto jevů, je to naprosto reálné a více než to! Naprosto pravdivé.
Náhled do osudů, životů a bolestí. To je asi ta nejhorší stránka věci. Nejsou vidět jen příběhy, ale také pocity s těmito příběhy spojené. Pocity, které nelze popsat slovy. Pokuste se správně popsat barvy duhy, nebo krásu východu slunce slepci. Pokuste se správně popsat bolest, utrpení, samotu a strach. Odkryté masky.
kap kap..
Dalších pár kapek se rozpilo v zemi. Zvláštní a netypický obraz. Je fascinující a přitom nějaký takový (hnusný) neslušný. Takový (hnusný) nevkusný. Prostě sem nepatří. A přesto má svou logiku. Stejně jako mají svou logiku barvy, čím dál víc rozmazanější a jakoby za šedým závějem.
Stejně jako má svojí logiku bolest umírajícího jakkoli se nám jeví (hnusná) nepatřičná.
 V té logice jsou oči. Černé jako noc a žhavé jako sopečná láva. Krásné ve své laskavosti, smutné, ve své bolesti. Oči, které toužily po lásce a místo ní dostaly jen zklamání. Oči které pozdě pochopily marnost touhy milovat a být milován. Marnost chtění a marnost plánování.
kap kap...

... poslední kapky krve se vpily do podlahy. Příběh skončil.