Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 429 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Novinky (1. 8. 2019)

+10 neviditelných
Tehdy a ještě dřív
datum / id13.12.2009 / 343449Vytisknout |
autorbestye
kategoriePovídky
upřesnění kategorieprvní část
zobrazeno4547x
počet tipů30
v oblíbených5x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Tehdy a ještě dřív

Poprvé se viděli v nemocničním sále. Držel ji v náručí.

 

„Dýchej, holčičko, neboj se a dýchej.“

 

Často si na tuhle chvilku později vzpomněl, když to kvůli ní musel zase vyřknout. Dívala se na něj tmavýma očima bez řas, bez obočí, až se té tmavé hloubky na okamžik polekal. Tak naléhavě se ho chytla za palec u ruky, že to i jeho, který už viděl snad úplně všechno na světě, překvapilo.

 

„Neboj se, postarám se o Tebe.“

 

Zbytečnost těch slov znal pouze on. Dobře věděl, že sám si jinak vybrat nemohl. Z času na čas ho nemožnost výběru ještě dokázala pěkně nadzdvihnout, ale jinak s ní byl už dávno smířený. A naopak, v některých chvílích pociťoval radost, jako právě teď. Křídla se pohybovala jen neznatelně a ovívala jí obličej.

 

„No tak, malá, dýchej, řekl jsem!“

 

Hrudníček se nadzdvihnul, bradička zkrabatila a v tu chvíli se sálem rozlehnul tolik očekávaný křik.

„No, tak tohle tedy bude případ,“ pomyslel si.

„Dává mi zabrat hned od začátku,“ zabručel si pro sebe, když jim děvčátko vracel do rukou. Věděl, že teď už se o ni postarají sami.

 

……

 

Během prvních dvou let nejraději sedával v křesle a pozoroval, jak se má čile k světu. Co málem zameškala při svém příchodu na svět, se snažila všemožně v dalších měsících dohnat. Nestíhal vždy včas schovat všechny ostré rohy stolů, stolků, postelí či skříněk a tak se jí na čele objevovaly boule nebo byl slyšet nářek kvůli rozbitému kolínku. Když k nim pak domů přibyla nečekaně ještě sestřička, myslel, že se dovolené, kterou si mohl vybrat až po pátém roku, rozhodně nedočká.

 

„Však ono to přejde, prvních deset let je vždycky nejhorších,“ uklidňoval se pokaždé, když její světýlko měnilo barvu z poklidné zelené na výstražnou oranžovou. Bývalo to ale tak časté, že se posléze naučil rozeznávat i jemné odstíny oranžové a k aktivitě ho přiměly až ty od meruňkové dál do tmavších. A pokaždé doufal, že červenou až temně rudou neuvidí nikdy. Marně.

 

Rok před první dovolenou ho z jednoho odpoledního podřimování vytrhnul červený alarm. Přes postel a skříňku se vyšplhala až na peřiny, které maminka větrala v oknech, čtyři patra nad dlážděným chodníkem. Uvelebila se na nich a laskaná sluníčkem pozorovala na protější střeše plížící se kočku. Kradmý pohyb ji zaujal natolik, že se sama přikrčila do peřin. Zrak jí  zavadil o vrabce, který se měl stát příští kocouří obětí. I tak malá vytušila, že někomu hrozí smrtelné nebezpečí.

 

Musí něco udělat!

 

Stejně jako kocour se přikrčila, pak se celá prudce vymrštila, ruku vystřelila dopředu a z plných plic vykřikla: „Kšááá!“ Kocour se bleskově napřímil a vrabec ve stejnou chvíli polekaně zatřepal křídly a zmizel.

 

Dorazil přesně ve chvíli, kdy se spokojeně rozesmála, aniž by si všimla, že se dostala do pohybu peřina. Rudé světlo ho v tu chvíli přímo oslepovalo. Věděl, že v takových chvílích nesmí zasáhnout. Kdyby to udělal, přišel by o svoje křídla a tím o možnost chránit kohokoliv dalšího.

 

„Bože, je to jenom dítě!“

 

Tahle myšlenka ho vrátila zpátky k činu. Jeho povinností je chránit  ji a je na něm, co dokáže vymyslet.

 

Matka!

 

Slyšel jí prozpěvovat si ve vedlejší místnosti. Ve mžiku byl v pokoji vedle ní a křídla se rozkomíhala, jak nejrychleji to dokázal. Matka ucítila na tvářích nenadálý prudký závan. „Měla bych asi zavřít vedle okno, aby mladší nenastydla,“ pomyslela si a spěchala do vedlejšího pokoje. Právě včas, aby stihla za kotníky zachytit dívenku, která o hrozícím nebezpečí stále neměla ani tušení. Stejně jako potom nechápala, proč maminka pláče a tolik ji k sobě tiskne. Jen přes rameno uviděla cosi se mihnout a zaslechla šustot křídel. Rozplakala se  společně s maminkou. Rudé světlo, snad od sluníčka, za semknutými mokrými víčky začalo pozvolna blednout přes oranžovou zpátky ke klidné zelené.

 

Kvůli poslední příhodě se skoro bál odejít na vytouženou dovolenou. Věděl sice, že její světýlko ho bude provázet i tam, kam odjíždí okřídlení nechat si vyčistit křídla, oddechnout a načerpat síly, přesto byl při odjezdu neklidný. Naštěstí byla jeho dovolená nerušena, krom pár světle oranžových chvilek, znamenajících zlomenou ruku, vyražený zub a ošklivou odřeninu. I dalších pět let uteklo kupodivu vcelku poklidně. Sedával v křesle a poslouchal její pokusy ovládnout své prsty, aby na klavíru dokázaly vyloudit první melodie, nebo ležel vedle ní v posteli a hltal s ní všechny příběhy, které od svých pěti let nalézala v knihách. Druhá dovolená mu kupodivu přišla příliš dlouhá a na jejím konci si musel přiznat, že se na ní už velmi těší.

 

Zvyknul si na ztřeštěné nápady, na zvonivý smích nebo jen úsměv na tváři, na členství v klukovské partě, kvůli kterému si občas připadal jak štvaná zvěř, když ho oranžová neustále tahala z jeho oblíbeného křesla. Byl přitom, když vylezla nejvýš z celé party a smála se klukům, kteří se báli za ní na nejhořejší větev, ne o moc silnější než její ruka. Netušila, že větev je přitom podpíraná a že krátké ostré větvičky vytrhávají bílá pírka.

 

Byl přitom, když jako jedna z prvních stála na kraji skály v lomu. Společně se dvěma kluky a kolena se jí třásla jako ještě nikdy v životě. Pak ale sevřela pěst, chytla si nos a skočila. Že zajela až příliš hluboko pod hladinu si uvědomila, když už vydechla všechen vzduch a hladina byla stále ještě vysoko nad ní. Že se najedou ocitla nad hladinou, přičítala pak své houževnatosti a touze žít. Neviděla za sebou postavu celou promáčenou a unavenou tím, jak urputnou silou hnala proud vody z hlubin, až málem na hladině vytryskl malý gejzír.

 

Byl přitom, když se nechala vyprovokovat a vlezla na tenký led na slepém rameni řeky, protékající městským parkem. Pomalu sunula nohy, jednu za druhou, tvrdošíjně stále kupředu. Každé posunutí nohy provázelo stále hlasitější a hlasitější křupnutí. Kolikrát se otočila, ale hlahol ze břehu jí nedovolil vrátit se. Když se vyšplhala na protější břeh, stékal jí po zádech  ledový pot. Už ale necítila poslední záchvěv křídel, která do té doby kmitala tak rychle, aby ledovým proudem vzduchu zacelovala praskliny v ledu pod jejíma nohama. V takových chvílích měla zdání, že slyší šustot křídel a často se pokradmu rozhlížela kolem sebe. Občas  míval pocit, že ho zahlédla, jak se na něm její zrak někdy na malý okamžik zastavil.

 

Teprve rok před třetí dovolenou se začala zvolna zklidňovat. Chodila už na gymnázium a začala niterně vnímat, že z ní přeci jen, i přes veškerá marná přání, kluk nikdy nebude. Navíc poznala někoho, kdo se v jejím životě objevil naprosto nečekaně a s kým dokázala být klidná a naučila se mlčet ve dvou. Zelené světýlko začalo být téměř stálým stavem. Tehdy by ani jeho ani ji nenapadlo, že nebude trvat dlouho a skutečně se uvidí.

 

O prázdninách jako obvykle zavítala k babičce na vesnici. A to zrovna ve chvíli, kdy zjara narozená koťata začala podnikat první výlety i dál než pod střechou v seníku, kde se narodila. Jednoho dne při návratu z nákupu uslyšela zoufalé mňoukání. Zastavila se. Dlouho nedokázala rozeznat odkud zvuky vycházejí, až konečně pohlédla vzhůru a uviděla kotě, jak balancuje na hřbetě střechy domku, spíš už takové staré kůlny. Odhodila tašky a oběhla kůlnu na druhou stranu, kde tušila, že ještě zůstal z loňského léta provaz přivázaný ke kmeni stromku, vyrůstajícího těsně u budovy, a přehozený přes střechu tak, aby se po něm dalo vyšplhat až na hřeben. Vystoupala na vyskládané kameny, připravené ke stavbě terasy, vyhoupla se na střechu a opatrně se začala drápat nahoru k hřebenu střechy.

 

Že spadne, věděla už ve chvíli, kdy prudce škubla zpuchřelým provazem, který se zasekl o hřebenovou tašku a utrhnul se. V tom okamžiku ho rudé světlo přimělo být ihned na místě. Sjížděla pozpátku ze střechy jak namydlený blesk. Uviděl pod střechou vyskládané kameny a hned pochopil temný odstín rudé barvy. Bezradně tam stál a viděl, jak se blíží k okraji střechy. Věděl, že když se jí vědomě dotkne, zmenší svoji schopnost dál ji chránit. Jak ale spatřil ostrou hranu kamene v místě, kam jistě musela za chvilku plnou vahou její záda dopadnout, neváhal už ani vteřinu.

 

Při dopadu na kameny ucítila jen křupnutí a tupou bolest. Před očima se vyrojila spousta rudých hvězdiček. Snažila se je rozmrkat a ve chvíli, kdy se jí to podařilo, uviděla před sebou postavu, jak se sbírá z hromady vyskládaných kamenů. Oprášil oblečení a z vlasů vyklepal prach, který svým pádem zvířila. Nechápala to. Nemohla se ani pohnout, ale viděla přitom tak ostře, tak jasně. Když se napřímil, trochu syknul bolestí.

 

„Kdo jsi?“ nenapadla ji jiná otázka.

„Vidíš.. ne?“ natočil se k ní zády a snažil se rozpohybovat nehybné křídlo a přitom se na ni přes rameno zachmuřeně díval. Vědomí, že ho vidí, mu nečinilo pražádnou radost. Chtěla se ho ještě na něco zeptat, ale přerušil ji.

 

„Dýchej, holčičko, jen dýchej a honem!“

 

Poslední, co si pamatovala, byl její údiv nad pro ni tak nesmyslnou větou. Probrala se na kamenech s velkou boulí na hlavě. Bylo jasné, že si vyrazila dech. Snažila se zhluboka nadechnout, zrak sklonila dolů k zemi. V tu chvíli se zarazila. Na kameni vedle ní leželo pár bílých pírek. Oči se jí doširoka otevřely poznáním a ta jednoduchá věta dostala smysl.

 

 

Od té chvíle se snažila o bytostech jeho druhu zjistit úplně všechno. Všichni, i ti nejbližší, se smáli její posedlosti. Jen stará sousedka pokyvovala hlavou a pozvala ji k sobě domů. Při šálku čaje vytáhla ze skříně knížku se starými ošoupanými koženými deskami.

 

„Až ji nebudeš potřebovat, vrať mi ji.“

 

Už ve chvíli, kdy ji brala ze starých rukou, ucítila z vazby v konečcích prstů příjemné teplo. A to ji pak provázelo pokaždé, když knihou listovala. Stránky byly popsány starými zdobenými rukou psanými písmeny a vždy jen po jedné straně. Hltala je jedním dechem a do večera měla pocit, že ví úplně všechno. Ze stránek vyčetla, že ho může vidět, jen když je v bezvědomí nebo hlubokém spánku. A že když v tu chvíli pevně stiskne víčka k sobě, uvidí stejnou barvu jako vidí on. Světýlko je tím, co vždy dva z obou světů spojuje. Že je s ní už od narození. Že se jí nesmí dotknout, protože v tu chvíli ztratí část schopnosti chránit  ji. Že sice může tu schopnost každých pět let bůhvíkde doplnit, ale nikdy není jisté, zda úplně všechnu. Že když chce, může se podívat do její budoucnosti, ale v tu chvíli ztratí nadobro obě křídla a tím i tuto schopnost navždycky a vlastně zemře.

 

Při čtení těchto řádků se úplně hrůzou otřásla. Poslední věta dole na stránce zněla: „Je ale jedna možnost, jak i takto potrestanému vrátit jeho bílá křídla, a to.. „ Rychle otočila stránku a strnula. Zbylé listy byly vytrženy. Nespala celou noc a ráno hned jak to šlo, zvonila u sousedčiných dveří.

„Vy to víte? Víte to? Víte jak je zachránit?“ netrpělivě z ní vypadlo.

Sousedka ale k jejímu zklamání jen pokrčila rameny. Vrátila jí knihu a zadumaně odešla domů. Často ji pak vídal, jak zamyšleně hledí upřeně kamsi a skoro nic ji z přemýšlení nevytrhne. Jedině snad zapískání pod okny toho, s kým uměla sedět mlčky.

 

I tehdy, jednoho pozdně podzimního dne, mlčenlivý zapískal, vyzvednul ji a jeli se projet na nové motorce, co dostal od rodičů k narozeninám. Byla neklidná od první chvíle, co nasedla za něj. Motorka byla silnější než ta, na které jezdil dřív. Měla chvílemi pocit, že v zatáčkách plavou. Když se konečně dostali na rovnou silnici, ulevilo se jí. V ten moment jim před kola skočil zajíc. Mlčenlivý strhnul řídítka stranou a oba i s motorkou vystřelili ze silnice.

 

Tmavě oranžová barva ho k ní přivedla, už když vyjeli ze zatáček. Viděl, jak se mlčenlivého křečovitě drží, viděl zajíce u kraje silnice. Pochopil, že budou mít nehodu. Rozběhnul se k zajíci, zvířata ho totiž vidět smějí. Ale s křídlem ještě poraněným nebyl tak rychlý. Dostihnul ho, až když vběhnul na krajnici. Zajíc vyrazil přes silnici, ale v tu chvíli zahlédnul mihnutí bílých křídel a nečekaně zakličkoval a těsně minul rozjetou motorku. Kvůli té kličce mlčenlivý škubnul místo doprava, s řídítky doleva. Tenhle pohyb ji vyhodil z motorky ještě dřív než oba dopadli do příkopu. Ani jeden v tu chvíli neslyšel svist přetrženého drátu, jak protíná džínové kalhoty a kůži pod nimi.

 

Když se otřesená postavila na nohy, ležel mlčenlivý bez hnutí vedle motorky. Rozběhla se k němu. Kalhoty měl roztržené a zmáčené krví. Jasně červená krev vyvěrala v pravidelných intervalech z rány. Snažila se hned vtisknout obě ruce co nejvíc přímo do tepající rány. Bolestí sebou pohnul a zanaříkal. Otevřel oči a díval se na ní s naléhavou prosbou. Snažil se jí něco říct, ale vždy uslyšela jen další zanaříkání. Utrhla si kus trička zpod svetru a snažila se ovázat nohu a utáhnout, aby krev přestala téct. Marně. Pruh látky odvázala, strčila do kapsy a znovu ruce zabořila do svalu. Oči měl stále otevřené a ona viděla, že čím méně cítí pod rukama puls, tím rychleji se mu zamlžují a život z nich pomalu a přesto rychlostí světla odchází.

 

Zoufalá vyskočila na nohy a rozeběhla se k lesu, z jehož kraje stoupal k nebi dým. Ještě než vběhla hlouběji mezi stromy, ohlédla se. Zastavila, protože u motorky zastavilo auto, vyběhli z něj lidé a skláněli se nad mlčenlivým. Chtěla se rozběhnout zpátky, ale něco ji zastavilo. V tu chvíli na ni padla tíha okamžiku a sesunula se na zem a usedavě rozplakala. Plakala i když viděla přijíždět sanitku, policejní a pak černý vůz. Zvedla se, až když u silnice nezůstal ani jeden člověk. Domů se vrátila tak pozdě, že dostala výprask jako už dlouho ne. Nevnímala ho, jen stále slyšela zvuk kola drhnoucího o blatník.

 

Od toho dne její mlčenlivost přikládali tomu, že konečně snad začíná vyrůstat z puberty. A on dál sedával ve stejném křesle a všímal si, jak se jí pomalu začíná vracet úsměv do tváří, jak se začíná oklepávat a znovu si hledat svoji cestu dál. Začala zase sportovat, vrátila se k volejbalu, fotbalu i stolnímu tenisu. Oranžové barvy ve světýlku výrazně ubylo, byla už o dost opatrnější. V klidu se proto odebral na svoji zaslouženou třetí dovolenou s nadějí, že si vyléčí zlomené křídlo. A téhle ukolébanosti později přičítal vinu za to, že při příštím alarmu nedokázal být včas na správném místě, aby se pokusil odvrátit nebezpečí. Nedokázal být jednoho dne včas tam, kde ji snad ještě mohl překazit, aby nastoupila se zlotřilým do modrého auta. Nebo zařídit, aby se auto nerozjelo anebo rozjeté alespoň zastavit. Rudé světlo ho zastihlo nepřipraveného, a proto k ní dorazil až ve chvíli, kdy na její dívčí tělo zatínající prsty do kůry začaly dopadat první rány.

  

Bolest byla tak velká, že si chvílemi přála, aby přestala za jakoukoliv cenu. I za cenu nejvyšší. Vždycky když upadla do bezvědomí a spatřila ho vedle sebe, křičela na něj, ať něco udělá, ať zakročí. Netušila, že ve chvíli, kdy si člověk sám přeje smrt, je on úplně bezmocný, a že každý jeho zákrok by byl k ničemu. On to věděl a tak tam jen stál se svěšenými rameny a bezmocně přihlížel, jak se po chvíli ocitá klečící na zemi. Pěsti měl zaťaté doběla a v duchu ji prosil a domlouval. Ale stále se dívala už jen tím prázdným pohledem a barva se začínala pomalu měnit z temně rudé v černou. Byl zděšený. Věděl, že ve chvíli, kdy se vytratí poslední odstín rudé a zůstane jen černá, přijde nezvratný konec. Klečela zubožená před zlotřilým, který ji nutil zabořit obličej do rozepnutého poklopce. On stál pořád zoufalý jakoby mimo. Pěsti se otevřely a znovu s praštěním pevně sevřely. Vzteky začal křičet.

 

Nikdy nezjistil, jestli to bylo právě tím nebo něčím jiným, ale ve chvíli, kdy jeho výkřik dozněl, na něm opět spočinul její pohled a vrátil se do něj život. Prudce škubla hlavou a dál odmítala zlotřilého poslechnout. Možná kdyby tušila, co pak bude následovat, nikdy by hlavou neucukla. Zlotřilý zbrunátněl zuřivostí. Ale i když pak pod sebou cítila chladný kov kapoty auta a ruce svírající krk, ani pak už nepřestala toužit po tom ještě jednou moci přimhouřit oči do letního slunce. Nevěděla, že právě to umožňuje okřídlenému popadnout ruce zlotřilého a silou stejnou jako její touha po životě dokázat, aby ochably dříve než  se v bezvědomí sveze pomalu k zemi, právě včas, aby srdce neuhaslo. V tu chvíli byl při ní, držel ji v náruči a křídly ovinul, aby byla aspoň trochu v teple.

 

„Dýchej, holčičko, dýchej!“

 

Pokolikáté už to opakuje a dívá se starostlivě, jestli se jí hrudník pravidelně zdvihá. Ví, že ho vidí, ví že cítí jeho paže, dokonce sám vnímá, jak mu opatrně svírá znavenými prsty okraje křídel. Vyčerpaná chce něco zašeptat, ale konejší ji tichým šššššš. I tak ze sebe s námahou vypraví: „Díky.“




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.10.2012 19:24:02dát kritice tipbestye

do_Od - koukám sis vybral zrovna tu nejdelší :c) díky, žes vydržel až do konce a chtěl mi pod dílo něco napsat a ještě ke všemu něco pěkného :c) třeba jednou konečne dopíši i tu druhou část.

30.10.2012 18:41:38dát kritice tipdo_Od

Líbilo se mi to :) poutavé, promyšlené z hlediska pravidel a zákonitostí a hlavně, cítil jsem z toho "lidskost", kterou často z povídek nevycítím, máš můj tip ;)

28.12.2011 16:46:51dát kritice tipNaNov
A to já se tím "prokoušu" ráda, když je čím a stojí to za to :o)
A k tomuhle jsem se po delší době i znovu vracela.
Já vím, že ty delší texty trochu odrazují...ale něco se do pár řádek dát nedá...a někteří (jako já) to ani v pár řádkách neumíme (byť občasný pokus učiníme) :o)
28.12.2011 16:34:12dát kritice tipbestye
NaNov - jéjé, tak to mě těší, že ses tím prokousala až do konce, vím vím, je to na zdejší poměry dlouhý text, o to víc mě těší, že se po nějaké době našel někdo, kdo dočetl a ještě i napsal kritiku. Fakt moc děkuju.
28.12.2011 15:35:24dát kritice tipNaNov
Mně se to neskutečně moc líbilo.
Díky ******
14.04.2011 21:59:23dát kritice tipbestye
tedy - toho si moc vážím, že ses tím nejdelším dílem prokousal až do konce - a ještě to za to stálo - dííííííík :c)
14.04.2011 21:57:52dát kritice tipksav
stálo to za to...:) *
23.03.2011 00:01:35dát kritice tipbestye
fereny - tak to mě těší :c) děkuji
22.03.2011 16:36:12dát kritice tipfereny
Tak tohle se mi líbilo :)) *
12.03.2011 19:38:12dát kritice tipbestye
Dave9562 - moc mě těší, že zrovna moje dílko překonalo nechuť k delším textům (i když občas té nechuti rozumím) - o to víc, že se Ti to nakonec líbilo a stálo Ti to za přečtení. Děkuji.
12.03.2011 19:25:17dát kritice tipDave9562
Obvykle takhle dlouhý věci nečtu,ale tohle je super,fakt moc pěkný *
03.03.2011 14:17:15dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..já vím..taky mi to dělá dobře..)))
03.03.2011 13:08:26dát kritice tipbestye
něco takovýho se moc dobře čte, díks :c)
03.03.2011 12:54:49dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..píšeš tak dobře..že jsem se fakt nemusela přemáhat..jen jsem to potřebovala nechat doznít..)
03.03.2011 12:48:09dát kritice tipbestye
a tak to klidně měj - kolik jen chceš :c) a děkuji za čtení tak dlouhýho textu, fakt si toho cením.
03.03.2011 00:09:06dát kritice tipsepotvkorunachstromu
..nemám slov..
30.12.2010 23:18:38dát kritice tipKrálovna věků
Dobře. :) Ale kouknu se někdy později, asi až po Novém roce. Dneska už přestávám pobírat a nechci tvá dílka šidit o pozornost. :) Mrknu jen co bude víc sil a dostatek času. :)
30.12.2010 23:15:52dát kritice tipbestye
každopádně mne potěší, když si troufneš i na ostatní díla.
30.12.2010 23:14:22dát kritice tipKrálovna věků
:)
30.12.2010 23:13:48dát kritice tipbestye
ještě, ještě ;c)
30.12.2010 23:12:12dát kritice tipKrálovna věků
:) Dobří autoři se i dobře čtou... :) To spíš já jakožto čtenář bych měla děkovat, že se někdo takový ještě vůbec najde. :)
30.12.2010 23:10:11dát kritice tipbestye
děkuji Ti, za čtení i přívětivý písmenka :c)
30.12.2010 23:04:30dát kritice tipKrálovna věků
Nevím, čím to je, ale úplně z toho cítím ty pocity... :)*
20.11.2010 20:20:57dát kritice tipbestye
já Ti děkuji.
19.11.2010 13:40:02dát kritice tipTaubla
T*
31.07.2010 02:50:57dát kritice tipbestye
já doufám, že ano :c)
30.07.2010 19:52:49dát kritice tipElleanor
Nemáš ubec zač, dík patří tobě. Je to radost číst textík, co křísí emoce a mazlí se s dušičkou:) Pokračování bude?
30.07.2010 18:49:19dát kritice tipbestye
Elleanor - pro mne je zase zážitek, číst Tvoji kritiku. Moc Ti za ni děkuji.
30.07.2010 14:13:03dát kritice tipElleanor
Moc hezký zážitek při čtení*t*
01.04.2010 13:29:24dát kritice tipRobinia
četlo se mi to moc dobře, takže dík patří Tobě.
01.04.2010 08:11:00dát kritice tipbestye
Robinia - já moc děkuji za ochotu a čas strávit čtením takhle dlouhého textu. Potěšilo to.

synáček - stejné díky patří i Tobě, moc děkuji.
31.03.2010 23:19:31dát kritice tipsynáček
Nádhera, díky... ***
31.03.2010 23:11:41dát kritice tipRobinia
vždycky jsem věděla, že jsou, ale Ty jsi mne ujistila...
pěkně jsi to napsala!
25.03.2010 23:40:56dát kritice tipbestye
děkuji Ti, květinko, za čtení i velkorysost... ;c)
25.03.2010 22:11:11dát kritice tipkouzelná_květinka
přečetla jsem to jedním dechem... už se těším na další!
já tvé drobné nedostatky ráda přeskočím :-)
t
28.02.2010 21:10:36dát kritice tipbestye
a2a2a - neumím svůj vděk vyjádřit jinak než prostým díky, ale věř, že je za tím schováno daleko více - obdiv za tvoje výborné postřehy, za trpělivost, kterou zde máš s místním osazenstvem, velmi přínosné postřehy, které - alespoň mne - dokáží posunout zase o kousek dál. Vím moc dobře, že povídky - potažmo tak dlouhé - nejsou tvými favority, o to víc si této Tvojí kritiky vážím. Rozhodně si to přečtu ještě jednou a se stavbou vět zkusím něco udělat. S přecitlivělostí si už tak jistá nejsem, taková jsem prostě vyrostla :-) ale budu se snažit ji do svých příštích dílek netlačit tolik jako v tomto. Prostě se pokusím dát daleko větší prostor fantazii.
Ještě jednou - velké díky.
28.02.2010 17:55:43dát kritice tipa2a2a
redaktor poezie
Omlouvám se, začetl jsem se, ale strašně nerad čtu dlouhé povídky z monitoru a tak jsem to po chvíli jen tak přelétl.

Řekl bych, a to je podstatné, že máš cit pro prózu v tom smyslu, že ji dlobře členíš graficky, že používáš jakousi psychomalbu postav či spíše drobných epizod a ty odběhy od probíhajícího děje jsou plynulé. To je velmi podstatné.

Rezervy jsou na několika málo místech jednak v lepším vyjádření, uvedu příklad:

...Když k nim pak domů přibyla nečekaně ještě sestřička...

Hezčí je pouhé ...Když pak nečekaně ještě přibyla sestřička... neboť je jasné, že sestřička patří k ní domů.

Nebo:

...Při čtení těchto řádků se úplně hrůzou otřásla...
lépe je ... Při čtení těchto řádků se otřásla hrůzou...

Nebo:

...zdvihá... šikovnější je ...zvedá...

Další rezerva je v lepším odlišení postavy anděla, nesnažit se ho vtěsnat se vším všudy do lidské podoby. Zase příklad:

...kterou si mohl vybrat až po pátém roku, rozhodně nedočká... Jednak andělé proč by měli mít dovolenou, a pokud ano, pak tedy proč a zrovna ne dříve než po pátém roce.

Ještě pochválím schopnost vymýšlet si, mít fantazii, křehkost podání, třebaže, a na to pozorm abys nesklouzávala spíše k přecitlivělosti, čemuž jsi se zde vcelku, ne úplně vyhla.
13.02.2010 12:47:45dát kritice tipbestye
Ach děvčátko, ani nevíš, jak si mne potěšila. Tyhle dlouhý povídky to tu nemaj vůbec jednoduchý. Moc děkuji
13.02.2010 12:46:46dát kritice tipbestye
Ach děvčátko, ani nevíš, jak si mne potěšila. Tyhle dlouhý povídky to tu nemaj vůbec jednoduchý. Moc děkuji
12.02.2010 15:46:29dát kritice tipděvče_jedno
Ach, bestyjko, víš že hodně překvapila...andělským obsahem. a líbila, jako většina tvého.tip
11.02.2010 16:29:21dát kritice tipbestye
tak to mě moc těší, že to vyznívá realisticky. Ono je to takové - bylo, nebylo - spletené z různých věcí - zažitých, vyposlechnutých, přizpůsobených, vymyšlených a tak dále :c) ale chtěla jsem, aby to působilo, že to tak skutečně bylo, tak pokud se mi to jen trošku podařilo, jsem moc ráda. Opravdu Ti velmi děkuji.
11.02.2010 10:43:14dát kritice tipguy
samozřejmě nepochybuju, že jsou, jinak bych byl dávno pod drnem
ale Tvé vyprávění vyznívá tak realisticky, že máš zřejmě zvýšenou vnímavost na barvy, pírka & spol. .. to mně pouze vždycky něco lehce ovanulo a vyvstal mi studený pot na zádech ..
:-)
11.02.2010 10:32:32dát kritice tipbestye
no - já jsem zase zvědavá, co Tě k tomu nutkání vedlo? :c) a myslíš vlastní zkušenost s andělama? Jasně že jsou ;c)Jinak samozřejmě děkuji za čtení a kritiku - u těchhle nekonečných dílek potěší obvzlášť.
11.02.2010 08:57:07dát kritice tipguy
tak jsem si po dlouhý době našel chvilku soustředění na relativně delší text, docela fajn "andělovka", určitě mezi těma písmáckýma v přední linii
nutká mě to se zeptat, jestli vlastní zkušenost? :-)
04.02.2010 17:19:39dát kritice tipbestye
Moc děkuji, Diano, těší mne, že jde tak dlouhý text přečíst jedním dechem. A máš pravdu, dáváme a jak :c) zkusím tedy dopsat druhou část.
04.02.2010 09:56:23dát kritice tipDiana
Přečetla jsem jedním dechem a se slzami v očích. Velice působivé! Ale že dáváme svým andělům zabrat! :-)****
03.02.2010 18:56:01dát kritice tipbestye
toto téma na Písmáku možná i čtyřikrát :c) ale tak - nevadí mi to, chtěla jsem to prostě napsat. Ta věta mne zajímá stejně jako podrobnosti z dojmů a připomínky. Bude mi potěšením. A děkuji za čtení, komentář a to ostatní.
03.02.2010 11:04:30dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Nápad nebo přesněji řečeno zvolený úhel pohledu je zajímavý. Ne že by byl zcela originální; povídky s tímto tématem se občas objevují (na Písmáku nejméné dvakrát). U povídky však záleží také na účelu, k jakému je tenhle úhel pohledu použit. A v tomhle případě je od věty -- neprozradím od které, ale přišla v pravý čas -- zřejmé, že ústředním záměrem je chránit, a to i za cenu vlastní zkázy. Po tomhle zjištění povídka pro spoustu čtenářů získá na poutavosti a udrží jejich pozornost až do konce. I když po slohové stránce není napsána úplně čistě.
Zajímají-li tě podrobnosti z dojmů 'slohového šťourala', přečtu si text znovu a připomínky pošlu soukromě.
Veřejně tip.
01.02.2010 14:21:22dát kritice tipbestye
bez výhrad by to bylo asi zvláštní :c) a každá návštěva potěší - co si budem povídat :c)
01.02.2010 14:14:55dát kritice tipLakrov
redaktor prózy
Mám výhrady, avšak i trpělivost. Co teď nemám, je čas :-)
Vrátím se.
02.01.2010 22:52:56dát kritice tipbestye
děkuji :c)
02.01.2010 20:44:19dát kritice tipPomerančová
redaktor poezie
moc krásná, ráda jsem si ji přečetla, tip
31.12.2009 11:26:14dát kritice tipdeccal
:(
20.12.2009 21:28:56dát kritice tipBeed
Dýchej, holčičko... to mi říkal táta, když jsem mívala astmatické záchvaty. Taky je to můj anděl.

Krásná...
18.12.2009 14:44:24dát kritice tipbestye
díky, jdu to hned opravit - čárky jsou moje prokletí :c) mě to moc těší, že ses začetl - právě proto, že vím, že to téma je už tolik ohrané a že asi nejde napsat něco nového převratného. Bylo by pěkné, kdyby se mi to povedlo, nicméně jsem realistka a úplně mi stačí, že jsem to chtěla napsat po svém a ještě chvilku chtít budu, protože mám rozepsanou druhou část. A navíc - je to fakt dlouhý na čtení na jeden zátah na skle. Proto mě těší, že už to pár lidí přelouskalo až do konce a co ví, i se to sem tam líbilo. Občas umím být i skromná - ale jen občas ;c)
18.12.2009 13:51:54dát kritice tiptěša
je to fakt pěkný, jsem se začetl znova.

a tady („No tak, malá, dýchej řekl jsem!“) kousek od začátku chybí čárka.
18.12.2009 08:37:24dát kritice tipbestye
těšo - moc děkuji za čtení a za kritiku, potěšilo mne to.
17.12.2009 21:49:25dát kritice tiptěša
druhá polovina je skvělá, první mi připadá jako protažený úvod, který slouží jenom ke sdělení vztahu anděl-člověk. téma mě skoro odradilo, andělů je tu, řekl bych, víc než dost, nicméně je to skvěle podané - hlavně nehoda, scéna s peřinou a zlotřilý (včetně tohohle pojmenování). narození a kotě na střeše mi ale připadá jen tak do počtu, nic jsem si z něj nevzal.
17.12.2009 13:18:51dát kritice tipbestye
tak to si mě potěšila, jsem si vědoma problému dlouhých textů na písmáku, ale riskla jsem to :c) a těší mě, žes dočetla do konce a ještě i s tím, že to neunudilo - díky moc.
17.12.2009 13:15:14dát kritice tipPetrusha
tým, že som po prečítaní celého textu, navyše na toto téma, nemala pocit, že som strácala čas (čo je tu zväčša veľmi časté - teda jako všeobecne na písmáku, tvoju tvorbu hlšie nepoznám :)
17.12.2009 13:06:59dát kritice tipbestye
Jiko - díky a máš naprostou pravdu, chce to číst a číst a číst a já mám ještě málo načteno a vím o tom :c)
17.12.2009 13:06:06dát kritice tipbestye
čím, smím-li se ptát?
17.12.2009 09:33:30dát kritice tipPetrusha
prekvapilo
16.12.2009 13:33:14dát kritice tipJiKo
Ještě jsem předtím opoměl kliknout na Tip, důvodem je, nikoliv že by mě dílo sestřelilo ze židle, ale oproti mnohdy publikovaným kravinám, tohle má konzistenci a je projevem vyzrálejšího psaní. Takže by mělo být propráno obecnou kritikou.
Třeba někomu poslouží jako facka od zrcadla a uvědomí si kontrast a rozdíl s vlastním psaním.
Pro mě totiž právě tohle srovnání bylo za ta leta tady asi nejdůležitějším faktorem, který mě posouval vpřed
16.12.2009 13:28:51dát kritice tipJiKo
No ale už se jí dotkl, trvám na tom aby byl tuhej :)))
16.12.2009 12:41:56dát kritice tipbestye
ještě není, ještě to bude mít další dlooooouhé pokračování ;c) jinak díky za trpělivost a za čas :c)
16.12.2009 09:37:47dát kritice tipJiKo
Mno a je po andělovi...

Každopádně přemýšlím nad nonsensem kdy při rudé nesmí zasáhnout, ale donutí mámu aby ji šla zachránit, čímž vlastně zasáhne.

Zajímavá myšlenka je co dělal u mlčenlivého na motorce ten jeho anděl? To se pak poprali kdo je víc? :-)

Jinak je to moc stejných příběhů za sebou (typu něco se děje anděl zasáhne) a už jsem to skoro vzdával, jen jméno autora mě přimělo dorazit to k pointě. Taky myslím, že postava anděla je málo propracovaná, je plochá, možná by se s tím dalo obohatit ty nudnější pasáže.
Jen aby z toho ale nebylo Nebe nad Berlínem :-)

Každopádně to má hlavu a patu, směr kam to jde a dorazilo to k pointě čili dobrý... tj za 3 :-)
15.12.2009 21:02:27dát kritice tipbestye
Vždycky mě překvapí, žes to zase dokázal najít a obzvlášť mezi tou spoustou dojemna. Fakt klobouk dolů a děkuji - doopravdicky.
15.12.2009 20:44:14dát kritice tipRuppert von Trautenberg
No, já tohle téma od jistý doby nemusím, čili nebudu hodnotit dojemnost.
Napsaný je to dobře, dokonce bych řekl že hodně dobře a v kontextu s obsahem.

Nakonec jsem v tom ale přece jenom našel něco, co tam evidntně mí spolukritici nenašli a, co si budem povídat, ani nehledali. Totiž to, že když člověk opravdu svůj boj vzdá, tak jsou mu celý šiky andělů k ničemu.

Nakonec jsem to přečetl ještě jednou a ke svému překvapení zjistil, že to má v sobě víc, než by se na první přečtení ( a kdo dneska na netu bude něco tak dlouhýho číst, potažmo o andělíčkách, žeano?) mohlo zdát.

Jenomže hledat to dá fušku. Pokud někomu nestačí, že je to dojemné.....

Dávám tip a není to ze známosti :-)))

15.12.2009 15:40:50dát kritice tiprenegátka
Budu se těšit.
15.12.2009 11:24:04dát kritice tipbestye
moc děkuji za všechna zastavení u mých dílek, moc mne potěšila. U téhle povídky mě to o to víc těší, že vím, že je dlouhá, proto je tu zatím jen první část, druhou dopisuji. A zemřít ne - na smrt je čas vždycky. Díky ještě jednou.
15.12.2009 10:07:45dát kritice tiprenegátka
Poutavá povídka, četla se jedním dechem, navíc téma, které mám ráda.Věřím na strážného anděla a jsem vděčná, že jsi chráněnku nenechala zemřít.
14.12.2009 20:10:52dát kritice tipHáber
sa nedalo nedočítať*vtiahlo ma to do sebA*
14.12.2009 20:08:19dát kritice tipbestye
Háber - moc Ti děkuji, žes dočetl a i za kritiku.
14.12.2009 20:04:10dát kritice tipHáber
nádhera******************
14.12.2009 17:33:09dát kritice tipbestye
určitě větší fuška, než si dokáže představit. Děkuji Ti za čtení a za kritiku.
14.12.2009 16:50:20dát kritice tipAurora Těšínská
Být anděloem je asi docela fuška...Moc hezké, občas sice lehce přetažená, ale celkově krásné:-)t
14.12.2009 00:40:44dát kritice tipBíša
Budu čekat na další část. Je to velice poučné...
14.12.2009 00:36:57dát kritice tipbestye
Bíšo . díky za statečnost se tou délkou prokousat a za kritiku též :c)
14.12.2009 00:18:08dát kritice tipBíša
Silná Andělská povídka!!!


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.