One small trip to Ukrajina

„Klídek Petruško, to neřeš. Hele tam za tím kopcem už je město.“

„Támhle za tím?“

„Ne.“

„Až támhle daleko???“

„… Ne… No vlastně je to spíš až za tou horou, víš…“

Nadechla jsem se, že něco hodně sprostého poznamenám na účet mého milého průvodce, nicméně můj žaludek se ohlásil dřív než jsem stačila ona ošklivá slova vyřknout. Místo toho ze mě vypadlo jenom prosté… „Mám hlad.“

Tomáš, můj průvodce se na mě podíval a usmál se.

„Já taky. Ale víš co je sranda?“

Nechtěla jsem to vědět v očekávání toho nejstrašnějšího…

„Mám Lunchmeat.“

Tak to jsem nečekala… „Sem s ním!“ Hladově jsem se olízla.

„A teď ta sranda, jo? Nemáme oheň.“

Musela jsem se smát. „No tak přihraj sirky a uděláme ho.“

„No ale to je právě ta sranda.“

„CO???“

„No víš jak jsi mi říkala ať nezapomenu ty sirky na tom nádraží…“

„No…“

„Zapomněl jsem…“

Do očí mi vhrkly slzy. Došlo mi, proč včera nechtěl v noci dělat oheň… Prý že to přiláká pozornost místních domorodců a divokých psů a to by mohlo být nebezpečné… A já jsem ty jeho povídačky hltala plnými doušky. Zatím jsem 48 hodin žádného člověka nepotkala. Zato psů… Divokých psů tady běhaly desítky. A ovce… Na celý ten kraj připadlo dvě stě obyvatel a dvě stě tisíc ovcí…

Tomáš shodil ze zad batoh a usadil se k večeři. Začínalo se pomalu stmívat a můj žaludek už velmi intenzivně a hlasitě protestovat proti nedobrovolné hladovce.

„Je to pech…“ Vydechl unaveně.

„Co…“ Se vší námahou jsem taky sundala ze zad krosnu.

„Ale nic, radši nic…“ Vytáhl před sebe jednu malou plechovečku plnou Lunchmeatu.

„Za 48 hodin jsem nejedla nic… Ale vlastně… tu tatranku.“ Krásně jsem se zasnila, jak jsem s nádhernou ladností rozbalila tu polomáčenou sušenku plněnou bůh ví čím a jak slastně to křuplo když jsem do ní kousla…

Tomáš zaryl nůž hluboko do plechovky. Podíval se na mě a setkal se s mým velmi odhodlaným a hladovým pohledem.

„Už jsi někdy jedla sádlo?“ Usmál se.

„Sádlo? Fuj…“ Vzpomněla jsem si jak mě jako malou nutili jíst tu strašnou bílou smradlavou hmotu…

„Aha, tak to si asi moc nepošmákneš.“

Jenom tak na okraj, už jste někdy jedli syrový Lunchmeat?

Nahlédla jsem do útrob plechovky a udělalo se mi špatně. Byla PLNÁ sádla a někde mezi tím vším sajrajtem plavalo sousto masa… Ten pohled mě pobavil.

„To mám jíst?“ Vykoktala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu a pláče.

„Já tě nutit nebudu.“ Tomáš pokrčil rameny a pustil se do žranice. Když jsem viděla jak to do sebe láduje, můj rádoby hlad se trojnásobně zvětšil. Ale i přes to všechno jsem se toho nemohla ani dotknout.

„No kdyby sis to náhodou rozmyslela, tak tady ti kousek nechávám, jo?“

„Fajn. Stejně nechápu jak jsem mohla přistoupit na to, že ty poneseš jídlo a já stan…“

„No… stan… Teď mě napadá, budeme ho vytahovat?“ Usmál se. To jediné, že se smál, ho zachránilo od jisté smrti… J

„Um, já ho klidně vytáhnu ale stavět ho budeš ty.“

Tak jsme se shodli na tom že je pěkně a že můžeme spát pod hvězdami. Vytáhla jsem svůj spacák a lehla jsem si do Tomášovy náruče. Zjistila jsem totiž, že lidské teplo je to nejlepší a nejteplejší teplo jaké existuje. Opřel se o kmen stromu a studovali jsme mapu při svitu baterky, protože se za tu chvíli úplně setmělo.

„Vidíš tady tu řeku?“ Sjela jsem prstem po malé modré lince.

„Potok.“

„No… Tak tam bude směřovat naše další cesta.“ Demokraticky jsem rozhodla.

„Výjimečně s tebou musím souhlasit Peťul.“ Posvítil si na své špinavé ruce. Nicméně mé ruce nebyly o nic čistší o ostatním těle ani nemluvě.

Z přemýšlení nás náhle vyrušil hluk běžícího stáda. Stáda OVCÍ!

„Ježiši…“ Začala jsem se smiřovat se svou smrtí.

„Klídek, ony přeběhnou…“

Nepřeběhly. Zastavily se všude kolem nás.

„No alespoň nám nebude taková zima. Ber to z té lepší stránky.“ Tomáš mě pevně objal.

„Trochu smrdí.“

„Jako ovce čerstvě vyválené někde v hnoji… Vůně domova, ne?“ Ušklíbnul se.

Uběhly čtyři hodiny a já jsem pořád nemohla usnout. Možná to bylo stále se zvětšujícím hladem, nebo stádem divokých smradlavých ovcí všude kolem…

Hlad… Po další probděné hodině to bylo to jediné co mě sužovalo. Uvažovala jsem jak chutná ta tráva, co všechny ty ovce spásají, nebo možná se bude dát jíst kůra tohohle stromu, a nebo… nebo… nikomu přece nebude vadit když si ulovím jednu ovci… Tohle všechno se mi honilo hlavou.

Nevěřili by jste, do rána jsem snědla zbytek Lunchmeatu.

Za další dva dny jsme došli ke Kolibě a tam jsme se konečně pořádně najedli. Sice jsme onomu místnímu domorodci nerozuměli ani slovo, nicméně zadarmo jsme se tam najedli a prospali jsme se.

Když jsem se s Tomášem za týden loučila na Frýdecko – Místeckém nádraží, bylo mi krásně s tím pocitem že jsem to přežila aniž bych umřela hlady nebo mě zastřelil podivínský domorodec.

„Příště jedem znova, ne?“ Objal mě kolem ramen. Kývla jsem. Bylo tam nádherně, život je boj, ne? Tom se usmál. Věděla jsem, že by tam jel i kdybych řekla, že tam znova nepojedu. Už je prostě takový.

Tak dopadl jeden takový malý výlet s přítelem na Ukrajinu. Ach ten pocit…

Byla jsem na Ukrajině J