Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Moje sexy trenky
datum / id28.01.2010 / 347162Vytisknout |
autorschwejk
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno695x
počet tipů4
v oblíbených0x
Prolog
Jen pro silné povahy a nikoli před nebo po jídle...
A schválně hádejte, jak moc reálná ta povídka je...
Moje sexy trenky

Sedím doma a přemýšlím. O čem? Přeci o jídle.

 

Víte, co je ta největší pochoutka na světě? To se vezme řádně naleželý pivní sýr, nadrobno nakrájená cibulka, kmín, trocha pepře a mletá paprika. Tohle všechno smícháte v misce a zalijete troškou piva – no prostě vynikající. Kdo si touhle směsí nenamazal krajíc chleba, ten jako by nežil!

Právě na tuhle dobrotu jsem tenkrát dostal hroznou chuť. Seděl jsem totiž v jedné z nádherných malostranských hospůdek, měl jsem něco upito a žaludek zahlásil potřebu zaplnit ho něčím dobrým.

Luskl jsem prsty na číšníka a dvakrát významně pokýval hlavou – rozuměli jsme si. Za pár minut už po celém lokále voněl zralý sýr, obsluha otvírala všechna okna a dveře, hosté slabší povahy prosili o účet.

„Honzo, ty budeš mit dech jako stoletej medvěd,“ povídá mi Joska.

„Copak dech, ale žízeň!“ povídám mu mezi sousty a znovu jsem luskl na pingla.

Přinesl mi během chvíle plzeň jako malovanou.

Spokojeně jsem si pohladil pupek a prohlásil:

„Tady je líp, jak na světě.“

A měl jsem pravdu – ostatně, jako mám vždycky.

Návratu domů se ale nedalo vyhnout, proto jsem se vydal noční tramvají k maminkovi do bytečku. Cestou jsem si vzpomněl, že mi Oldřiška dělala ráno kázání, že moc chlastám. A že na to jednou doplatím.

To bude doma veselé přivítání, říkal jsem si a mimoděk jsem si příšerně prdnul.

A to byla chyba. Ten prd ve mně probudil něco velmi zlého.

Začal jsem pociťovat takové zvláštní pnutí v oblasti žaludku. Tlak postupně sílil a  já věděl, že bude průser.

Snažil jsem se soustředit a odvést pozornost mozku jinam, ale prostě to nešlo. Můj obvyklý klidný a hloubavý výraz nahradila maska trpícího člověka. Dokonce jsem vydal i malé zaúpění.

Za mnou sedící mladík mi zaťukal na rameno a zeptal se mě, zda je vše v pořádku.

„Potřebuju srát,“ procedil jsem mezi zuby.

Starostlivost mladého člověka by mě za normálních okolností asi dojala, ale já na to opravdu neměl myšlenky.

Jen jsem koukal z okénka a hledal místo, kde bych mohl ulevit tělu a mysli.

Nikde to nešlo! Všude lampy, světlo a pozdní chodci.

Takhle jsme přejeli čtyři nekonečné zastávky.

Konečně, asi dva kilometry od baráku, zastavila tramvaj poblíž parku, kam občas beru děti. Tohle byla moje šance! Velmi opatrně jsem se zvednul a ještě opatrněji vystoupil. Kolena stačená k sobě, jen jsem lehoučce ohýbal kotníčky. Hlavně dál od lamp.

Asi vprostřed parčíku jsem nalezl vytoužené místo, ale zase dalo mi hroznou práci povolit pásek. Už šlo o vteřiny. Dílo se naštěstí povedlo a já si ulevil. Ale tak, jako v životě nikdy.

Okolo v tu chvíli proběhla veverka – asi utíká pryč od toho smradu, smál jsem se v duchu, ale jenom chvíli. Došlo mi, že nemám papír a takhle zesraný domů přijít nemůžu.

Mému geniálnímu mozku však trvalo řešení této situace jen několik krátkých chvilek.

Manželka mi věnovala k vánocům nové spodní prádlo – úžasné žluťoučké sexy trenky. Na obalu stálo, že jde bavlněné prádlo pro každou příležitost. Pro každou příležitost!

Doteď netuším, jak jsem si sundal boty, kalhoty, trenky a zase se oblékl – netuším a snad to radši ani nechci vědět. Svými sexy trenkami jsem si vytřel ten svůj zadek a dosáhl tak opět duševní rovnováhy. A v ten moment jsem pod vlivem alkoholu spáchal něco naprosto šíleného – pověsil jsem trenky na strom – pevně a naprosto viditelně.

Netuším, proč jsem to provedl, ale když jsem z parku odcházel a spatřil na větvi své dílo, byl jsem na sebe neuvěřitelně hrdý.

Počkal jsem v klidu na další tramvaj a dojel domů. Před vchodem jsem mrknul na hodinky – půl třetí pryč – to bude tedy tanec…

Snažil jsem se být potichu jako myška. Klíč do zámku jsem zastrkoval takřka po půlminimetrech a před vchodem do předsíně jsem si pro jistotu zul boty.

Po třech lehoučkých krocích se však ozvalo temné:

„Já nespím!“

A já věděl, že jsem v průšvihu.

Druhý den přišel trest – společná rodinná procházka, tedy událost, kterou z duše nenávidím.

Nejde o to, že bych nerad trávil čas s dětmi, ale spíš mě štve manželčina snaha vychovávat zároveň jak je, tak i mě. Nicméně, věděl jsem, že jinak si to u Strážmistra, jak Oldřišce přezdívám, nevyžehlím.

A co čert nechtěl, Strážmistr povídá: „Půjdeme do parku.“

A zrovna do toho, který jsem v minulou noc znečistil!

Polilo mě horko - ty trenky na stromě!

Snažil jsem se tvářit nevinně a dalo to sakra práci. Děti jsou totiž nesmírně všímavé.

„Tatínku, co je to támhle na tý větvi?“ zeptal se malý Honzík.

Můj geniální mozek se však překonal.

„Děti, ani se tam nedívejte!“ řekl jsem přísně. „Některý lidi sou hrozný prasata!“

A popadl jsem je oba a vedl je pryč od stromu.

Strážmistr na mě souhlasně a s úsměvem kývl. Já se taky usmál, ale v duchu jsem si neustále opakoval : „Pryč vocaď! Hlavně pryč vocaď!“

Povedlo se – odvedl jsem rodinku a pokračoval ve vycházce. Děkoval jsem nebesům a gratuloval si, jaké to mám štěstí.

 

Ale Oldřiška měla pravdu, když mi říkala, že na to jednou doplatím. A já jí nevěřil.

Strážmistr si totiž týden po tom odpudivém zážitku usmyslela velké prádlo a přišla za mnou s tím, kampak se poděly moje žluté trenýrky, ve kterých vypadám tak neuvěřitelně sexy.

 

Že jsem se ožral, posral a trenkami se utřel? Která ženská tomuhle uvěří? Žádná – ženské myslí vždycky jen na nejhorší.

V parku na stromě? Kdepak, zapomněl jsem si je u milenky. A tak to prostě je. Ona to „ví“! A přes to vlak nejede.

 

Sedím doma a přemýšlím. O čem? O jídle už rozhodně ne.




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

30.01.2010 15:03:19dát kritice tipAurora Těšínská
Mazec...jen doufám, že jim tuhle historku nevykládá jako zpestření vyučovacích hodin...:-)
30.01.2010 14:32:29dát kritice tipschwejk
Svatosvatě přísahám, že tato povídka je naprosto pravdivá! Žena i děti jsou naprosto reálné, včetně přezdívky! A nařčení z čuňárky odmítám - já jsem jen vypravěčem - skutečný pachatel je čuně! Navíc působí v edukativním systému a svá moudra roznáší mezi děti na jednom pražském gymnáziu...
30.01.2010 11:15:04dát kritice tipAurora Těšínská
Fekál:-))) Ty jeden čuníku! Myslím, že na té povídce je nereálná maximálně manželka a děti. Nebo se pletu?:-)t
29.01.2010 01:07:16dát kritice tipbaaba
dobrý počtení. Jojo pivo je zvíře...
Mám podobnou histooorii z Oděsy.)
Veřejný WC v matičce Rusi, masakr.
já dávám T!
29.01.2010 01:06:35dát kritice tipLaura Eleonora
Po tomhle já snad ani nebudu spát :-D


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor