Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sedm životů - Den první - Kapitola 1

26. 01. 2010
0
8
685
Autor
Element6

Rád bych Vám po dlouhé době představil svůj text. Povídku na pokračování, mohu - li tomu tak říkat. Jak již sám název napovídá, půjde o sedm životů v sedmi dnech. Ve dnech, v nichž je mnohem víc...konec, začátek, ale každopádně zkáza, kterou všichni aktéři cítí, ale netuší, o co se jedná. Pro začátek vám představuji první život a jeho první kapitolu. Kapitol je celkem deset - krásné zaokrouhlené číslo, že? Každý týden přijde jedna kapitola, jedna informace navíc dávající dohromady skládačku o formování života. A po sedmi týdnech, přijde pauza a pak později přijde druhý den a s ním další život. Více prozrazovat nebudu. A tak nyní přeji už jen příjemnou zábavu a krásné, oddechové čtení, milý čtenáři...

DEN PRVNÍ

11. říjen 2009 – 26. Listopad 2009

 

Mívám potřebu choulit se do klubíčka,

Mívám potřebu trochu se bát,

Mívám potřebu culit se do sluníčka,

Mívám potřebu jen tak si hrát.

 

Život utíká jak vylekaná myš,

Vidí kočku a běží mezi květy

a my vzpomínáme na to, když

jsme byli ještě malé děti.

 

Chtěla bych umět tančit,

Cítit ten adrenalin, touhu i strach;

Chtěla bych umět tančit,

Uvolnit se a smát se s okolím;

Chtěla bych umět tančit,

Dostat ven všechen svůj životní krach;

Chtěla bych umět tančit,

Jenže to stále neumím.

 

Martina Exnerová

Potřeba

 

 

 

1

Říká se, že na počátku bylo světlo. Jemu ale připadalo, že poslední paprsky slunce zmizely již před řadou let. Tady, v cele číslo 7 se světlo objevilo jen zřídka. Na stropě sice visela žárovka, ale ta spouštěla k podlaze pouze mlhavou zář. A když jste se k tomu sloupu jasu dostatečně přiblížili, mohli jste na své ruce rozeznat konečky prstů, které v okolní temnotě cely zůstávaly skryty.

                Andrej Kowalski seděl opřený o studenou zeď v nejtmavším koutě cely smrti, které zde nikdo neřekl jinak než „sedmička“, a to proto, že byla vybudována jako sedmá cela smrti v Bělorusku. Mlčky a se svými myšlenkami Andrej čeká na následující odpoledne, kdy přijde jeho poslední nádech a současně nejkratší výdech v  životě. Možná proto je v cele pouze slabá žárovka. Je určena těm, kteří se chtějí přesvědčit, že stále ještě žijí, že jejich kůže na rukou je skutečná a že nejsou jen bezzvučným hlasem v prostupující černi. Protože noci na tomto místě jsou tak dlouhé! Kriste, jak jen může být noc tak strašně dlouhá? Bez přítomnosti hodin, které by svým tikotem udávaly, kolik času vám ještě zbývá. Bez světla, které by zaplnilo celou místnost hřejivou atmosférou a zahnalo tak veškeré chmury a tíživé myšlenky o smyslu života a o chybách, které jste v minulosti neskutečně vzdálené učinili. Ne, jen vy a věčnost.

A tehdy bývají noci zde nekonečné. Zdají se býti tou nejdelší tratí do cíle, k němuž nikdy nedojdete. Vteřiny se vlečou a konec v nedohlednu. Je to nejdelší cesta. Pro muslima to je cesta do Mekky. Jenže pro muslima to je radostná cesta, na jejímž konci stane u posvátného místa. Jenže tahle cesta připomíná spíše poušť, ve které stojíte sami bez karavany – ta vás opustila už dávno.  A poušť je pustá, bez známek života, bez možnosti návratu.

                Andrej zíral do temnoty. Už ani nevěděl, zda spí či bdí. Jediným pojítkem se skutečným světem se stal onen slabounký proud světla dopadající k podlaze. Nepřítomně kráčel po stopách minulosti – za příběhy svého mládí – za nerozmyšlenými chybami, které ho dovedly na tohle Bohem opuštěné místo.

                Přetočil hlavu doleva a zrakem provrtával nažloutlý jas. Oheň. Horko. Bolest. Neskutečný žár. Na kůži opět cítí oheň putující k jeho rameni. A to sálající teplo přidává na intenzitě. Slyší křik – dětský pláč. Šílenství. Chyba…

Najednou se rozbrečel. Místností se rozlehl jeho zoufalý pláč a hrubé zdi cely číslo sedm mu ho vracely v opakujících se ozvěnách. To ho přivedlo do ještě hlubší beznaděje a přes pancéřové dveře pronikal jeho vzlykot. Smutný a ve dvě hodiny v noci až děsivě skutečný. 

 


8 názorů

Element6
08. 02. 2010
Dát tip
nemyslel jsem to tak, že mé psaní za moc nestojí a tak ho nechci srovná vat s jinými autory. Co se F. Kafky týče, jeho literatura je považována za jednu z nejtěžších vůbec. Zvláště vzhelem k určité abstrakci a absurditě napříkald "Proměny"...takže s Kafkou se asi měřit ani nehodlám... Možná to zní lehce klišovitě- Poslední dobou mají klišovitá díla (viz Stmívání) docela populární zázemí. A já nechci tímhle stylem psát, takže se pro příště pokusím těchhle chyb vyvarovat. ovšem vzhledem k následujícím kapitolám, jsem tento styl zvolil z jednoho prostého důvodu, dovede čtenáře až na konec a přitom děj vypadá reálně. A někdy i klišé může být pěkné. Některé čtenáře odradí? Ano, souhlasím. Ale často autor přijde o čtenáře, někdy z důvodu, který sám ani nezná. Takže děkuju za poznámku, pro příště se pokusím vyhnout klišovitým, opotřebovaným frázím :-)

reka
08. 02. 2010
Dát tip
Máš samozřejmě pravdu, chyby dělá každý. Bacha ale na ně:) Kniha nějak začít musí, ale tohle mi přijde takový docela nebezpečně klišovitý začátek - trestaný sedí ve věznici a vzpomíná na dobu, kdy byl ještě svobodný, a rektrospektivně nám odvypráví, jak skončil, tam kde skončil... navíc je to docela plné klišé ("Místností se rozlehl jeho zoufalý pláč a hrubé zdi cely číslo sedm mu ho vracely v opakujících se ozvěnách." atd.) Když tohle potkám jako čtenář, tak mě to docela odradí v pokračování. Všimni si, že mnoho dobrých knih začne tak, že chytnou čtenáře od první strany (a už nepustí). Nejen thrillery mají takový začátek, ale i hodně "vážné" literatury. Mistr byl v tom třeba Kafka, který do úvodní věty dokázal zkondezovat esenci příběhu, který čtenáře na dalších stranách čekal: "Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz." Anebo: "Patrně učinil někdo na Josefa K. křivé udání, neboť aniž se dopustil něčeho zlého, byl jednou ráno zatčen." Samozřejmě že je trochu nefér srovnávat tvůj text s Kafkou nebo s jinými velikány literatury, chtěl jsem jen říct, že pokud si budeš sám pro sebe omlouvat text tím, že "úvodní kapitola dost často je svým způsobem o ničem", tak je to cesta do pekel. Lepší je stavět si vysoké cíle, ne ukazovat, že jiným se psaní taky nepovedlo, a tak moje taky nemusí stát za moc.

Element6
05. 02. 2010
Dát tip
Za "vysela" se omlouvám, ale chyba se myslím může stát každému. Nevím jestli jsi/jste někdy něco četla, ale pokud se podíváte do jakékoli knihy, úvodní kapitola dost často je svým způsobem o ničem. Samozřejmě existují také výjimky, ale většinou má pouze upoutat čtenáře. Pkud vás neupoutala, omlouvám se, ale tento problém není jen na straně toho, kdo příběh psal, ale také toho, kdo jej čte, neboť nepřistoupil na autorovu hru... za komentář ale i přesto děkuji :-)

reka
04. 02. 2010
Dát tip
"vysela" je docela drsná hrubka hned na startu. Je to napsané dost klišovitě, bez jiskry, bez nápadu. Doporučuju zapracovat víc na stylu a pořádnějc zauvažovat, co chci říct, předtím, než začnu psát.

Element6
04. 02. 2010
Dát tip
V současnosti a za co, se dozvíš v druhé kapitole....V Bělorusku je však trest smrti, jako v jediné zemi v Evropě, povolen

Prosecký
04. 02. 2010
Dát tip
V jaké době a za jaký trestný čin má být Andrej popraven?

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru