NÁŠ SOUSED VTIPÁLEK

    
      Rozhodli jsme se, že si postavíme chalupu někde na samotě u lesa. Bydleli jsme ve městě a tak jsme hledali klidné místo. Našli jsme. Měli jsme pouze jednoho souseda a tak jsme se radovali, jak si budeme o víkendech užívat pohody v přírodě. Osud tomu chtěl jinak.

     Dokud si soused myslel, že budeme stavět chatičku velikosti odpovídající jeho chatičce, byl naším nejlepším kamarádem a rádcem. Jakmile zjistil, že základy naší budoucí oázy jsou asi čtyřikrát větší a stavba se vyšplhala až na tři  podlaží, nastal v jeho chování nepochopitelný zlom. Nejvíce ho však asi dorazila stavba  boudy pro naše psy, která byla ještě o něco větší, než jeho chata.

      Už tak srdečný nebyl, rady nerozdával, na pozdrav neopovídal. Marně jsme přemýšleli, co jsme mu provedli. Možná mu to nevychází doma se ženou, říkali jsme si, nebo má nějaké jiné, třeba zdravotní problémy. Nakonec jsme zjistili, že jeho největším problémem byla závist.

     To, že nám neodpovídal na pozdrav, to jsme neřešili. Když nám však přišla obsílka ze stavebního úřadu, že je soused informoval o tom, že stavíme na pozemku bez povolení bazén, začalo být po legraci. Vodní nádrž velikosti 4x3 m, měla sloužit v případě požáru jako zásobárna vody. Chalupa byla celá ze dřeva, včetně střechy, stála na kopci,příjezd k ní byl velmi nesnadný.  Podařilo se nám tedy tuto záležitost na stavebním úřadě obhájit bez následků.

     To všechno bych pochopila. Když nám však v době, kdy jsme byli ve městě, urazil zámek u řetězu, kterým jsme měli zajištěnou naši studnu, začala jsem mít strach, že by nám mohl něco do vody nasypat. Museli jsme si nechat udělat rozbor vody, abychom zjistili, zda je ještě pitná. Byla. Ale ten špás nás přišel na tři tisíce a on to určitě věděl. V tichosti nás pozoroval škvírou v plotě, jak nad tou studnou stojíme a jen němě hledíme na uražený zámek. Určitě se ohromně bavil.

     V koutku za chalupou jsem měla malou zahrádku. Pěstovala jsem si tam bylinky a hlavně česnek. Tomu se tam velmi dařilo. Na podzim, když jsem ho sklízela, s radostí jsem ho vázala do věnce a ten jsem si pověsila venku na stěnu chalupy, aby pěkně vyschl. Když jsme za týden přijeli, můj krásný česnekový  věnec byl v tahu! Nikdo jiný, než on, ho vzít nemohl. Pozoroval nás při každé naší činnosti a bylo mu jasné, že to byla moje pýcha. Byl to prostě šprýmař každým coulem.

     Nevím proč, ale záležitost s česnekem jsem nehodlala přejít jen tak. Donutila jsem manžela, aby oplotil celý pozemek a pustil volně psy. Velké psy. Sice měl trochu strach, že by mu je mohl soused otrávit, ale nakonec jsem ho přesvědčila. Každý den večer jezdil psy krmit a zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Zahrádku již nemám, postavili jsme si skleník, který zamykáme.

     To vše již je minulost. Manžel, od té doby, co je v důchodu, na chalupě bydlí a náš soused vtipálek tím určitě dost trpí. Možná proto ho již tak často nevídáme.