A žili šťastně ...

závěrečný domácí úkol na workshop (druhá verze staršího textu)

 

Černice přihodila do kotlíku dvě hrsti bylin ze dvou různých plátěných sáčků a pak ho posunula hlouběji nad oheň. „Ustup paní, lektvar může nečekaně vzkypět a ty nestojíš o popálení o nic víc, než já o královnu šíleně do mě zamilovanou,“ pronesla posměšně.

 

Ženiným obličejem se mihl překvapený výraz. Spěšně ustoupila dva, tři kroky, až narazila na stěnu chýše. „Mýlíš se,“ odpověděla, „jsem Daga, žena...“

  „Velena z Tušenice, já vím,“ dokončila za ní Černice. „Jeho láska umírá a ty máš strach, že zůstaneš sama. To už jsi říkala,“ povzdechla si čarodějnice unaveně. „No buď si kým chceš, pro mě za mě, věci se nemění se jmény.“

 

Zatímco mluvila, Černice pozorně sledovala kotlík s lektvarem, občas do něj něco přihodila nebo ho opatrně zamíchala. Lektvar v kotlíku vřel a stoupala z něj pára, ze které se ženě točila hlava. Kdy už to skončí, pomyslela si. Nebo to možná pronesla polohlasem, protože vzápětí jí čarodějnice odpověděla:

„Trpělivost, krá –  Dago. Už brzy bude vše hotovo.“

Odtáhla kotel z ohně a přešla k policím na stěně. Z jedné vyndala hrozivě vypadající dýku s černou rukojetí a vlnitým ostřím:

 „Podej mi ruku, paní, a nezalekni se, neucukni, potřebuji jen trochu tvojí krve, aby byl lektvar zaručeně účinný.“

 

Žena znatelně pobledla, ale přesto natáhla třesoucí se ruku směrem k čarodějnici. „Prošla jsem lesem, sama, bez průvodce, klopýtala jsem přes kořeny a kameny, bála se dravé zvěře a lesních démonů a došla na tohle děsivé místo s podivnými kamennými a dřevěnými sochami kolem chýše a s lebkami zavěšenými pod střechou, abych uskutečnila svůj plán. Porušila jsem všechna možná tabu a nedbala moudrosti předků. Přece to teď nevzdám,“ přemýšlela v duchu, aby si dodala odvahy, zatímco Černice přibližovala dýku k její bledé kůži.

 

„Správně, Dago, dosáhnout svého přeci stojí za víc než je pár kapek krve,“ pronesla Černice a uchechtla se, jako by řekla nějaký dobrý vtip. Vzápětí bodla ženu špičkou dýky  do bříška palce. Ranka nevypadala velká, ale krev z ní začala téct takřka okamžitě. Černice ji chytala do připravené kamenné misky.

 „Na,“ podala ženě list jitrocele potřený jakousi pastou, když už patrně krve bylo dost pro chystané kouzlo, „přidrž si to na ráně, zastaví to krvácení.“

 

Žena ji poslechla, zatímco sledovala, jak Černice pečlivě očistila dýku a vrátila ji na její místo v polici, jak opatrně cedí lektvar z kotlíku přes pláténko do kamenného džbánu, jak do něj přidává krev z misky a zaříká ho v podivném jazyce. Zmocnila se jí únava, víčka jí klesala touhou po spánku a zřejmě na chvíli usnula opřená zády o špinavou stěnu chýše.

 

 

„... bu-deš di-vit hroz-ně di-vit já-se-smát to-bě zbu-de pou-hý-pláč...“

 

zdálo se jí, že slyší a ta slova ji vytrhla z dřímoty.

 

Zaposlouchala se, ale slyšela jen nesrozumitelné zaříkání. „Něco se mi zdálo,“ napadlo ji. V tu chvíli Černice náhle skončila se zaříkáním a nahlas a zřetelně pronesla:
 „Usnula jsi a něco se ti zdálo. Ale to nevadí, už jsme u konce, Uno, královno. Ticho,“ zarazila námitky, „už mě ta hra na Dagu nebaví. Tady je tvůj lektvar, který vykoná přesně to, co si přeješ.“

Během těch slov nalila lektvar ze džbánu do láhve, kterou pečlivě uzavřela.
„Zacházej s ním opatrně. A nezapomeň, že účinný bude jen když ho použiješ na vás oba – na tebe i na krále. Jen v tom případě vás sváže nezrušitelným kouzlem věčné lásky. A teď jdi, odejdi z mého lesa a už se nevracej, mám tě dost, tebe i celého lidského rodu, který chce vládnout všemu!“ vycenila zuby v divokém úšklebku.

Vyděšená královna popadla láhev s lektvarem a vyběhla z chýše směrem, který pokládala za správný.

 

Černice se obrátila k velkému havranovi s červenýma očima, který celou dobu seděl v okně.

„Dohlédněte na ni, ty a tvoji bratři, ať se v pořádku dostane na kraj lesa ke své služebné. Ještě ji budeme potřebovat.“

 

Pak se Černice dala do úklidu. Vytřela kotlík, džbánek i misku opatrně lopuchovým listím do sucha a listí vhodila do ohně. Srovnala věci na polici a zametla podlahu. Otevřela starou truhlu v rohu, vzala z ní čisté oblečení a odešla se umýt k potoku. Zatímco prala staré oblečení a pak ho rozvěšovala přes sochy kolem chýše, aby uschlo, zpívala si něco, co znělo trochu jako:

 „při-šel můj-čas ten-čas kdy-řád dáv-ný vrá-tí se zas...“

 

Ráno se zahalila do starého potrhaného pláště, umounila si tváře popelem a vydala se na cestu. Havran s červenýma očima, hlídač, usedl na střechu chýše, bloudivá světýlka zůstala na svém místě na druhém konci bažiny.  Jak šla cestou z lesa, vyrůstaly za ní bludné kořeny a její chýše na pasece i paseka zarůstaly strou travou a divokým trním.

 

 

Bylo ráno a královna si rozčesávala vlasy. Bylo to už víc než týden, co se vrátila z „návštěvy svého letního sídla“ (záminka, kterou vymyslela její věrná služebná a důvěrnice Mlada pro tajnou výpravu k čarodějné Černici) a  malá ranka na bříšku palce se už dávno zahojila, ale láhev s lektvarem zůstávala netknutá, pečlivě ukrytá v zamčené truhle v královnině komnatě.

 

Královna dokončila česání a vyšla z komnaty. „Mám, nebo nemám?“ přemýšlela.

Mlado,“ zavolala na služebnou,  „jsou nějaké nové zprávy od krále?“

„Ne paní, ne královno,“ odpovědělo děvče. “Král se ještě nevrátil.“

„Už je na svém loveckém hrádku skoro měsíc,“ pomyslela si královna. „Zapomíná na povinnosti, zapomíná vládnout. …

 

A zapomněl na mě a to bolí. Tu bolest mu nedaruji, zaplatí za každou probdělou noc, za každou polknutou slzu, za to, že bych si přála mít srdce z kamene.“

 

Něco z toho se muselo odrazit na její tváři, protože Mlada bezděky ustoupila a poplašeně se zeptala:

 “Jste v pořádku, má paní?“

 Donutila rty se usmát, i když oči studily.

„Jistě že jsem, v tom nejlepším, Mlado. Budu v zahradě, ať mě nikdo neruší s ničím jiným, než se zprávami o králi..“

 

 

Cítila šepot služebnictva v zádech, když vcházela do zahrady a mířila k posvátnému stromu na jejím vzdáleném konci, pod kterým odpočívala její matka.

 

Poklekla u stromu se sklopenou hlavou a pálícíma očima.

„Chybíš mi, mami, jsem tolik sama,“ šeptala.

 

„To je úděl královen,“ šuměl strom v odpověď. „Vrány se houfují, orel létá sám.“

 

„Nejsem na to dost silná, mami, nedokážu to. Pomoz mi.“

 

„Vím kde jsi byla a co sis odtamtud přinesla. Vím co máš v úmyslu,“ šuměl strom, a královně se zdálo, že nesouhlasně, že ji kárá.

„Nedělej to, jsi Una, ne Mstislava. Královny nemají právo na city, musí vládnout. To je jejich povinnost!“

„Musím něco udělat,“ vykřikla královna, „už to nevydržím!“ Otřela si tváře, najednou mokré, vyskočila na nohy a rozběhla se zpátky, co nejdál od stromu.

 

„Uno, nedělej to, všechno zničíš,“ šuměl za ní strom.

 

Marně, neslyšela.

 

 

 

K ránu ji vzbudil hluk. Opilé hlasy, smích, hřmot.

„Mlado,“ zavolala. Dívka přiběhla takřka okamžitě. „Vrátil se král?“

„Ano, paní.“

„Nenařídila jsem ti, abys mě okamžitě dala vědět, když se vrátí?“

„Paní, já.... spala jste, nevěděla jsem , jestli...“ zajíkla se Mlada.

Zželelo se jí ji, mávla rukou: „Pomoz mi ustrojit se, podej mi plášť!“

 

Spěchala do síně. Není možné, abych mu nechyběla, říkala si. Není možné, abych mu za celou tu dobu alespoň trochu nechyběla.

Dveře do síně byly dokořán. Vešla.

„Vrátil jste se, můj pane? Tolik jste mi ... “ vítala radostně krále, ale slova ji odumřela na rtech a „chyběl“ už nedořekla. Král v čele stolu, zjevně opilý, objímal mladou rusovlasou dívku, skoro ještě dítě, kterou si usadil na klín. Po královniných slovech se na Unu letmo podíval, ale hned se zase vrátil ke své rusovlásce.

 

„Teď ne, Uno, promluvíme si ráno,“ pronesl s námahou. „Mám práci,“ políbil dívku za ucho . „A vás by… historky z lovu… stejně nudily.“

Na krk a do výstřihu. Bylo to víc, než dokázala snést. Ponížená a uražená, prudce se otočila, chtěla pryč.

„Hej!“ uslyšela hlas krále za svými zády, „královna odchází, doneste jí na pokoj pohár vína!“

Královna spala špatně a vstala brzy, i když věděla, že král bude nejspíš vyspávat divokou noc až do pozdního odpoledne.

 

„Mlado,“ poručila, „jdi na trh a přiveď mi tu nejošklivější žebračku, kterou tam najdeš!“

„S dovolením, paní, jedna už týden přespává u hradní brány.“

„Tak přiveď ji. Něco jí slib nebo jí pohroz..“

„Ale ona je… opravdu hodně ošklivá. Děsivá,“ polklo děvče. „Má černou tvář a v potrhaném plášti zapletené trní a další věci. Nikdy nemluví, ani za almužny neděkuje. Snad ani mluvit neumí, snad nemá zdravý rozum. Někdy si hraje se zvířecími kostmi. A říkají, že pod pláštěm skrývá hrb anebo prašivinu. “

„Tím lépe! Přiveď ji okamžitě! “
„Ano, paní.“

 

 

 

Teď Una stála nad spícím králem, žebračku s černou tváří vedle sebe. Král ze spaní zasténal: „Bělinko…“

Už neváhala, otevřela láhev od čarodějnice, rozhodnuta pomstít se jednou provždy.

 

„Ať se král už navěky trápí nenaplněnou láskou, tak jako se trápím já!“
Pár kapek žebračce na ruku, pak králi na čelo – ani trochu ho to nevyrušilo ze spánku, ani náhlé silné zašumění stromů v zahradě znějící jako nářek ho nevzbudilo.

 

„Vzbuď krále, Mlado, ještě ji musí uvidět, aby kouzlo fungovalo, jak má. A pak ji odveď zpátky před bránu, její úloha tím končí. A ano, vlastně, zaplať jí za to, že mi posloužila.“

 

„Mýlíš se, Uno, to ty jsi dohrála,“ pronesla domnělá žebračka, narovnala se a shodila plášť, zatímco Mlada nechala přinést vědro s vodou a kázala ji vylít na krále.

 

I přes začerněné tváře v ní královna s úlekem poznala tu, která ji prodala lektvar, čarodějnou Černici.

 

„Měla jsi lépe poslouchat rady starších, Uno královno. Měla jsi jich dbát. I tvá vlastní matka tě varovala. S námi se nezačíná. Ne proto, že jsme nečisté, ale proto, že si vždycky vezmeme, co chceme a nikdy nic nedarujeme.

To ty jsi dohrála, a přišla o království, už tady pro tebe není místo! Ještě dnes v noci to oslavím, s divokou honbou a tancem rusalek a vším, co k tomu patří!“

 

„Ale,“ namítla královna, „zaplatila jsem ti přeci, uzavřely jsme obchod!“

 

„Lidské peníze mě nezajímají, jediné co má cenu, je moc. Ještě dnes v noci se začnou z lesa vracet ti, které jste tam ve své lidské pýše vyhnali! A ty zmiz, ubohá lidská slabá královno! “

 

 

A když se Una, ochromená děsem, ani nepohnula, obrátila se čarodějnice ke králi, který byl již nějakou dobu vzhůru, ale nevnímal nic z jejich rozhovoru. Král na Černici upíral oči plné šílené lásky, visel jí na rtech v očekávání, kdy na něj ta božská bytost promluví, připraven splnit jí okamžitě každé přání.

 

 

A Černice mu řekla tohle:

 

„Drahý, tahle podivná žena přišla, když jsi spal a obtěžuje nás. Nejspíš je pomatená….

 

Vyžeň ji!“

 

---