O lednu a o labutích

O lednu a o labutích

Se sklonem sebevraha procházím pod střechama plnýma rampouchů ostrejch jak břitva a mám náladu podřezat se kusem ledu z řeky tupým jak ráno v mý hlavě po dvou lahvích frankovky, a tak s batohem na zádech a dvěma fernetama v krvi jdu a po Moravě pluje uprostřed ledna jedna labuť s hlavou sklopenou, kolem ní hejno tupých kachen čekajících na kus chleba z pekárny na rohu jak lůza, a tak jdu domů a na olomoucký ulice se snáší smutek sychravýho čtvrtečního odpoledne a lidi ověšený igelitkama spěchaj s legitkou v ruce na vlak, já jdu taky domů a pak jím u zpráv večer chleba a sýr, sprcha a ještě si přihnu z flašky a pak jdu spát s pocitem viny (sebe)vraha, kterej se ani dneska nedokázal sprovodit, spím a uprostřed noci se probouzím, když je půl pátý a venku jedna lampa na ulici nesvítí, ještě ji neopravili (už je to dlouho), na parapet bubnuje déšť a zatím ani jedna tramvaj nevyjela, tak poslouchám ten déšť a pak najednou vím, že můžu a že potřebuju udělat NĚCO, a tak potichu ležím na boku a přivoním ke tvým vlasům a ty spíš, jakobys roky nespala, a najednou je všechno jinak, déšť mlátí do okenních tabulí, je půl pátý ráno, já se usmívám a ty spíš a sama nevíš, co to znamená, když mě v půlce ledna ve spánku objímáš svou sametovou levou paží.