Ztracená budoucnost

Píše se rok tři tisíce pět

a všichni opouští náš skvělý svět,

letí galaxií napříč,

k mimozemšťanům na nové planetě,

pohání je velký chtíč,

lidé sní o novém životě.

Na samotu umře svět,

modrý růže uschlý květ,

jak to lidé mohli dovoliti,

jak mohli Zemi opustiti?

Samota je strašně smrtící,

podlehne i navždy žijící.

To Země nám dala život,

někdy nám z ní teklo do bot,

ohrožovala nás lávou,

ohromena naší slávou.

Hurikán na nás poslala,

to když moc jsme zlobili,

lavinou na nás volala,

aby jsme si ji vážili.

Svoji matku jsme zničili

a pak ji opustili,

zničili jsme ji i druhým,

kteří tu s námi žili.

ZEMĚ NÁS MÁ RÁDA,

MI BYCHOM MĚLI RÁDI JI MÍT

A TAKÉ ZVÍŘECÍ STÁDA

A OSTATNÍ, CO TU CHTÍ TAKY ŽÍT!