Úzkostně-somatické příznaky: sofistikované varování duše, či slepá biologie?

Nápis sám už explicitně, ne-li přímo (pseudo)medicínsky naznačuje, o čem zde bude řeč. Nepříjemnou součástí života značného počtu obyvatel naší západní společnosti jsou úzkostné poruchy. Mezi úzkostné poruchy jsou obecně řazeny ty, při nichž jedinec prožívá nadměrnou stresovou reakci a iracionální, často velice intenzivní, pocit strachu a ohrožení. Psychologie a medicína dospěly za dobu své dosavadní bohaté praxe k velmi pestrému rozčleněnítěchto poruch. V psychologii často hovoříme o konkrétních neurózách, či dokonce fóbiích. Nejčastěji se vyskytují případy projevující se v rámci sociální interakce, dále i panické, obsedantně- konvulsivní a specifické druhy úzkostí. První případ charakterizuje neklid ve společnosti jiných lidí zapříčiněný  strachem z odmítnutí, potíže s kolísavostí míry sebevědomí v daných situacích atd.(sociální fóbie). Tradičně se vyskytují somatické projevy- pocení, červenání, bušení srdce, svalový třes daný velkým svalovým napětím, koktavost, blednutí končetin (úbytek krve v periferních cévách- serotonin způsobuje vazodilataci)…

Pro obsedantně-kompulsivní poruchy jsou typickými pravidelná, opakující se a silná nutkání provádět jisté iracionální rituály či myslet na nepříjemné věci. Jedinec například věří, že pravidelné opakování si naučených formulí nebo dotýkání se určitých předmětů v zafixovaném pořadí mu zajistí úspěch v určitých situacích.

 Dalším případem je úzkost panická, pro niž je příznačná nepravidelnost, se kterou se objevuje. Obvykle se neprojevuje s takovou regulérností jako ostatní typy, o to silnější a méně očekávatelné záchvaty s sebou ale přináší. Její náhlé vynoření se může uskutečnit třeba v autobuse plným lidí nebo prostě z ničeho nic. Charakteristické jsou stavy na omdlení, slabost, bolesti hlavy a břicha, celková paralizovanost.

Nejvariabilnější škálou a zároveň nejvíce specializovanou a na vysvětlení komplikovanou jsou konkrétní fóbie- například z otevřených prostor, pavouků atd. Naproti tomu lékaři a psychologové velice často mluví o tzv. generalizované úzkosti- tehdy, nelze-li její příčinu(y) nějak blíže specifikovat a projevuje-li se na všeobecné rovině života. Zjednodušeně řečeno- celková přecitlivělost na každodenní realitu. Zde je i biologické vysvětlení nejprostší, neboť ho „stačí“ redukovat na disfunkci tzv. GABA systému, tedy hlavního inhibičního systému v mozku, využívajícího jako neurotransmiteru kyseliny gamaaminomáselné (Způsobuje hyperpolarizaci- opačný děj klasické depolarizace, na níž stojí mechanismus šíření nervového vzruchu.). Mozek se jednoduše neobejde bez částečné inhibice své vlastní aktivity.Případná příliš velká agitovanost vyústí v psycho-fyziologické děje, jež jsou z pohledu jedincovy introspekce vnímány jakožto úzkost.

Ona tělesné část z nich obecně podléhá působení sympatikových nervů (používajících jako neurotransmiter katecholaminy, především adrenalin) a jejich hypotalamickému ústředí. Emocionální prožitek zprostředkovává část limbického systému zvaná amygdala. Její funkce vykrystalizovala ze zdlouhavého evolučního vývoje a spočívá v detekci možného ohrožení. Velká nevýhoda? Neumí „přemýšlet“- v praxi to znamená, že často reaguje na naprosto neadekvátní podněty. Díky dotyčným změnám uskutečňujícím se v našem těle jsme si jasně vědomi existence stresu, a to jak psychicky, tak i s notnou fyzickou naléhavostí. Zde ale vyvstává otázka, jejíž důležitost bychom dle mého mínění neměli tak úplně opomíjet: Působí tyto změny v roli elementů, jež se nám velmi sofistikovaně snaží sdělit, že s naší psychikou není něco v pořádku, nebo je spíš máme považovat za nekonstruktivní fyziologické procesy, díky nimž právě naše psychika trpí?

Zpočátku není na škodu zmínit, že prožívání úzkosti se u obou pohlaví poměrně liší. Somatizaci obecně znají více muži, než ženy. Právě u fyzicky silnějšího pohlaví se odborníci setkávají s tendencí danou úzkostnou poruchu „kódovat“ do notorické směsi tělesných projevů, čímž ji vlastně vytlačují z emočního vnímání a obecně z ní činí jakýsi cizí prvek, mezi nímž a jejich percepcí své vlastní osoby budují pevnou zeď. Jakoby tím chtěli striktně vyjádřit, že se od této citlivé stránky svého (?) já plně distancují…

Koresponduje toto nějak se skutečností, že muži se obecně jeví jako více racionální a méně emočně schopní? Osobně si zde troufám přitakat. Co se totiž žen týče, jsou ohledně těžkostí téhož druhu značně „kreativnější“. Obvykle narážejí na to, že se u nich úzkostné poruchy transformují v citový problém, který vidí více jako součást vlastní identity. Neurologicko- amatérský hlas by nám snad mohl našeptat, že rozdíl tkví v diverzitě funkčnosti mezi oběma pohlavími, soustředěný do oblasti šedé mozkové kůry a limbického systému a jeho propojení s vyššími kortikálními sférami.

Buďme ale obecnější. Racionální pátrání po úloze úzkosti, nejedná-li se hned zprvu o silný oxymóron, před nás staví základní překážku mezi západní a východní medicínou. Východní proudy, které medicínskou praxi vždy přímo determinovaly, se neobejdou bez dokonalé entity mezi tělem a psychikou. Tělo se nám snaží říct, že s našim duševním, snad i duchovním životem není něco v pořádku. Volání po změně. Západ, mající více tendenci „záplatovat“, se spíše uchyluje k vysvětlení, které si s buddhistickým a taoistickým duchem protiřečí.

Strach je sice racionální a zachraňuje nám život, úzkost je ale iracionální a skrývá hlavní těžiště  příčiny duševní nerovnováhy.

Osobně bych rozřešení nastoleného problému spatřoval v kompromisu, z čehož nesálá přílišná originalita, ale moudrosti se blíží přece jen nejobratněji. Ano, neurotické tempo naší společnosti může snadno být příčinou neuróz. Zvýšení hladiny dopaminu inicující ctižádostivě-agitační vzorce chování oproti klid zajišťujícímu serotoninu poukazuje na nezpochybnitelný důkaz…  Jenže co hlavní inhibiční neurotransmiter, kyselina gamaaminomáselná? Mírná až těžší disfunkce GABA systému a následná zvýšená vzrušivost vedoucí až k exaltovanosti osoby by se zřejmě stěží neprojevila kdekoli na světě, včetně okolí zenových chrámů…

Nebo se mýlím? Hovoří z mého pohledu na věc jasný názorový vliv kulturního okruhu, ve kterém žiji? Naneštěstí se mi právě v tuto chvíli ukazuje, že bychom  mohli donekonečna podnikat vhledy do stále všeobecnějších rovin vysvětlení. Co tedy nezahrnout rovnou evoluční rámec? Určité prostředí dalo vzniknout konkrétní formě společnosti v různých částech světa. Nebo máme mluvit o konkrétní filosofii, jež se podepsala na vývoji té či oné společnosti a udělila jejích jedincům příslušné biologické dispozice? V každém případě, ať už tuto rovnici zapíšeme v jakémkoli tvaru, uspokojivé vysvětlení bude vždy obsaženo v Aristotelově pojmu enviromentáloní determinismus, což do jisté míry i představuje prolomení začarovaného kruhu.

Zakončeme stávající zamyšlení, jak tomu nejvyšší čas velí. Řekněme tedy, že obrannému jazyku našeho těla bychom rozhodně nějakou pozornost věnovat měli a vyvodit z toho příslušné důsledky: zamyšlení, meditace, částečná a v rámci společnosti možná změna životního stylu, odreagování prostřednictvím fyzické práce, sportu, poctivé a trpělivé budování interpersonálních vztahů atd. ad infinitum. Někdy ovšem skutečnost vyžaduje, aby se jedinec pod dohledem odborníka uchýlil k trvalejší či dočasné spolupomoci (opakuji spolupomoci) anxiolytik, a to i přes nejrůznější potencionální rizika( obtížné vysazování, stavy apatie, ospalosti, nutnost zvyšování dávek, upnutí se na tuto cestu jako na jedinou existující…).  Děje se tak z toho prostého důvodu, že benzodiazepiny a jiné fajnové substance sice nepředkládají řešení jako takové, ale mohou posloužit jako pomůcka, od níž se (příležitostně) odpíchne aktivní pozitivní přístup úzkostem čelit. Poděkujme tedy na závěr chemikům a farmakologům i za jejich aktivní přístup.