Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vlna za vlnou

20. 01. 2010
2
1
1757
Autor
MAJKL65

Vzbudili mne uprostřed noci. Protřel jsem si oči a byl jsem hned vzhůru. Vyšli jsme ven. Pár větví na zemi a vzduch v němž to ještě jiskřilo a on chutnal ozónem, hlínou a sněhem, dávaly důkaz o letní bouřce co před chvílí ještě byla. Tak jsme čekali před domem. Táta se občas nervózně podíval na světélkující ciferník náramkových hodinek a pak nás jako Jonáše, spolkl veliký dálkový autobus co vypadal jako stříbrná velryba. Skrze oválná okna na střeše autobusu byl vidět cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Stovky světelných let daleko v temnotě, byl k tušení Betelgeuze i cíl. Odcházející bouře měkce prosvětlovala obzor. Jakoby právě vycházela ven ze svého domu nějaká Hollywoodská hvězda a senzacechtiví fotoreportéři ji měkce koupali v blescích, vycházejících z jejich fotoaparátů. Byla půlnoc a tykadla světlometů ohmatávala okraje cesty i stromy, odrazky patníků zářily a světla se odrážela v oknech domů stojících u cesty i na hladinách kalužin, aby za sebou ponechávala oslepenou krajinu ponořenou v temnotě. Na palubové desce autobusu byl půlkruh rychloměru zářící magickou zelení jako display rozhlasového přijímače. Ale namísto tajuplných měst jako Hilversum, Oslo, Ankara nebo Tirana, se tam mezi číslicemi chvěla bílá rafika.

Za svítání nás vyložili na Hlavním nádraží v Brně. Ušmudlaný vestibul v sobě ukrýval pach velkoměsta a polosvěta a na lavicích spali opilí vandráci i posedávaly tam zbožné venkovanky svírající černé tašky vyspravené provázky mezi svými koleny, s bílými šátky na hlavách. Z příměstských vlaků, otevírané dveře vyplivovaly šedé lidi s tvářemi vymačkanými jako citrony, kteří se poté ztráceli v davech proudících čím dál rychleji, aby stihli být v práci na šest. Bílá písmena na tabuli příjezdů a odjezdů začala mrkat a ta slova co v nich plynula, byla řečí andělskou. BRPRAOLONOVZÁBŘOSTR, ke mně promlouvala tabule a bylo slyšet pleskot padajících písmen, jako když mezi holuby vběhne malé dítě a oni se rozletí a já jsem rozuměl. Jsme jen návštěvníky tohoto světa. Cestujícími. Spícími a probouzenými. Jen projíždíme. Zažívajíce singularitu spermie i veliký třesk embrya, jemuž počíná plynout čas.

Probouzející se město se protahovalo a v tramvajích jež na zastávce němě hýbaly dveřmi jako skřelemi se zhasínalo a v sedadlech, byla otištěna ta včerejší i budoucí těla.

Na nástupiště přisvištěl vlak, jehož lokomotiva měla na svém čele vypálen pentagram rudé hvězdy jako cejch. Jako se dříve lilií značily kurvy a vražednice. Zastavil a celý se ještě chvěl. Byl horký jakoby měl horečku a nadechoval se a vydechoval jako člověk. V otevřených oknech vlály šedé záclonky a na cedulce vagonu do kterého jsme nastoupili, bylo červenými písmeny napsáno, Konečná stanice - Mangalia. Přes - Budapešť.

Pan výpravčí v rudé čepici, který doposud bezcílně chodil mezi oprýskanými litinovými pilíři držícími střechu na svém místě, se pojednou zastavil. Poté se rozhlédl vpravo a vlevo, vodorovně pozvedl zelenou plácačku na níž byl nakreslen terč, vložil si do úst chromovanou píšťalku, pronikavě hvízdl a plácačku napřímil. Když se vlak dal do pohybu, založil si plácačku pod levou paži a pravou rukou salutoval. Krajina kolem začala mizet čím dál rychleji a potom jsme přejeli hnědý bachratý Dunaj, který měl namířeno tam co my a usnul jsem. Probudil jsem se a kolem mne plynula maďarská pusta. Poušť trávy z níž trčely k nebi vahadla studní, obklopené stády podivně vypadajícího dobytka, se slévala s oblohou v krásnou barvu. A na nebi koule slunce pronikající až do morku kostí. Potom maďarští celníci s antracitově černými kníry a rumunští vojáci mající na hlavách skořápky přileb s nasazenými bodáky na Kalašnikovech. Kovový zvuk razítek, úřední zelení znečišťující bílé stránky pasů. Slídivé pohledy do zavazadel. Hic sunt leones. Chatrče ubíhající za okny vlaku, spolu s nekonečnými lány kukuřice, milosrdně ukrývající všudypřítomnou bídu. Až do nebe sahající Karpaty a na hrotu jedné z hor Drákulův hrad. Krajina se pozvolně mírnila až se z ní stala natažená dlaň a vůně lodí složená ze rzi a přílipek, naplnila prostor.

Moře ke mně promlouvalo už z dálky. Bylo cítit slaně a racci se na nebi prali o ukradené kusy ryb. Pak jsem poprvé uviděl obzor. A moře. Vlna za vlnou mi běžely vstříc. Na jejich hřbetech se lámalo světlo a roztříštěno mizelo v kapkách unášených větrem kolem mě. Moře mě ochutnalo. Vystoupalo po mých nohách až ke kolenům a zase se svezlo až k patám. A pak mne přijalo. Proud mi podrazil nohy a já jsem ulehl do jeho náruče. Byl jsem jako v břiše mé matky. Kolébán vodami jež dospěly k moři, stal jsem se navždy jednou z lidských ryb. Plaval jsem daleko. Dotýkal jsem se dna. Šel jsem pískem až tam kde nebyli lidé.

A v zátoce tam stál bílý dům. Na tyčích jež trčely z prázdnoty písku, byly piktogramy s přeškrtnutými fotoaparáty. Dům obehnaný ostnatým drátem až k moři, obcházeli vojáci a na terase se zaleskla skla dalekohledu. „Halt, Nicolaeu Ceacescu hause, verboten, zurück, zurück!“ Mával na mne rukou a volal ozbrojený voják a přitáhl si popruh samopalu. Otočil jsem se šel zpět. Moře mělo šedou barvu a jeho pěna se vpíjela do pobřeží. Proud odkudsi přihnal medúzy. Otíraly se o mé nohy a bylo to jako se koupat v aspiku. Bylo to bez chuti a studené a průsvitné. V jejich průzračných tělech jsem marně hledal srdce a vítr hrál na prázdné lastury písně času.

Když se jednoho dne poté, rozptýlil prach a dým nad tělem Nicolaea Ceaucesca, z něhož vytékal pramen krve z níž stoupala pára, tak v jeho doširoka rozevřených očích, byl na setinu vteřiny vidět plující cíp měsíce, jež měl přes tvář přehozený závoj potrhaných mračen a hvězdy. Jeden z kruhů se uzavřel.

Jen vlny se v tu chvíli dál otíraly o břeh jako kočka toužící po společnosti a obzor byl stále tentýž. Vítr mne držel za ruku a moře čeká až spolu navždy splyneme. Vlna za vlnou.


1 názor

dab
22. 01. 2010
Dát tip
já to nečetl, ale vypadalo to to tak prázdně ....

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru