Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 455 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Čas nám daný
datum / id14.12.2009 / 343534Vytisknout |
autorMarcela.K.
kategorieMIMODalší dílo autora
sbírkaa-z,
zobrazeno865x
počet tipů11
v oblíbených0x
Prolog
Přítomnost je jediný čas, který nám skutečně patří.
Čas nám daný



Vyšla z pokoje a opřela se o zeď.

Přistoupila až k ní a nabídla jí svou náruč. Bála se, že  spadne a tak ji podpírala a snažila se ukonejšit.

,,Já to nezvládám. Už nemůžu! Nemůžu se na to dívat! Prosím, ať tak netrpí.“

,,Já vím, nebreč…“

,,Je to táta!  Měli za čtyři dny slavit diamantovou svatbu. Celá rodina se měla sejít…“

Držela ji v objetí a mlčela. Co také říkat člověku, kterého  bolest připraví o sluch.

,,Už čtvrtou noc nespím. Lítám k mámě,  do práce, dcera bude za tři měsíce rodit…“

,,Bež domů, odpočiň si, tady mu stejně nepomůžeš. Zavolám ti, kdyby se něco změnilo.“

Viděla na ni tu únavu. Jindy vypjatá kůže povadla a i když  to byla stále pěkná ženská, dnes vypadala na své roky.

Je to žena jejího bývalého šéfa. Ani se nedivila, že se kdysi, jako mladý lékař, do ní zamiloval. Ona byla ještě dnes opravdu pohledná sestřička. Možná si ani neuvědomovala, že měla velké štěstí. Její muž byl nejen hodný, ale i moudrý.  Vydrželi spolu a za chvíli je čeká důchod.

I ona měla svého primáře ráda. A on si oblíbil ji. To věděla, cítila. Když se na oddělení řešil nějaký problém, kolegyně do ní hučely :,,Řekni mu to ty, od tebe to příjme. Ty mu můžeš říci cokoliv.“

Byla to pravda. Oslovoval ji křestním jménem od samého začátku, kdy se v nemocnici objevila. Sváděla tento fakt na skutečnost, že měla stejné  jméno jako jeho žena. Jenže ji oslovoval zdrobněle…Usmála se při vzpomínce, kdy si poprvé, na vánočním večírku, s jeho manželkou potykala.

Seděly u baru a pan primář si stoupl mezi ně. Měly  trochu upito a tak dostala kuráž:,,Ivo, říká ti manžel doma Ivanko?“ ,,Blázníš, nikdy!“ odpovědělas smíchem. Ona  se podívala  na bledou tvář svého šéfa a zasmála se:,,No, já to z toho svýho doma taky nevymlátím!“ pronesla  nahlas a obě se rozesmály. Ale jen ona slyšela v duchu tu velkou ránu, jak šéfovi spadl v té chvíli kámen ze srdce…

 

Dívala se na lůžko, kde umíral otec Ivy, která před chvílí odešla.

Otřela mu obličej, namočila malý froté ručník a nechal mu ho na čele.  Na chvíli se zastavila, zkontrolovala přívod kyslíku, oxymetr, infuzní dávkovač, infuzní pumpu…

Na pacientova ústa přiložila zvlhčený mulový čtverec a oslovila ho několikrát příjmením. Nereagoval. Jen ztěžka dýchal. Zavolala ošetřovatelku a natočily muže, pomocí polohovací podložky, na bok. Věděla, že už je to zbytečné, že čas, který prý měří všem spravedlivě, už dobíhá k cíli.

 

Spravedlivě?

Zůstala stát u nemocného, vzala do ruky jeho teplou, opocenou dlaň, narovnala snímač oxymetru pak usoudila, že je potřeba odsát z úst odsávačkou hleny.  Po té opět zvlhčila mulový čtverec a přiložila mu ho zpátky na pootevřená ústa. Znova  ho oslovila, ale jeho oči už byly bez lesku, jakoby potažené smutkem. ,,Už tu není,“ pomyslela si.

Dotkla se jeho předloktí a vzpomněla si na svého tátu.

„Spravedlivý čas“?!

Ne, nezáviděla už .  Kdysi, jako dítě ano. Ostatním dětem záviděla. Dnes už se smířila s tím, že si na tátu nepamatuje.

Byly jí čtyři,když si ho smrt odvedla. Nemá ráda ty fráze o času. Čas je nespravedlivej prevít!

 

Večer se blížil.

Přišli oba. Ona a její muž. Smutně se na ni usmál, věděla, že je rád, že ji tu vidí. Uměla si to z jeho tváře přečíst.

Zavolala mu sloužícího lékaře.  Dcera  se zatím na pokoji loučila s otcem…

,,Neresuscitovat a ať netrpí…“

Natáhla do stříkačky naordinovaný lék – Morfium .

U vchodu do pokoje se minula s odcházejícími. Ona plakala. On jí ještě mezi dveřmi stiskl pevně ruku…

Nebylo potřeba slov.

 

Ve tři hodiny v noci se zastavil čas.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

28.12.2009 12:28:39dát kritice tipEdvin1
Jasně, však já mou připomínku napsal v podmínečném způsobu. Tvou motivaci respektuji - sám takhle někdy něco spíchnu.
Pro smutné zasmání - před rokem jsem sepsal nekrolog pro jednoho z mých hrdinů, jenž právě zemřel. A někdo mi to zcela věcně a suše literárně rozebral.)
dědEd :-)
23.12.2009 17:16:40dát kritice tipMarcela.K.
Milý Edvine, nechci být originální. Ten příběh není vymyšlený (proto je MIMO)
Je to jen prozaický "přepis" básničky "Třetí adventní"...není to povídka, je to moje "vypsání se" z pocitů, které mě provázejí v mé práci.
Pomáhá mi to.
23.12.2009 11:33:54dát kritice tipEdvin1
Perfektní - obsahem i formou. Potěšila jsi mne čistým jazykem a příjemným, hladkým stylem (žádné nepřirozemé, vyumělkované kostrbatosti), způsobila husí kůži proniknutím do duše protagonistů i mé.
Jelikož se však jedná o téma odcházení ze života, jež bylo již nesčíslněkrát předmětem prózy i poezie (snad každý dobrý román končí smrtí protagonisty), nemám pocit naprosté originality. Jinak řečeno - podaří-li se Ti stejně kvalitně zpracovat nějaký úplně nový nápad, pak budeš mít na svém osobním účtu povídku s velkým P.
dědEd :-)
16.12.2009 13:12:21dát kritice tipMarcela.K.
:-)já vím, milý guy.
16.12.2009 13:09:30dát kritice tipguy
čas sám za to nemůže ..
ale je dobře, že je .. dá se na něj ledacos svést
*
16.12.2009 12:20:17dát kritice tiprainman
*...
15.12.2009 22:28:34dát kritice tipnostalgik
..setkají se jednou v ráji,
ti, kteří vědí kdo a s kým...
15.12.2009 21:57:18dát kritice tipHáber
*
15.12.2009 14:44:10dát kritice tipBarbar
Hmm, taky brečím a to su Barbar.


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor