Jsou dny, kdy nikoho nepotkáš.

Dny, kdy se touláš ulicema a všechno je tak prázdný.

Kdy jezdíš metrem a nikdo se nepodívá, ani tam není nikdo takovej, kdo bys chtěl aby se díval.
 

A s trochou patosu: k čemu jsou takový dny?

Pak vyjdeš ven po špinavejch schodech a ucítíš vůni rozkvetlýho stromu, která se do tebe vpíjí.

Prostupuje tebou, vůně nabízející se jen jednou za rok, jen v jednom okamžiku.
 

Chodník je podepsán mrtvými kapkami deště.

Umím si představit, ze jednou řeknu:

Bože, já chci ještě!