Proč se lidé bojí matematiky?

Při pokusu odpovědět mne hned zarazí: co je to vlastně „bát se matematiky?“ Kde vytyčit hranice strachu, jehož příčiny hledám? Začnu u pocení před testem a skončím u panické hrůzy; či bude správné začít u pouhého učení se na písemku? Ano, i to je svým způsobem strach z matematiky. Člověk se bojí, že ji nezvládne a tak se jde učit.

Kdybych snad sepsal příčiny těch nejmenších strachů a malinkých obav, dostal bych seznam nápadně podobný slovníku českých slov. Tak širé jsou! Musím se zde proto soustředit jen na ty nejpočetnější důvody, které tyto strachy mají.

Tím nejhlavnějším pak bude zřejmě to, že matematika se prostě nedá naučit. Člověk si nemůže říct, že stráví víkend nad sešitem a dostane za jedna či dva, tak jako u ostatních předmětů. Počítá a počítá, čte a snaží se chápat, přemýšlí a nic. Dokonce nepomáhají ani taháky, vzorce napsané na lavici, opisování, tajné kalkulačky či snad nerušené nahlížení přímo do sešitu. Řešení úloh to tak nějak nepřidává.

Ubohá lidská bytost pak, když všechno snažení přichází v niveč, ztrácí naději, postupně rezignuje, udržuje si své čtyřky (to v tom lepším případě) a v momentě kdy ji odzvoní poslední hodina matiky, vyřkne jen: „Nikdy víc.“ Nutnost pochopit, nikoliv se naučit nazpaměť, to je to, čeho se lidé na matice bojí a na co někteří z nich, i přes velkou snahu, doplácí.

V protipólu k nim pak stojí talenti, kterým bylo, tak nějak, naděleno matiku chápat. Ti pak rozvíjí své nadání, učí se a počítají; obětují výpočtům, důkazům a definicím velkou část svého času, zdokonalují se, jsou lepší a lepší, zapadají do kolosu jménem Matematika víc a víc. Zabředají do ní po kotníky, po kolena, po ramena a hloubš a hlouběji. Až se jednoho dne přistihnou, jak se bojí zapadnout až po hlavu, klesnout na dno, kde se nachází vrchol matematického poznání, klesnout tam dolů, v naprosté obklopení čísel a grup. Tam je totiž jiný svět. A ten plodí jiné lidi.

Říká se jim matematici. V principu se neliší od kohokoliv jiného, kdo obětuje většinu svého času nějaké aktivitě a je jí poznamenán. Čas který věnujeme čemukoliv nás totiž mění. A čím víc ho je, tím víc nás změní - přímá úměrnost. Vidíte?! To bude těch pět let v matematické třídě... Matematik se však liší od ostatních tím, že jeho zálibou je neskutečně složítá a precizní věda, která se zabývá neskutečně základními věcmi.

Avšak narozdíl od literátů, jenž sedí hodiny v kavárnách a debatují o krásách Sládkových čtyřstopých trochejí (což nikomu nepřijde tak tragické), jsou tramvajové debaty matematiků o přeponách, podobnostech, kongruenci či správném řešení písemkových příkladů většině lidí spíš k smíchu. Důvod je jednudochý, ono se to totiž zdá jako dokonale k ničemu. A zabývat se tím tak hrozně složitě, je přeci pokrytecky hloupé postižení. A tak z toho matematik vyklouzne ze všech milovníků přírodních věd nejhůř – balistické křivky fyziků, cykly informatiků, organické sloučeniny chemiků, taxonomie biologů, to vše vítězí nad kdejakou Větou s velkým V. To je strach toho talentu, jenž zabředlý v matice až po ramena, cítí poslední šanci vyškrábat se ven. Je to obava z jiného světa.

Nakonec zbývá třetí skupina lidí, totiž zlatý střed těch, kteří s matematikou tak nějak vycházejí. Ti sdílí těch tisíc, a to je málo – daleko víc, důvodů ke strachu z matematiky s předešlými skupinami. Občas nechápou, občas se bojí, že do ní zapadnou a stanou se těmi „divnými“. Třesou se v lavicích před písemkami, na které se tak učili, mají hrůzu ze špatně vrácených peněz, kterých si nevšimnou; bojí se matematiky ze všech těch nespočitatelných důvodů.

Všichni však máme jedno společné, ať jsme géniové, střed či propadlící, tak se bojíme příkladu, který nevypočítáme. Část z nás to žene v útok k učebnicím a druhé v zběsilý úprk pryč.

A tak na konci pokusu o odpověď mám na jazyku jinou otázku, je strach nutně jenom špatný?