Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 452 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

AMERICKÝ SEN Wima Wenderse
datum / id23.12.2009 / 344235Vytisknout |
autorVitex
kategorieCitátyDalší dílo autora
zobrazeno1972x
počet tipů3
v oblíbených0x
Prolog

Esej fotografa a filmového režiséra Wim Wenderse (např. Alice ve městech, V běhu času, Paříž, Texas, Nebe nad Berlínem), byla napsána už v r. 1984, je ale čím dál aktuálnější - protože to, co je zde popisováno jako fenomén USA, se postupně stává či už stalo fenoménem také mnohých jiných zemí.

AMERICKÝ SEN Wima Wenderse

AMERICKÝ SEN

 

 

 

He´s afraid and confused

And his brain has been mismanaged with great skill

All he believes are his eyes

And his eyes, they just tell him lies.*

 

 

Každý přece ví,

co se tím myslí.

Proč tedy psát o něčem,

co každý ví?

Ale možná je to, co třeba ještě každý neví,

jenom to, co zatím nevím sám.

Poštěstí se mi

dopátrat se toho psaním?

Není mým povoláním "vyjadřovat se slovy".

Nejsem filozof ani sociolog,

nejsem psycholog a už vůbec ne novinář.

Mým povoláním je

dívat se a něco viděného ukázat,

co se pak může stát též vyprávěním nebo psaním,

ale v obrazech, v kině.

"Americkým snem" se proto nemohu zabývat ani

filozoficky, ani sociologicky či jakkoliv jinak,

mohu jen předat, co mi z mého pohledu

přichází na mysl.

POHLEDU: co vidím.

 

SEN: vidět cosi vnitřním okem.

Ale: má-li člověk něco přímo před očima,

lze pak o tom ještě snít?

Žiji v Americe sedm let.

Co se stalo z mého vlastního Amerického snu?

A lze ho oddělit od toho snu,

který sní Amerika sama?

Pokud vůbec sní.

 

AMERIKA a sen o ní: o vnějšku.

AMERICA a její sen o sobě: o vnitřku.

Obojí se jmenuje: "AMERICAN DREAM".

 

Nejdříve mě k tomu napadají jen pitomosti.

Smetí v hlavě,

tisíckrát myšlené a miliónkrát myšlené nazpátky.

Jak mám dokázat o tom ještě pře-mýšlet?

Musí to být obrovité klišé,

jinak by se tak urputně nebránilo každé jiné

než vágní představě o tom,

co znamená.

 

O čem pojednává tento sen?

Kdo ho sní? A jakým právem?

Na čí úkor a:

Co je "Americký"?

 

Přirozeně že je Amerika Severní a Jižní.

Přirozeně že USA a Kanada jsou v Severní Americe.

Přirozeně si pouze US-Američané říkají "Američané".

Přirozeně by se mělo rozlišovat.

Přesto zde budu klidně říkat

Spojeným státům "Amerika",

protože si tak říká jejich sen.

 

"AMERIKA"

znamená vždycky dvojí:

zemi, geograficky, USA,

a představu o této zemi, její ideál.

 

"American Dream" proto:

sen "o" jedné zemi

"v" jiné zemi,

ležící tam, kde se sen odehrává.

 

I slovo "SEN" je přece dvojznačné.

Vždyť znamená jednak

opravdové "snění", ve spánku,

a jedna představy a naděje

v bdělém stavu,

nejčastěji o nějaké lepší budoucnosti.

Takto chápaný "Americký sen"

je proto nadvakrát vytoužený a nadvakrát vzdálený.

 

"I want to be in America," zpívají Žraloci

ve slavné písni z West Side Story.

V Americe už jsou,

ale přesto tam ještě chtějí.

Do té jiné, Zaslíbené země

se ale nedostanou,

protože Žraloci jsou z Portorika

a polovina obyvatel,

černých a latinskoamerických obyvatel

je dnes bez zaměstnání a beznadějně zchudlá.

 

"Americký sen" byl vždycky na dosah.

To znamenalo: Mnozí ho mohli snít, málokteří uskutečnit.

Tito někteří dokázali snem mnohých

uskutečnit ten svůj.

O čem tedy pojednává?

O Neomezených možnostech?

O automobilech, vlastních domech a bazénech?

O širých pláních?

O nezměrných prostorách mezi dvěma oceány?

O dálnicích a motelech?

O dobrodružství a svobodě

stát se tím, čím kdo chce,

a být takový, jaký kdo chce být?

O svobodě?

Jakou svobodu míní socha jménem Liberty?

 

Proto, ještě jednou:

"Americký sen", co se tím míní?

Čím více o tom přemýšlím,

tím méně vím,

tím více "mínění" se vnucuje.

Zdá se mi, že ho už jenom citují

jako cosi včerejšího,

ironicky nebo cynicky.

Není určitě nic lehčího než tento sen strhat.

Dal se nesprávnou cestou.

Příliš mnoho lidí za něj muselo zaplatit,

a nejen u pokladen kin.

Příliš prázdnými se staly jeho sliby

v druhé půli dvacátého století,

příliš se stal záminkou pro chamtivost,

aroganci a touhu po moci.

Bylo to v tomto snu přítomno od počátku?

 

Je dosněn, Americký sen?

Sní ho ještě někdo doopravdy,

nebo ho sní dál už jenom film?

Bylo by ho vůbec bez filmu?

Není Amerika vynálezem kinematografie?

Bylo by ve světě snění o Americe

bez filmu?

 

Žádná jiná země na světě se tak neprodávala

a nevysílala své obrazy, svůj OBRAZ sebe

takovou silou do všech možných zemí.

 

Šedesát nebo sedmdesát let, od té doby, co je film,

hlásají Americké filmy

nebo tenhle JEDEN Americký film

sen o ojedinělé a jedinečné

Zemi zaslíbené.

Americká televize

toto reklamní tažení ještě patřičně znásobila

po celé planetě.

(Reklama, to moc často jasně cítíme,

se dělá jenom tomu, co ji má zapotřebí.

Proč se tato země propaguje víc než jiné?

Protože to víc potřebuje?)

 

"Amerika" byla nadějí

miliónů vystěhovalců z celého světa,

především utlačovaných z Evropy.

Všichni, kteří v ní kdysi doufali,

jsou tam už po generace a říkají si "Američané".

(Jenom poslední indiáni

jim stále ještě říkají:

"Evropané" nebo "bledé tváře")

 

O čem jsou ale jejich naděje,

od doby, kdy se stali "Američany"?

Země, svařená ze snů celého světa,

o čem sní?

O sobě?

Copak vůbec existuje Amerika "jako taková"?

Nebo ji máme i nadále chápat

jakožto velké bílé plátno,

na něž si svět promítá své sny?

Není sama "Amerika" velkou projekcí?

 

Amerika, země obrazů.

Země z obrazů.

Země pro obrazy.

Dokonce písmo se zde stalo obrazem

jako nikde jinde.

S neutuchající fantazií

byla písmena a čísla

proměňována ve znaky, v nové ikony.

 

Obrazy a znaky všude,

na obrovských tabulích, vyfotografované, namalované,

ve světle neónů.

 

Nikde jinde se nestaly tolik uměním.

Nikde jinde taková inflace znaků.

Nikde jinde tolik zaměstnané oči,

tak přezaměstnané.

Nikde jinde takové nároky na schopnost vidění,

tolik stojící ve službách pokušení.

Nikde jinde tedy tolik tužeb a potřeb,

protože nikde jinde tolik pohle-dy-chtivosti.

 

Nikde jinde není proto vidění tolik zhuntované.

 

Proto je stále třeba vynalézat ještě nápadnější obrazy,

takové, jež ty předešlé ještě přetrumfnou.

Co zpustne: vidění obyčejného: přírody.

Ve všech velkých přírodních parcích,

jako kdyby příroda mohla existovat jen jako park

(a všude, kde je to "hezké", je hned

park, který dělá z přírody další

Disneyland),

jsou pro jistotu už všude označeny body,

kam se má člověk postavit ke koukání

a kde se vyplatí fotografovat si výhled.

Tím jsou dány záběry fotografií už předem,

takže milióny lidí mohou udělat obrazy,

které potvrdí obraz již existující.

Přesně tak to dělá "Americká televize"

se svými diváky a jejich výhledem do světa.

 

MOC OBRAZU:

MOC POTVRZOVÁNÍ:

POTVRZENÍ MOCI.

 

"The American Dream".

I sen sestává z obrazů,

mnohem více než ze slov.

Sny VIDÍME.

Jak má pak vypadat sen

o zemi a lidech,

kteří se VIDĚT odnaučili,

protože si už dávno zvykli na to,

MÍT TO UKÁZANÉ.

Ani svůj sen už nevidí,

ale je jim už jen ukazován.

Předváděn.

 

Dvě docela podobná slova:

PŘED-VÁDĚT.

POD-VÁDĚT.

V obou se vede.

NECHAT SE VÉST

jako pasivní forma aktivního slova VIDĚT.

 

Nedávno jsem šel v New Yorku do kina

podívat se na jeden z nesčetných nových hororů.

Ale hororem nebyl film,

nýbrž jeho publikum,

mladé, většinou ještě děti,

které svorně tleskaly

a s povykem přitakávaly každé další vraždě,

čím byla krvavější a kanibalštější.

Nové westerny už možná nejsou,

protože v nich nebyly žádné jiné způsoby zabíjení

než střílení a věšení.

 

Filmy Johna Forda by každopádně

byly pro tohle publikum nedívatelné,

ba neviditelné.

 

Jak jinak než rozpolceně má tedy člověk

nazírat tuto zemi s jejím snem o sobě?

Jaký jiný postoj je myslitelný než

rozpaky?

Miluji tuto zemi s jejími městy a lidmi

víc než všechny ostatní, které znám.

Také se jí víc bojím.

Jsem tam spokojenější než jinde, a sklíčenější.

Otevírají se mi tam oči

a musím je zavírat.

Budu tedy sledovat

příběh mého vlastního snu o Americe.

Ne proto, že bych si myslel, že je výjimečný,

ale možná příkladný, a proto užitečný.

Po "Mém Americkém Snu"

by jinak nikomu nic nebylo.

 

To první z Ameriky, co jsem poznal,

bylo v obrazech. V komiksech, hlavně s Mickey Mousem,

a v ilustrovaných časopisech. Televizi jsme ještě neměli.

Bláznivé dálniční křižovatky.

Stromy tak mohutné, že jimi mohla projíždět auta.

Ženy v bikinách. Vůbec: nejkrásnější ženy.

Auta. Nepředstavitelně úžasná auta.

Světové rekordy na solných jezerech.

Letadla dvakrát rychlejší než zvuk.

Jeden kluk v sousedství

dostal od příbuzných z Ameriky kovbojskou výbavu,

prává kůže!

A o rok později indiánskou výbavu.

Pravá péra.

Karnevalové převleky

nabízely vždy jen jednu alternativu:

kovboj, nebo indián.

Moje maminka se dala slyšet,

že jsou přece ještě i jiné kostýmy:

klaunské například nebo čínské.

Směšný požadavek.

 

Konečně jsem byl dost velký, abych mohl do kina.

Názorněji než všechno ostatní

vyprávěly Americké filmy o Americe.

Nejvíce westerny, na něž jsem chodil nejraději.

To nejvzrušivější: že tyhle dobrodružné příběhy

o pionýrech v divočině

nebyly vzdálenější než pouhých sto let.

To bylo pro mne svým způsobem moc důležité.

Byla to představitelná minulost.

To nebyly očividně "vynalezené" historky

z pradávna nebo ze středověku

jako filmy o Herkulovi nebo o rytířích.

Tohle naopak nebylo vůbec tak dávno,

ten Divoký Západ.

Jiné světové strany mi mnoho neříkaly,

ani Daleký Sever, ani Hluboký Jih,

natož Dálný Východ.

Mým směrem byl Západ.

 

Tehdy přirozeně nebyly žádné jiné Americké filmy

než německy dabované.

Přesto bylo vždy zřejmé,

čím v nich byla Americká řeč:

jiným životním pocitem.

To bylo citelné už na povrchu těchto filmů.

Byly uchopitelnější,

pravdivější,

a to zcela fyzickým způsobem.

Dobrodružství tu nebylo tvrzením,

usilovnou záminkou.

Tito hrdinové a tyto krajiny vyzařovali

dobrodružství a svobodu,

nemuseli se ani moc namáhat -

uvěřil bych jim každou historku.

 

A potom, po několika letech, přišel

ještě jeden úplně jiný objev.

Bylo mi dvanáct let, nebo třináct.

Hudba mne nikdy nezajímala.

Hudba, to znamenalo: nuda. Koncerty v rádiu.

Být zticha a poslouchat.

Hudební výchovu ve škole jsem nenáviděl,

sborový zpěv nesnášel.

Německé šlágry byly jen zvukovou kulisou,

z níž málokdy něco uvízlo v paměti.

A náhle tu byla,

ze dne na den,

hudba,

která s tím vším neměla nic společného,

která definovala "hudbu" úplně jinak a nově.

Nazývala se "rock´n roll"

a vždy byla okamžitě vypínána. "Pralesní hudba".

Od toho dne pro mne existovala hudba.

 

Když jsem poprvé v mém životě,

strčil minci do music boxu,

bylo to kvůli Tutti Frutti Little Richarda

Neznaje anglicky,

zpíval jsem do taktu

v nejšílenějších jazykových smíšeninách

a mluvil.

Bylo to v cukrárně navštěvované výrostky, daleko

od našeho domu.

Místo pro mne zakázané, tím jsem si byl jist.

Všechny své úspory jsem vydal

za zakázané potěšení rock´n rollu.

Chuck Berry byl dalším velikánem. A pak Elvis.

Moje první desky zůstaly léta

v bytě jednoho kamaráda.

Domů

bych si je vzít nemohl.

To nové na téhle hudbě bylo: čiré potěšení.

Nevyžadoval se žádný kulturní prožitek,

jenom zcela přítomné, zcela fyzické,

obyčejné a přímé žití. To pro mne bylo nové.

Později se zpívalo v jedné písni od Velvet Underground:

"rock´n roll has saved my life..."

Ani pro mne o tom nemohlo být sporu.

A ač to nebyla přímo záchrana života,

tedy alespoň záchrana PŘED jiným

neradostnějším životem.

Že tahle hudba přicházela z Ameriky, nebylo

po předchozích požitcích, jež jsem odtamtud znal,

po kreslených seriálech a filmech, udivující.

Amerika byla zemí,

která mou představu o potěšení

teprve definovala. Tam se zdálo být všechno otevřené.

Nejasně jsem věděl: tam nebylo, na rozdíl

od Německa, co skrývat.

 

Dřív než jsem vůbec kdy byl v Americe,

jel jsem jednou v Holandsku

poblíž Amsterodamu

kolem jednoho právě otevřeného Holiday Innu,

prvního svého druhu v Evropě,

pokud si vzpomínám.

A vedle silnice, za soumraku,

stála velká neónová tabule,

zelená a žlutá proti tmavomodrému nebi,

taková, jaké jsem znal z filmů a z pohlednic

z USA.

Vystoupil jsem z auta a pomalu a nadšeně obešel

tuhle světélkující a blikající věc.

Pro mne to bylo víc než firemní značka.

Připadalo mi to jako erbovní znamení Ameriky.

Pomník mého očekávání "Ameriky".

To znamení tu nebylo jenom proto,

aby bylo viděno a upozorňovalo na

hotel stojící za ním.

Bylo tu také a především zcela pro sebe.

Byla radost je vidět.

Přerůstalo svou funkci do té míry,

že mě ten nadbytek těšil.

Tak jsem si Ameriku představoval:

jako zemi nadbytku,

plnou velkých světélkujících znamení,

které člověku propůjčí křídla a lehkost.

Viděl jsem Ameriku jako zemi osvobozeného vidění.

 

Poprvé v AMERICE

jsem jednou hned za božího rána

přijel autobusem z Kennedyho letiště

do Manhattanu.

Byl jsem DOMA.

Jinak nedokážu popsat, co jsem cítil

onoho dne, kdy jsem od rána do večera

chodil ulicemi,

šlapal do každé louže a každého psího hovna,

protože mé pohledy mířily jen vzhůru.

Tak nové, jaké to všechno bylo, tak důvěrné se to hned zdálo:

v tomto městě byla obsažena a přítomná všechna ostatní města,

všechna, která jsem znal.

 

Byl jsem doma nejen proto, že jsem byl tam,

"kam jsem vždycky chtěl",

ale také proto, že tady, "kam jsem vždycky chtěl",

se jistý sen zdál konečně odpovídat

něčemu existujícímu,

co jsem mohl skutečně před sebou vidět.

Pokládal jsem New York za Ameriku.

Ale ne dlouho.

Toho dne jsem večer zapnul televizi.

A poznal Ameriku.

Víc než týden jsem zůstal sedět před tímhle přístrojem,

ve dne v noci,

jakoby zachvácen nějakou novou a nevysvětlitelnou nemocí,

jako v mocné hypnóze.

Tohle byla mánie, ale nikoli soukromá,

nýbrž navýsost veřejná.

Sama televize pro mne nikdy nic neznamenala.

Ta to být nemohla, co mne drželo v 26. poschodí

onoho hotelu.

Dokonce všechny své polaroidové filmy jsem vyplýtval,

jako posedlý, na televizní obrazy,

místo abych chodil dole po ulicích.

 

Ne, nebyla to televize jako taková,

co mě ovládlo,

ale to, JAK tahle televize fungovala,

tahle AMERICKÁ TELEVIZE.

Bylo to ono neslýchaně hlučné, nevkusné, potrhlé,

nelidské chování tohoto systému obrazů,

jemuž jsem zpočátku přihlížel v děsivém úžasu

a jemuž jsem pak byl pomalu vydáván napospas

jako hrůzou ochromené zvíře

reflektorům aut

na noční silinici.

Takto jsem zíral do tohoto světla.

 

A co jsem ještě nikdy předtím neviděl:

neexistovala tam sebemenší shoda

mezi nějakou realitou a jejím zobrazením.

Ani ve zprávách či v tom, čemu říkali zprávy,

ani v zábavných pořadech či v seriálech

nebyl jakýkoli soulad mezi lidsky

uchopitelnou a sdělitelnou skutečností

a produktem na obrazovce.

Všechny obrazy do jednoho

byly redukovány na tutéž rovinu umělosti a vykalkulovanosti,

na níž se pro mne dosud odehrávala nanejvýš

reklama a propaganda.

Tahle televize byla doopravdy

na všech deseti nebo dvanácti kanálech

pouhou reklamou, ničím než propagandou.

A nejen v reklamních spotech samotných,

nýbrž v každém programu, ať už ve filmech,

v besedách, v soutěžích či v čemkoliv jiném.

VŠECHNO, každý obraz

byl v tom médiu, v "Americké televizi"

přetaven v reklamu,

měl FORMU REKLAMY.

Reklamy na co?

To mi nebylo jasné. Věděl jsem jen:

stal jsem se obětí.

Vír vycházející z tohoto druhu totální televize reklam

byl enormní, techniky,

jimiž byli diváci drženi na uzdě,

vysoce rafinované.

Někdo, kdo se, jako já, nedokáže odvrátit.

když je něco k vidění nebo ke čtení,

byl vydán napospas.

 

Později za tohoto prvního amerického pobytu

jsem se vrátitl ze své první cesty do "vnitrozemí"

jako zmoklá slepice.

Byl jsem v šoku.

Bylo tu všechno, dálnice,

velká znamení a motely,

benzinové pumpy a supermarkety, ale:

dál už nic.

Nebo jinak: předpokládal jsem cosi "zatím",

a hledal, nenašel.

 

Jel jsem celé dny.

Krajiny se pozvolna proměňovaly,

stávaly se jižnějšími a teplejšími,

ale města,

to, co se na mapách

podle rozlohy a počtu obyvatel za města vydávalo,

to zůstávalo stále stejné.

Tytéž široké silnice,

a právě že nic jiného

než neónové motely,

neónové imbisy,

neónové benzinové pumpy

a neónové supermarktety.

Jinak nic, právě že "nic za tím",

žádná města a žádný městský život.

V mých vzpomínkách se všechna ta místa,

jimiž jsem projel, už nedala rozlišit,

protože se ničím neodlišovala.

Na první pohled.

 

Ale jen toho jsem byl přece schopen

na této první cestě.

Zhrozen jsem se vrátil do New Yorku,

a s úlevou. To bylo město! TO město!

 

Podruhé v Americe

jsem se už z New Yorku vyjet neodvážil.

Západně od Hudsonu ležela, jak jsem teď věděl, divočina:

prázdno,

které jsem nechtěl považovat za "Ameriku".

 

Je tomu teď víc než dvanáct let.

Druhý pohled následoval třetí, čtvrtý

a zase další.

Sedm let už žiji v USA.

Naučil jsem se rozlišovat

mezi očekáváním "Ameriky"

a americkou skutečností.

Vím teď, že prázdno západně od Hudsonu

se také nebo tím spíš jmenuje Amerika.

Vím, že ještě západněji, v Arizoně,

v Utahu nebo Novém Mexiku, leží ona Amerika,

která ve mně vzbuzuje největší touhu,

a vím, že nejzápadněji, na pobřeží,

v Los Angeles,

začíná nová planeta,

která se také jmenuje Amerika.

 

Já sám už o Americe nesním.

JSEM tam a jsem tam rád.

Nepřivykl jsem téhle zemi.

Stále mě ještě překvapuje,

zvlášť po každém návratu z Evropy, ze "starého světa".

Každá cesta z Evropy do Ameriky

vede též jinudy než mezi dvěma světadíly,

cesta časem.

Při každém příjezdu tam to se mnou cukne.

(Říkám "tam", ne "sem",

protože to píšu "tady", v Německu.

Tam bych psal jinak.)

Cukne to, ne nutně hned,

ale možná v taxíku, v metru

či o několik hodin později na ulici.

Může to vyovolat nějaké gesto, které náhodou spatřím,

nebo výraz tváře nebo jeden

z mnoha kolemjdoucích zahloubaných do hlasitých samomluv

nebo scéna z dětského hřiště

nebo cokoli jiného.

Jedním cuknutím pak poskočím o několik let dopředu,

několik let do budoucnosti.

V Americe je vše více budoucí

než v evropských zemích:

více budoucích forem komunikace,

práce, nezaměstnanosti,

podnikání, volného času,

sebehodnocení,

chování, citů,

zkrátka: více budoucích forem života.

 

BUDOUCNOST.

Vždy nahání i strach.

Vědeckofantastické romány a filmy

si hrají se strachem lidí z budoucnosti

a současně s jejich nezkrotnou zvědavostí

dozvědět se, co přijde.

Jakmile přijedu do Ameriky, dozvím se okamžitě,

co přijde.

Oč rychlejší, snazší a nezávaznější

je "jednání s druhými".

Oč důvěrnější je cizina

a oč cizejší je důvěrně známé.

Oč více jsou děti vystaveny světu, a tedy otrlejší.

Oč zbrkleji bude každý posuzován.

Oč anonymnější člověk vbrzku bude,

a proto oč svobodnější v tom,

dělat, co se mu zachce,

a oč nesvobodnější v tom,

dělat to jinak než všichni ostatní.

Oč osamělejší bude.

 

Amerika mi při každém příjezdu znovu připadá

jako hřiště, na němž byla v době mé nepřítomnosti

stanovena nová pravidla.

Ani zítra už nemusí platit,

co je ještě dneska dohodnuté.

To je vzrušující.

Ale nejen to.

Protože mi to zároveň připadá pokaždé tak,

jako by se všechno tohle zkoušení

budoucích a možných forem života

dělo pod nějakým tlakem:

Jakoby se současnost bez stálého vyrovnávání tlaků už nedala

vydržet.

Je to nouze, která i v Americe plodí vynalézavost.

Nouze: že člověk neví, JAK má ŽÍT.

Nejsou příklady, návody.

Obrazy, které nabízejí televize a film,

nepomohou. Jenom ještě víc znejistí,

protože neplatí pro realitu.

 

Že by mezi jejich životem a filmovými a televizními obrazy

mohla existovat souvislost,

ba dokonce že existovala,

to si Američané už nedovedou představit.

Vzdali to, nebo se to odnaučili.

Či přesněji: byli tomu odnaučeni.

A touto oklikou

jsem se při psaní dostal k bodu,

kde opět

vstupuje do hry

AMERICKÝ SEN,

ale v jiné souvislosti,

JAKO NOČNÍ MŮRA,

totiž jako onen tlak a útlak,

jehož oběťmi se Američané stali.

Chci to vzít zpátky, neboť:

když přijde nějaká idea vniveč,

nemusí to být vinou ideje samé,

nýbrž může to být podmíněno způsobem,

jakým se s ní nakládalo.

NIKOLI

"Americkému snu"

by se proto mělo říkat "noční můra",

ale spíše způsobu,

jímž byl využíván a vykořistěn

a jímž byl celý jeden národ připraven o své snění.

 

Nevím, kde mám začít,

chci-li mluvit

o vykořisťování OBRAZŮ

a o vykořisťování OBRAZY.

 

Byl jednou jeden

"Americký film"

a jeho řeč

jakožto legitimní vyprávění o Americe

a ve svých nejkrásnějších momentech

jakožto odpovídající výraz Amerického snu.

Tento film už neexistuje.

Proto musím ještě jednou

popsat "Americkou televizi"

coby jeho apoteózu,

coby zpustošení této řeči,

coby rozmělnění jakékoliv morálky obrazů

a vyprávění v obrazech.

 

Občas,

hlavně po návratu, ze zvědavosti,

ale také jako člověk znovu propadlý staré závislosti,

zapnu nanovo "Americkou televizi".

Programů mezitím přibylo,

kolem třiceti v New Yorku.

A pak před tím zase sedím, až do svítání,

prázdný a zdeptaný, nakonec vysátý,

a zase mne všichni andělé střážní opustili.

Je těžké přiblížit to někomu,

kdo zná "televizi" jenom ze střední Evropy.

Srovnávat se tu dá máloco.

Pojmy pro tuto moc tady vůbec nejsou.

Pojmy pro míru, v níž toto médium

včetně hovorových a myšlenkových návyků

(ony tak často citované pozorovací schopnosti jsou už dávno

pod palcem)

nově formulovalo společenské způsoby a mravy jednoho národa

a podřídilo si je.

 

Lidské city

a vztahy, zejména

vztahy mezi muži a ženami,

"LÁSKU"

cpe televize do forem a norem,

že vás z budoucnosti obchází hrůza,

a z úcty, již má k sobě národ,

který se s tím skrz naskrz identifikuje.

Ale pro bolestivá ucuknutí před televizí existují

bezesporu i jiné příklady,

veřejná předvádění jiných citů:

kupříkladu projevů BOLESTI a SMUTKU.

Ve všech soap operas například, těchto seriálech,

které se táhnou den co den po celá léta,

je bezpočet takových okamžiků,

v nichž někdo obdrží špatnou zprávu,

řekněme: o smrti příbuzného.

Jak se pak na směšně namaskovaných obličejích

většinou směšně bohatých, směšně oblečených

panenek a manekýnů

objeví "výraz",

který si lze při nejlepší vůli vyložit jako "sebelítost",

každopádně ale jako narcistické gesto

sebeprezentace,

která už dávno není s to

pociťovat bolest nebo zármutek

nad někým jiným nebo nad světem.

O čem mluvím:

jak se tato choroba FALEŠNÉ PREZENTACE CITŮ

stává národní nemocí

FALEŠNÉHO CÍTĚNÍ,

pozvolna, neschopností budoucích pokolení

chápat city jinak

než jako formu efektní sebeprezentace.

 

Ještě jeden příklad, opačný:

projevy RADOSTI.

Při všech těch "gameshows",

dopoledních pořadech především pro hospodyně,

mnohdy po desetiletí v programu:

nezbytné detaily

jásotu výherkyň, které vyvřísknou,

sprásknou rukama a poskakují tak,

jak to ZNAJÍ Z AMERICKÉ TELEVIZE,

kde to tak dělají VŠECHNY výherkyně.

Nekonečně smutné formy

normované sebeprezentace a závislosti

na takových formách.

Pak střih na detail poražené

a její smutný pohled na výhry,

auta, videa, pohovky či cokoli jiného.

Pak střih na detail showmastera

a jeho blahosklonný úsměv.

Pak perfektní gesta děvčat okolo něj,

odvádějících malátné kandidátky.

Bolestivější než tyto obrazy

je ale pokaždé

znovuobjevování těchto grimas v okolí,

"v životě".

A k tomu díky televizi

patří také neustálé šklebení

amerického prezidenta,

nad-showmastera.

 

Nebo docela jiný druh bolestných momentů:

Když jsou televizní diváci vyzýváni

jedním z nespočetných "léčitelů" nebo kazatelů,

aby se přiložením ruky na televizní přístroj

spoluzúčastnili a spolupodíleli na všem tom

požehnání a spáse, které odtud vycházejí.

Bolestný je pak vnitřní obraz miliónů,

kteří vstanou a skutečně položí ruce na

televizory: stud voyeura

za tolik osamělosti a vzdálenosti

od míry člověka.

Nikde se "Americký sen"

nevzývá důrazněji

než v náboženských relacích "morální většiny".

V Americké televizi jsou jich stovky

v místních a celostátních verzích,

v obskurních maloměstských programech

tak jako v programech mocných koncernů.

Dohromady obrovská část denního TV programu,

zvlášť o nedělích

nebo v týdnu, pozdě večer.

Jistě nelze všechny

jmenovat jedním dechem

nebo házet do stejného pytle. Ale

příliš často je podívaná, jež se tu nabízí,

jednoduše zvířecká. Vzpírá se každému popisu,

jak se zde vzývá bůh a zároveň jak se nejohavnějším způsobem

zachází s lidskou nouzí,

jenom aby se z lidí vytáhlo co nejvíce peněz,

jak zde vystupují zázrační léčitelé

jako na středověkých jarmarcích,

jak zde nejšpinavější mizerní komedianti

kážou morálku a čistotu

a jak bezostyšně se zde ještě

vzývá

AMERIKA

jako spása světa.

 

Nechci tvrdit, že takoví demagogové

nebyli vždycky, že nejsou i jinde.

Jenže: nikde a nikdy

neměli k dispozici tak mocný prostředek,

jakým je "Americká televize".

 

Ale i v každém kázání

a během každého zázraku,

každých pět minut

přerušení pro

 

COMMERCIAL.

 

Jedno z nejdůležitějších amerických slovíček,

mající na mysli "reklamní šot", ale také, jako adjektivum,

"komerční" čili "výnosný".

Commercialy přerušují televizní program

v pravidelném odstupu, lhostejno, co běží:

lidé tomu přivykli tak jako skutečnosti,

že po dni následuje noc.

Co pak následovalo jako noc po dni:

"Americká televize" převzala

formu commercialů

a udělala z ní svou, totiž:

předvádět věci

tak rychle, průzračně a stručně a "oslnivě", jak je to možné.

Forma se stala, jako tak často,

vlastním účelem,

a tím se stalo

"PŘEPADÁVÁNÍ"

formou prezentace a samotným obsahem

"Americké televize".

 

I další krok byl naprosto logický.

Hraný film,

nejoblíbenější a nejdůležitější součást televizního programu,

byl zpracován týmž způsobem.

To znamenalo: vypadala-li televize jako permanentní reklama,

vypadal film zanedlouho jako televize.

Film a televize měly od nynějška jednu a tutéž formu:

commercialovou.

"Komerční", "úspěšný" nebo "výnosný"

jsou jen špatnými překlady tohoto úkazu

a nevystihují rozsah této změny.

Filmy byly přece už předtím

výnosným obchodem.

 

Zásadní rozdíl:

nemají teď už co vypravovat.

Jejich forma už to nepotřebuje, přesněji:

už to nepřipouští.

Tento nový druh filmů,

jejichž základem je televize a reklama,

UŽ JENOM DĚLÁ, že vypravuje.

Co doopravdy CHCE, je:

přepadávat. Oslňovat.

VYPRÁVĚT je totiž těžké:

musíte mít co říci

a nakonec budete, ať jste vyprávěli jakkoli dobře,

poměřováni pravdou vyprávěného.

Přepadávat a oslňovat, DĚLAT REKLAMU, je naproti tomu

snadné.

Vůbec nemusíte mít co říci,

dokud vyřčené a ukázané

dobře zní a působivě vypadá.

Verifikovat zde už není co.

Dobrým příkladem je film Flashdance:

devadesátiminutový reklamní šot, jehož režisér

předtím točil jenom commercialy.

 

Co to má společného s "Americkým snem"?

Mnoho. Všechno.

Neboť: čemu dělá takový hraný reklamní film reklamu,

když ne sám sobě jakožto formě?

A ta se v Americe jmenuje:

 

ENTERTAINMENT.

 

Americká státní filozofie.

Entertainment: reklama pro Ameriku.

Ani zde není německý výraz příliš na místě.

"Zábava" je něco milého.

"Entertainment" v Americe je něco totálního.

 

Zábavní průmysl je pravděpodobně

už teď největším odvětvím hospodářství USA

po zbrojním průmyslu a je jedině logické,

že se jednoho dne stane on

skutečně největším hospodářským faktorem.

Čím nemožnější a nemyslitelnější se stanou války,

především celosvětové,

tím přirozeněji se stane celosvětová zábava

pokračováním politiky jinými prostředky.

 

Film jako Hvězdné války, nesporně "zábavný",

to ukazuje zvlášť jasně, nejen proto,

že o válce pojednává, a nejen proto,

že dodává po celém světě, tedy "celosvětově",

jedné generaci dětí

nový druh válečných obrazů,

novou válečnou mytologii,

nýbrž také:

protože v závěru ve vší nevinnosti odhalí,

odkud tyto obrazy pocházejí a kam proto patří:

závěrečná sekvence je pěkná věrná kopie

jedné sekvence Hitlerova reklamního filmu

Triumf vůle.

 

V Americe je entertainment to nejpolitičtější.

Nedávno skutečně požadoval

Americký prezident

v Americké televizi

vývoj vojenských "zbraní Star Wars".

To, že byl sám hercem v Hollywoodu,

považuji zatím spíše za pointu

než za nutnost.

(Ronald Reagan – pozn. zveřejnitele)

 

Myšlenka na okraj:

jak těžko pochopitelné vlastně je,

že takový pojem jako "továrna na sny"

má vždy obdivnou příchuť,

ačkoli v zásadě patří

do jedné řady s pojmy jako

"mytí mozku", "vyhlazování".

 

Je těžké formulovat,

co je v Americe chápáno jako "politické",

neboť toto slovo existuje příliš často

pouze jako svá vlastní negace,

jako nepřítomnost politična.

V Americké televizi

nejsou žádné nebo téměř žádné politické pořady,

jež jsou v Evropě pokládány

za samozřejmou součást veřejného života.

V Americké televizi

jednoduše neexistuje

vážné projednávání politických obsahů.

Některé pořady se sice TAK TVÁŘÍ, ale

aby si mohly takové obsahy dovolit,

podvolují se i ony požadavku zábavnosti.

Dokonce ve zpravodajských relacích Americké televize

je "politična" jen poskrovnu.

Co se člověk dozví

o světě, o světové politice,

toho je směšně málo. I zde ovládá

forma prezentace obsah.

Ztřeštěné historky v zajímavém podání

mají přednost před politickou informací.

Američané se ve světě orientují méně

než lecjaký "nevyvinutý" národ.

Jsou proto na svět překvapivě málo zvědaví.

 

Entertainment znamená proto také:

náhražka za informace.

Prostě "odvádění pozornosti", jenomže odvádění

už vůbec nemají ponětí o tom, od čeho jsou odváděni

a proč.

 

"Nepřítomnost" politiky jakožto skutečná politika.

 

NEJPOZDNĚJŠÍ KAPITALISMUS se může udržet jedině tehdy,

bude-li lhát, jako když tiskne.

Dělá to jen mnohem příjemněji, zábavněji

než jeho ideologický rival,

NEJPOZDNĚJŠÍ SOCIALISMUS,

totiž: velkolepě prázdnou formou

místo velkolepě prázdného obsahu.

Zajedno jsou oba především v tom,

co chtěli zamlčet:

sny každého z nich už dávno zavál prach.

 

Ať byl kdysi "Americký sen" čímkoliv,

nikdo jej už nesní.

Je už jenom "předesníván"

reklamním průmyslem.

Napříč celým kontinentem

se pne obrovitý billboard,

hlásající svobodu a blahobyt tím křiklavěji,

čím více nesvobodných a chudých

stojí v jeho stínu.

 

Teď jsem se vážně vepsal až do hněvu

a tak, proti svému předsevzetí,

píšu zase jenom o něčem,

"co každý ví".

Jakmile se člověk pustí do přemýšlení o "ideologii",

hned se to na něm podepíše.

 

Musím se také držet na uzdě,

abych nechtěl psát o "Americe",

ale o snu o ní,

jak zpustl a s čím to souvisí.

Je těžké to odlišit.

 

Američané to sami také neumějí.

Jsou nejistí.

Nevědí, co se s nimi děje.

Nejdřív jim ukradnou sen,

a pak jim ho dennodenně znovu prodávají.

 

Otupělí

příliš mnoha falešnými obrazy a zvuky svého snu,

příliš mnoha prázdnými formami a chlácholivými formulkami,

jsou teď na tom tak,

že těmto falešným obrazům raději věří

a udělají z nich nový standard svého způsobu života,

než aby se odvážili zpochybnit

svou státní filozofii "entertainment",

skutečnou "Americkou velmoc".

"Americká identita":

rána dokořán otevřená.

 

Často se uvádí americká ahistoričnost

jako důvod tohoto znejistění.

To je výmluva.

Ahistoričnost by stejně dobře mohla být velkou předností.

Ne, jestliže Američané často závistivě pošilhávají

po "Evropské kultuře"

a stěžují si na svůj nedostatek kulturnosti

a chtějí ho dát za vinu své ahistoričnosti,

pak ze zbabělosti nebo z neschopnosti

přiznat si, že jejich kultuře a historii šlo vždycky

jenom o výprodej na trhu.

Jaký div, že nakonec zbyl jen ten trh.

Je bolestivé

uznat ho coby "národní identitu".

 

Velký mýtus o svobodném člověku,

který sám o sobě rozhoduje a může nechat své sny

stát se skutečností,

stačí jen chtít:

z toho nezbylo nic než prázdná maska

a výsměšná karikatura

vystavovaná na každém rohu,

v každé reklamě na cigarety nebo na auta.

 

Totalitní,

jinak se nadvláda prázdných obrazů

nad zemí jménem "Amerika"

nedá popsat.

Že by se do entertainmentového molocha

mohla někdy znovu vplížit morálka

schopná zrodit pravdivé obrazy,

je nepravděpodobné.

A kromě toho: kdo by je ještě dokázal odlišit

od všech těch miliard prolhaných?

 

"Americký sen".

Kéž by zůstal nereprodukovatelný!

Kéž by nebyl spatřen nikým jiným

než samotnými snícími!

Kéž by ho nemohl nikdo k ničemu používat...

Představuji si Ameriku

bez sebeprezentace, jež ji byla vnucena,

a bez vystavování vlastního snu:

tedy bez toho nátlaku, jemuž je vystavena.

Představuji si Ameriku

bez všech těch falešných obrazů

a vidím neskonale krásnou,

širokou, otevřenou a velkorysou zemi.

O NÍŽ by se snilo jedna radost.

V NÍŽ by se snilo jedna radost.

 

V níž by také člověk mohl například

být zároveň doma i na cestách.

V Americe to existuje.

MOBILE HOME.

 

To je slovní spojení, které si protiřečí,

jímž je ale definována jistá svoboda:

nepatrná snad,

ale já si ji hluboce vážím.

"Mobile" je míněno hrdě a znamená opak

"uváznout", "přešlapovat na místě", "zůstat sedět".

"Home" znamená "domov", "doma".

Právě domov by neměl být pohyblivý,

vyznačuje se právě tím,

že kdesi "pevně" stojí.

V němčině proto nejenže neexistuje

tento protiřečící si výraz

("obytný vůz" znamená něco jiného),

ale ani věc samotná:

dům, který se postaví jednou tu

a rok nato jinde.

Na Amerických dálnicích

potkává člověk neustále domy.

A pokud jede povolenou rychlostí,

může ho dům snadno předjet.

Ta země je příliš široká, než aby se člověk dokázal rozhodnout,

kde chce zůstat.

Takže raději přizná, že neví,

kam patří.

V tom vězí svoboda.

A také v tom, že v Americe může člověk jet kamkoli,

aniž se někde jinde odhlašuje,

že může bydlet kdekoli, aniž se přihlašuje,

a že se může uložit ke spánku

v každém motelu pod libovolným jménem.

 

Při hledání filmových motivů jsem loni projížděl

po dva měsíce skrz naskrz

Americkým západem.

Ne po hlavních silnicích, nýbrž daleko od nich,

prázdnými a odlehlými krajinami.

Mezitím také jednou po legendární Route 66

nebo po tom, co z ní tu a tam ještě zbylo.

Tam, kudy teď vede přímá transkontinentální dálnice

a kde se před dlouhou dobou stáčela stará Route,

tam ještě existují části silnice,

po níž ve dvacátých a třicátých letech

jely milióny lidí z Východu a z krize

na Západ.

Teď je ta silnice opuštěná.

Člověk skoro nikdy nepotká auto.

Zpustlé a pustnoucí benzinky a coffee-shopy

lemují cestu.

Počasí je rozboří, poušť je pod sebou

opět pohřbí.

Jako starověké ruiny ještě občas trčí komíny

z té změti a benzinová čerpadla stojí v písku okolo.

A všude rezem do hněda rozežrané vraky aut.

Kdesi jinde jsem našel celé vesnice a malá města

zapečetěná a na prodej.

A města ze stanů a tábory lidí,

kteří opustili své domy,

protože už nemohli zaplatit nájemné

nebo protože jejich města už neexistovala,

natož práce v nich.

 

Pak člověk náhle dorazí

do fata morgány "Las Vegas" nebo o den později

do fata morgány "Los Angeles"

a vidí bohatství

bezostyšně vystavené na odiv,

jaké bylo před pouhou hodinou cesty nemyslitelné.

A když už pak nic nejde dohromady

a jakékoliv ponětí o přírodě nebo o civilizaci

leží na hromadě

všezahrnující umělosti,

pak je člověk s to

porozumět nápisu na jednom záchodku v Hollywoodu:

"People here

have become the people

they´re pretending to be." **

 

Víc už k "Americkému snu"

nemohu dodat.

Stal se tím,

čím se stalo jeho inscenování.

Tak dlouho byl vykořisťován a využíván,

že z něho nyní nezbylo nic než

prostředek vykořisťování.

 

Jedna země

zrazená svým vlastním snem

a jemu prodaná.

 

JE PO SNU.

 

Kafkův původní název pro román Amerika

byl: Nezvěstný.

Lepší slovo na závěr se dá sotva najít

pro Americký sen:

 

NEZVĚSTNÝ.

 

 

 

Wim Wenders

Březen - duben 1984

 

 

 

* Má strach a je zmatený

a mozek mu profesionálně, neznatelně zřídili.

Věří pouze svým očím,

ale oči mu tvrdí jen samé lži.

Bob Dylan: Povolení zabíjet

 

** "Zde se lidé

stávají těmi lidmi,

kterými předstírají, že jsou."




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.12.2009 10:12:25dát kritice tipStvN
Nenašel jsem nikde, čí to je překlad.
Tos překládal ty?
23.12.2009 18:10:45dát kritice tipBert_Hoffman
Kant by mohl závidět. :o)
23.12.2009 17:11:03dát kritice tipNorsko
Bez komentu, podle mne si nezasloužíš být kamenován


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2021, provozuje Dobrý spolek, pravidla Školy v přírodě Letní dětský tábor