Bog vas cuva, djeco moja..

Jan už ani nevěděl, jak dlouho tím vlakem jeli. Nedávno skončila válka a s ní se otřáslo i mocnářství, jeho ale císař nezajímal. Cesta byla únavná, sestry spaly matce na klíně, menší bratr měl hlavu opřenou o jeho rameno. Ještě nikdy nejeli vlakem tak daleko, vlastně nejeli vlakem vůbec nikdy. Možná by si toho všichni moc užili, kdyby to bylo jinak. Měl vlaky moc rád, dědeček pracoval na dráze a on se za ním chodil dívat a představoval si, jaké by to bylo, kdyby tu hřmící mašinu řídil on sám.

Teď nespal, bál se cíle, věděl, co přijde a nepřál si to. Jenže nemohl nic dělat, na tohle byl ještě příliš bezmocný. Kdyby jen byl starší, to by bylo všechno jinak. Díval se na mámu a snažil si vtisknout do paměti její obličej, snažil se pochopit.

Měl hlad, ale na to byl zvyklý. Žaludek se mu svíral, možná to bylo i úzkostí, už to nedovedl posoudit.

Lokomotiva vyfoukla kouř, vzduch prořízl ostrý svist píšťaly a vagony se skřípěním brzdily.

Polekaně vyhlédl z okna. Ještě ne, ještě to není to místo.

Opřel si hlavu o okno a ani si nevšiml, jak se pomalu propadá do spánku. Únava a napětí si vybíraly svoji daň. Tělo mu ztěžklo, uvolnilo se a on ani nevěděl, že se máma naklonila a pohladila ho po vlasech.

Vzbudil se s polekaným trhnutím při dalším hvizdu píšťaly, doprovázeném hlasitým brzděním.

A pak uviděl ten nápis – Brumov-Bylnice. Jako v nějakém transu vnímal, že mu máma zapíná  kabátek a vede ho i s bratrem ke dveřím. Vyvedla je na nástupiště, sklonila se k nim a políbila je na čelo. „Bog vas čuva, djeco moja“, bůh vás ochraňuj, děti moje. Pak se vrátila do vlaku, který se pomalu rozjížděl. Sestřičky měly tváře legračně znetvořené přilepením ke sklu a mávaly, máma se jen dívala. Odjížděly někam do daleké Vídně.

Devítiletý Rudolf bezhlesně plakal tak, jako pláčou děti, které ví, že je nikdo neuslyší. Chytil ho za ruku a díval se za vlakem. Bylo mu už jedenáct, z nich dvou byl ten větší, on už plakat nemohl. Vlak pomalu mizel v zatáčce a nechával za sebou dva malé Chorvaty, vysazené v cizí zemi, odkud pocházel jejich dědeček. A on, Jan, věděl, že teď už se o sebe musí postarat sám, najít si službu a místo, kde by mohli s bratrem zůstat.

Vyučil se koželuhem a jezdil pracovat do Baťových závodů. Máma by koukala, kdyby to viděla. Už nikdy neměl hlad, jako mívali tam, v Piškorevci. Taky se oženil. Díval se na  domek, který opravoval se svou Terezkou a cítil štěstí. Terezka si v jedné místnosti zařídila malý obchod a prodávala. Byla šikovná, ta jeho světlovlasá žena, uměla se otáčet a práce jí šla od ruky. Jejich čtyři děti měly co jíst, nemusel je nikam poslat do služby, dokáže je uživit sám. On se o ně postará a nikdy je neopustí, nikdy. Jen ta věc s Rudolfem ho mrzela. Nedokázal ho ochránit. Byl přece starší, jenže v tu chvíli tam nebyl. Kdo ví, kde Rudolf našel ten granát, bylo mu už osmnáct, mohl vědět, jak moc je ta věc nebezpečná. O Dušičkách zajde zase na hrob a položí mu tam kytky. Na svoje děti dá ale větší pozor, už nikdy nesmí selhat.

Terezka zrovna kojila tříměsíčního Mirečka a jemu se sevřelo hrdlo, když mu soused Trchalík přiběhl říct tu znepokojující novinu.

Němci vpadli do Polska.

Uběhly tři válečné roky a jim se dařilo přežívat. Smolina byla malá vesnička, nacisté jí příliš pozornosti nevěnovali. Jenom Terezčin bratr Jožka zmizel hned po začátku války někam do ciziny a proslýchalo se, že je u cizinecké legie. A pak se najednou objevil ve Smolině. Byl duben a země se zrovna začínala zelenat. Večer se sešli v sednici u Terezčiných rodičů, všech osm sourozenců, dva sousedé i farář. Jožka jim vyprávěl. Jak prodělal náročný výcvik v Anglii, stal se parašutistou a teď byl pověřen  moc těžkým úkolem. A nebezpečným. Nejen pro něho, ale pro ně všechny. Hleděli na Jožku s úzkostí a nevěděli, co říct. Většinou měli malé děti, co s nimi bude? Jožka se na ně díval a mlčky prosil o souhlas. Jeden z bratrů navrhl, aby se Jožka raději šel sám udat na četnickou stanici, že to tak bude lepší. V tu chvíli vstala jejich matka a prohlásila, že její syn nebude zrádcem, tu hanbu by nepřenesla přes srdce. A všichni sourozenci i přítomní sousedi museli na kříž přísahat, že kdyby došlo k nejhoršímu, nic neprozradí. V noci Jožka odešel do sousední vesnice, kde se ukryl.

Jan měl strach. Mlčky se díval na svoje děti, jak si venku hrají a večer, když už spaly, dlouho stál nad jejich postelí. A přemýšlel, jestli nakonec nechtěně neporuší ten svatosvatý slib, který si dal.

Když na konci května nacistická hydra zešílela, protože jedno z jejích nejdůležitějších chapadel bylo useknuto, Jan věděl, že už nic nebude jako dřív. Terezčin bratr, Jožka Valčík, právě pomohl zabít Reinharda Heydricha.

V půlce června už všichni věděli, že Jožka zemřel v tom pražském kostele a že nacisté znají jeho jméno.

A tehdy Jan pochopil, že svůj slib skutečně nesplní. Že svoje děti opustí, stejně, jako jeho a Rudolfa opustila máma, protože přijdou věci, stojící mimo jakoukoli vůli člověka. Tohle nebyla jeho válka, vlastně ani jeho země a stejně jí bude muset obětovat to jediné, co je opravdu jeho – svou rodinu. Po Lidicích už dobře věděl, že nelze čekat žádné slitování, mohl jen doufat, že aspoň děti zůstanou naživu.

Měli vyměřen už jenom jediný měsíc společného života.

15. července projíždělo Smolinou zlověstně vyhlížející černé auto a on věděl, že zastaví před jejich vraty. Mlčky se s Terezkou oblékli a vyšli ven. Děti plakaly a on je bezmocně hladil po hlavách, protože s nimi nemohl zůstat. Poté nasedl a byl odvezen i s  Terezkou a jejími rodiči.

Pak přišla Pankrác, Terezín a nakonec jel znovu a tentokrát už naposledy vlakem. Do Mauthausenu. Bylo to trochu jako tehdy, když byl ještě malý. Věděl, že znovu přijde něco, co se mu nebude líbit a přesto proti tomu nezmůže nic, i když už mu není jedenáct, ale třicet čtyři let.  Lidé si většinou nemohou vybrat svůj osud, ani svůj konec, mohou si však zvolit způsob, jakým to všechno přijmou.

Když před ním otevřela svou nenasytnou tlamu plynová komora, najednou se mu vybavila ta věta. Mateřštinu už skoro zapomněl, ale teď ji uslyšel. A konečně, konečně odpustil svojí mámě…

Bog vas čuva, djeco moja…

***

Jan Beňo (Ivan Benjo), nar. 6.2.1908 v chorvatském Piškorevci, švagr Josefa Valčíka, člena skupiny Silver A, který dal zrcátkem pokyn k výstřelu na Heydricha, popraven 24.10.1942 v 16.30 hod. v Mauthausenu, společně s manželkou a dalšími 11 členy Valčíkovy rodiny. V době jejich smrti bylo nejstaršímu Emilovi 11 let, Janovi 9, Miladě 6 let a nejmladšímu Mirkovi 3 roky. Jako poslední z Valčíkovy rodiny byla popravena jeho sestra, Františka Sívková, a to 26.1.1943, po porodu svého syna. Toho později adoptovala rodina pražského knihkupce a nyní je znám pod jménem Vratislav Ebr.