Vesmír mého mládí

 V pohledu Venuše
žhne na milion sluncí,
jak tělo bez duše,
jak text prost interpunkcí
bloumal jsem po světě
cestami Pavla z Tarsu,
a větu po větě
chtěl luštit život z Marsu…

 Víc není Večernic
než ta, co svému princi
jen jedno chtěla říct,
na dlani drobnou minci,
jež líc má naruby,
„víš, miluj mne a nezraď“,
dvě mince záhuby,
dvě tváře Jupitera…

 Stavím se v Merkuru,
skládám si dílky dětství,
do srdce z telluru
vnikl (prý bez svědectví)
meč světlem zbrocený
a na vesmírnou urnu
barona z Gorzeny
žhne měsíc od Saturnu…

 Do všech vod Neptuna
se jizvy třesků halí,
krev srdcí na runách
lpí, jméno „Rider“ pálí,
Souček se dopídil,
proč faraoni k ránu
pryč chtěli od lidí
za jádrem od Uranu…

 Snad člověk na Zemi
hned spatřil světlo světa
se zrodem zázemí
pár miliard let létal,
nořil se do moří…
V mozku tak vyvinutém,
sídlí, jenž věděl dřív,
že Pluto není Plutem…