Trocha teorie

Člověka hledám(parafráze na Gogola hledám)

Tlející mé myšlenky vrývají se do neúrodné půdy beznaděje. (hezky vypadající věta na začátek, poutač pro čtenáře) Míjím tisíce beztvarých, přihlouple nevýrazných obličejů. (deprese jsou sice v literatuře ohrané, ale hned to vypadá že se autor aspoň trochu zamyslel) Tisíce těl, jejichž dobou ztuhlé údy víří v trhavém allegru kamsi za pomyslným blahobytem. (příklad rozvinutí věty, že každý žije prospěchářsky, trhavé allegro - zdá se že autor se vyzná v hudbě i když správnější je allegro rubato - zavedení zdánlivě nesourodé terminologie zaručuje větší přitažlivost díla) Se stereotypní lehkostí lidé tito, netušíce svoji nicotnost, proplouvají životem nevěda kam a nevěda proč. (že je člověk nicotný - časté klišé ovšem je dobré jej občas využít, zvláště v případě chce-li autor navodit v čtenáři pocit že autor i čtenář jsou si rovni a tudíž se sbližuje s čtenářem; využití přechodníků působí učeně, někdy sice povýšeně, ale na druhou stranu, proč nevyužít všechny, byť mnohdy pomíjené možnosti jazyka) Hledám člověka. (krátkost a bližší neurčenost věty nutí čtenáře pohybovat se dále v textu a snažit se přijít na to, co autor svým nespecifikovaným obratem či větou před mnohými stranami myslel) Opravdového člověka bez předsudků, nežijícího ve shonu, upřímného... Vcházím do nálevny. (autor většinou vybírá to ze synonym ke kterému má buď jakési niterné sympatie či které nejlépe vystihuje v daném okamžiku díla popisovaný subjekt) Čas se zde vleče. Vidím tytéž obličeje chtivé oddechu, chtivé odpoutat se od každodennosti. (autor se v podstatě smyslem věty vrací téměř na samí začátek ovšem při vhodné záměně slov získává čtenář pocit že děj se přesto posouvá) Lidé. (čtenář si zprvu řekne, že autor asi sám sobě připomíná o čem že to píše, pak ale začne uvažovat nejedná-li se o cynismus, sarkasmus či ironii a autorovi, který aťsi třeba jen připomněl ústřední téma, nic nevyčítá) Sedí zde a pijí, někteří kouří; uchylují se k tolerovaným zlozvykům pod záminkou relaxace. (cizí slovo, třebas je jen synonymem odpočinku jako zde, připadá čtenáři vznešenější než "obyčejná" čeština, ale nic se nemá přehánět; při přílišném používání termínů čtenář pociťuje jakousi méněcennost vůči autorovi a to ač někdy nevědomky vyvolává negativní dojmy z četby, samozřejmě mluvím o literatuře krásné v odborném stylu je vše jinak) Povídají si. Paradoxně o tom od čeho sem chtějí uniknout; o práci, škole, vztazích... Jsou více upřímní - ne snad že by chtěli, ale spíše vlivem vnějších, čili tekutých a dýmajících činitelů. (autor lehce žertuje, neboť záměrně nahradil slova jako opíjení a kouření trochu krkolomnou, leč záměrně psychologicko-fyzikálně znějící formulací) Zdají se býti veselí, avšak je to jen šalba jakási, neboť opět se chovají, tak jak společnost žádá. (hra na Vančuru - oblíbená to metoda, jak přivést čtenáře do rozpaků čte-li úryvek sto let starý či nikoliv, autor takto obohatí svůj sloh, aby osvěžil pozornost čtenářovu) Zde není opravdového člověka. Jdu ke kostelu. (posouvat se nejen v myšlenkách ale i místě a času je také docela užívaný prvek k udržení čtenáře v bdělosti, neboť s místním posunem vzniká domnění o výrazném dějovém posunu)Stále titíž. Popili, pokouřili a teď jdou do kostela? (autor se ptá sebe i čtenáře zda lze smísit hříšné počínání s vírou- na jednu stranu hříšný je každý, ale přeci jenom člověk může mít těžko blízko ke světci a bohému najednou) Ke zpovědi snad či poslechnout si vlídné slovo "boží"? (autor na předchozí otázku touto otázkou částečně odpovídá, že by se slušelo aby člověk zde "putující po nálevnách" nejprve zpovídal se ze svých hříchů a pak snad účastnil se mše; slovo "boží" je pak v uvozovkách ne snad z nadsázky, ale protože k lidem promlouvá kněz a tudíž řeč boží je jen zprostředkovaná) Jsou až příliš strojení. Obličeje bez výrazu, ústa jak na povel otvíraná. (autor zde naznačuje, že člověk neznalý postupu připadá si mezi ostatními hloupě, neboť těžko sám pozná kdy kleknout a kdy povstat, kdy a jak boha pozdravit tzn. které pasáže po knězi opakovat) Opakují slepě části modlitby sledujíce vyšlapanou cestu k bohu. ("vyšlapanou cestou" rozumí se právě již zmiňované texty a modlitby, kterými jedině se prokazuje asi víra, neboť pouze slova, již po staletí neměnná, pronášená ať už v kostele či doma přesvědčí boha o tom, že on je ten jemuž vděčíme za vše; slovo bůh záměrně autor píše malým písmenem nechtě se omezit na boha křesťanského) Nejsou to již lidé, ale masa, dav. Stejná slova, nepřítomný výraz, bez individualit, bez myšlení, "věřící" čemusi... (slovo -věřící- vsunul autor do uvozovek chtě zpochybnit to nad čím se ani nikdo moc nepozastavuje, že ne každý kdo do kostela chodí věří a obráceně, neboli autor trochu kritizuje lidské pokrytectví a ukazuje že k začlenění do jakéhokoliv kolektivu stačí zdát se nějakým a není potřeba se nějak cítit nebo nějakým být) Což ani v chrámu božím nenajdu opravdového člověka? Smuten vycházím. (autor zde slovem smuten odpovídá na předešlou otázku) Pryč jsou Šaldové, Nerudové, Šrámkové - ti, kteří přemýšleli, protože měli o čem a protože věděli jak. (autor se obrací na historii svého národa, aby ukázal čtenáři že dnešní doba je ta nejhorší, a že dřív byli všichni chytřejší, aktivnější, zkrátka lepší; navozuje tedy opět lehce depresivní náladu a nutí čtenáře zamyslet se nad tím jestli i on(čtenář) by se neměl nějak zapojit, chtít stát se lepším....) Možná si to namlouvám. Tu beznaděj, faleš a přetvářku. Nebo jen žiji ve špatném městě ve špatnou dobu? (autor lituje toho že nežil jindy jiný život, nad touto možností uvažoval někdy asi každý, ale autor vztahuje svou větu na předešlou připomínku historických osobností) Vím, že mí rakovničané mi nerozumějí, ale proč? (mí rakovničané mi nerozumějí - parafrázovaný Mozart) Možná jsem jiný, možná... (neukončené dílo ještě po přečtení nutí trochu k zamyšlení, co si místo tří teček doplnit, možná jsem jiný - jiný je samozřejmě každý, ale svou jinost vidí autor hlavně v tom, že si uvědomuje popisované věci a že ho taková společnost svou úrovní neuspokojuje)