Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Harmonie - Polní cesty, část 1.

04. 01. 2010
10
13
3616

Vynechala jsem zatím kapitolu o Jíře.

II.

Polní cesty

 

            Láska se přebije jedině láskou. A ty jsi stál někde na druhém konci lávky, na té lávce, která sahala přes všechna pole naší republiky. Balancoval sis svoje prohry stejně jako já. Stala jsem se ti kůží a ty mě záplatou. Pozvolna. Odešlo od tebe tvoje děvče a moje Jířa byla v tahu. Začal jsi znovu kouřit, vidím tě, stojíš na mostě s tou malou hutnou mlhou kolem úst. Oba jsme padli na dno řeky, my - malý matný oblázky. Zavírals často oči a snil o poli vlčích máků, i já je zavírala a snila o vůni borovic a pojídání bílých svíček. Můj život by se do tebe natřikrát vešel. Milovals rotundy, brnkání kytary, blues, jemné ženské hlasy a sálající vlasy.

Já propadala zcela jiné vášni. Chtěla jsem si vytvořit vzpomínky, poskládat třicetiletou mozaiku do dvou dnů. Chtěla jsem všechno hned – tebe (však z děr v srdci stále tisíc zvonečků řvalo totéž jméno - Jiřina). Má láska byla téměř vždy zastíněný obdiv. Ten červ v jablku. Nebylo čisté, city vůbec nejsou čisté. Psali jsme si, střídali jsme se v obracení přesýpacích hodin, ano ta slova proudila úzkou uličkou z mých rozbolavělých rtů do tvých dlaní a drsných prstů. Učarovals mně svou z části ženskou duší. Když tě nikdo neviděl, potají jsi doma nosil sukně, které sis často sám šil.

            Letní měsíce se vlekly nasládlým parnem. Šla jsem si něco koupit do supermarketu, srdce, od dob Jíři jsem netušila, že ho ještě vůbec mám, se probouzelo. Vyhlížela jsem za sklem, až vypluješ mezi davy. To bílý starý auto a tvou žlutou košili nikdy nezapomenu. Byl jsi tak sladkej, skoro třtinově bílej. Otevřel si dveře. Představil ses, jen tu ruku jsi mi nepolíbil. Cupitala jsem kolem tvého boku lehce panenkovsky. Zvláštní dvojka. Ten rozdíl čtyřiceti centimetrů. Žmoulala jsem si ruce v klíně. Vyjel si, ne však po mně. Naváděla jsem tě: „A na tom kruháku pojedeme doprava,“ usmála jsem se mile. „Jasně.“ „Říkala jsem ti doprava.“ Oprava. „Promiň,“ nebo jsi snad řek: „omlouvám se, jsem z tebe děsně nervózní. To se mi ještě nestalo.“ A pak začalo: „máš krásný hnědý oči, čokoládový.“ „Za tím kopcem to bude. Zajeď tam k lesu, zahni na polní cestu.“ Vytahuješ z auta mou kytaru a malý batoh.

            Cítím tvou vůni a nervózní smích. Vyprávíš, jo, rozumíš si mnohem víc s mladými lidmi. Nebaví tě povídat si s ostatními postaršími o nemocech a prdění na gauči. Jsi frajer nebo smutný snílek nebo jen ten, co promeškal svůj čas, co nepřehodil výhybku a nedal se na další kolej. „A jednou takhle v hospodě jsme seděli, zábava začala nabírat na decibelech, přišel ten týpek, co tam má všechno na starosti, ať si ty dětičky zklidním. Cha cha. Žóva!“ Jsi fajn, běží mi hlavou. Line se z tebe smutná něha. Jdeme kolem potoku. Napadlo tě, že bys mě přes něj přenesl, ale bál ses, styděl to říct. „To je moře chudých,“ povídám. „Nádhera, co? Moře sedmi barev.“ Modrá barva se z nebe vrývá mezi vlny. Svlékám se na bílou kůži. Váháš, líbí se mi tvá nesmělost. Hraná?! „Miluji, jak mě omývá „tvoje“ voda.“ Směju se. Ukazuju ti jedno z nejkrásnějších míst, krom koutů ženského těla, zátoku přehrady, kam policejní člun míří jen zřídka. I tak o adrenalin nemáme nouzi. Slunce se opírá do sypkých skal. „Můžu na tebe něco nakreslit? To miluju. Je něco, co nás spojí. Můj malý velmi intimní rituál. Rozhodně nekreslím na každého.“ Je to způsob, jak se dotýkat, proniknout, aniž bych druhému způsobovala nějaké nepříjemné pocity, když v mém nitru víří vějíř erotických snů. „Jasně. A co to bude?“ Mlčím. „Otoč se.“ Aby nebylo cítit vzrušení. Beru si červenou fixu a maluju ti oči na záda. Vyplním zelenou. Pulzuje tebou mužná síla. „Naladíš mi kytaru? Zazpíváš?“ Máš hudební sluch, nepotřebuješ žádné ladítko, nebo jak se tomu říká. Vychutnávám si každou vteřinu s tebou. Do těla se mi vlévá teplá medovina – tvá hluboce, žoviálně vyslovená slova. V té chvíli netuším, že už tě uvidím jen dvakrát. Romantika. Hledím ti do vlhkých očí. Rozpouštíme se v sobě čokoládově. Zpíváš trampský písničky. Nervozita z tebe dávno spadla. Vyprávíš fórky a životní moudra.

            Slunce už nedočkavě srká z vodní hladiny jak malé děcko pomerančového džusu. Jsi pro mě nedosažitelný, přemýšlím pro sebe. Ležíš, pozoruju tvé vrásky, veškerá životní úskalí. V údolích ukrýváš pády. S láskami se zásadně nebavíš o svých prohrách. Jsi muzikant, klaun, nehodíš se do praktickýho života. Tvé hodné oči…broukám si: „Skončili jsme jasná zpráva…“ Miluju songy tvýho mládí. Chce se mi křičet: „Tak kurva, když tu sedíš se mnou, NEMYSLI NA NI!!!“ Proto tu přeci jsme. Chceme zapomenout, smýt ze sebe jejich vůni…jenže ty ji aspoň máš. Nepereš povlečení, protože v té posteli jste se spolu tisíckrát milovali. Já mohla jen na lavičce cítit její vlasy, co hladí moji tvář. Mohla jsem se k ní tisknout v dešti pod jedním deštníkem. Mohla jsem v hlavě vzdychat, svíjet se v křečích, jen koutkem oka zahlédnout její siluetu. Jednou jsem jí nakreslila mezi prsy nejvěrnější srdce, které při koupeli smyla. To srdce, které pro ni zůstane navždy…ten osamělý vlk v horách. „Musíme jet,“ zašeptám. Balíme věci. Se sluncem v zádech projíždíme mým městečkem. Stavíš mi prve u hřbitovní cesty. Zpíváš mi o tom koni a jeho loudavosti, když Shakespeare míří od své lásky. Ano, odpouští svému koni tu jeho loudavost…“Můžu tě políbit?“ ptáš se. Přikývnu. Zatočí se mi hlava. První polibek z lásky.

 


13 názorů

Tvých slov si velmi vážím, pokračování bude, nečekám na další políbení múzy, jen mám teď důležitější práci - psaní bakalářky, ale možná si odskočím a jako relaxaci začnu psát pokračování.

Matti
05. 04. 2010
Dát tip
Krásné. I ta "lávka nad poli republiky" se mi líbí. Záleží na každém čtenáři - do jaké míry jsme kdo vlastencem. A vlastencem jaké země... Politiku bych v tom tedy nehledal. Ani se "sukní" jsem problém neměl. Vysvětlení je hned o pár řádků níže. Miluju styl: "Chytrému napověz, hloupého kopni." Pozornému čtenáři pointa momentální myšlenky neuteče. Byť si počká několik řádků. Pro mne nádherný "zpěvný" projev, respektující linii příběhu. Takhle bych to chtěl taky umět... Těším se na pokračování a z toho titulu si Tě přidávám do oblíbených.

Co tu děláš? Ty přeci nečteš povídky. :-)

Oldjerry
26. 01. 2010
Dát tip
Tady čtu kritiku a2a2a : je tam všecko, snad jen chápu ten dvojí vztah a lávku nad všemi poli bych klidně rozšířil »nad všemi poli světa«. Tím to ztrácí ten nátěr jisté političnosti.

No...až bude na psaní víc času. :-)

A kdy se dočkám pokračování? Docela mě to navnadilo.

Děkuju, taky si od tebe půjdu něco víc přečíst.

Tak to jsem nečekal. Impresionismus. Takové pocitové panoptikum. S jazykem to zjevně umíš.

Děkuji, zamyslím se nad tím.

a2a2a
08. 01. 2010
Dát tip
Celý text se vyznačuje pěkným rytmem, působí kompaktně, krom jiného i tím, že se jedná o jakýsi adresný monolog, dobře se čte, a jeho předností je i velká míra poetičnosti. Má však i své chyby, které se dají snadno odstranit. Vzhledem k obsahu, kdy jde o jakési vyznání, by měl být rozhodně tak o pětinu stručnější, poněvadž jako čtenář si dříve či později začínám klást otázku, kdy se bude něco dít. Druhou chybičkou je, že je obsah poněkud nepřehledný v místech, kdy je naznačován jakýsi dvojí vztah k Jiřině, tam jsem zmaten, o jaké vazby vlastně jde. K tomu napomáhají také ony ženské sukně. Třetí chybičkou je, že na několika málo místech působí poetické obrazy trošičku kýčovitě či nesrozumitelně. Např. ...lávka nad všemi poli republiky... tady bych jednak vypustil republiku, neboť je to obraz, který zavádí spíše k politickým či geografickým asociacím, ale také matou ona pole, nikde jsem neviděl lávku nad poli. Nebo pole vlčích máků či ...modrá barva z nebe se vrývá mezi vlny... tam bych zase vypustil ...z nebe... tím nebem značně zesiluješ význam, přičemž to v kontextu není vůbec zapotřebí. Zdá se, že jde o text na pokračování a tudíž dojde k postupnému objasnění oněch dosud nejasných vztahů, pak by to vcelku mohlo být i v pořádku, ale i tak si myslím, že více světla už nyní by neuškodilo. Přesto mám dobrý pocit z textu, poněvadž má i řadu nápaditých obrazů a jak jsem uvedl zpočátku, čte se dobře a ony chybičky jsou spíše z nedotaženosti než z netalentu.

Bíša
04. 01. 2010
Dát tip
:o)

Puzzle
04. 01. 2010
Dát tip
krásné...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru