Vilém

Pro svoji charakteristiku jsem si vybral postavu Viléma, obávaného lesopána z básně Máj Karla Hynka Máchy.

Kdyby chtěl člověk jedním slovem vyjádřit charakter tohoto rozervance, řekl by nejspíš jen: „Žárlivec“. A to skutečně obrovský! Vždyť kdo jiný by dokázal z lásky ke své milé zabít jejího milence a za chvíli pak v cele smrti veškerý její cit popřít? Copak se dá vraždit pro obláček lží, který se rozplývá v obraz lascivní děvky? A možná by se hodilo dodat ještě slaboch, jenž není schopen vzdorovat pravdě - přiznat si svou vinu, natož se postavit smrti čelem a ne jako chudák naříkající nad vlastním neštěstím, jehož roli hrál už od doby, kdy jej z domova vyhnal otec.

Ano, místo aby našel sílu vzdorovat osudu, se mu jen odevzdaně poddal. Byl to on samotný, kdo ze sebe udělal vyděděnce společnosti, stejně tak jako to byl on samotný, kdo v bestiální zuřivosti odsoudil svoji nejmilejší lásku, sebe sama a vlastního otce k smrti.

Avšak můžeme kdy druhého člověka vůbec poznat? Dá se popsat ve dvou slovech, zachytit na dvou fotkách, uvěznit na dvou stránkách? Ne, nic takového udělat nelze, ani kdybychom s ním prožili celý život a byli nejlepším literátem; lidská osobnost se nedá ani poznat, ani zachytit na papíře, to je nad síly člověka, rozměrem toho popisu pak dokonce nad prostor nekonečného vesmíru. A to i když líčíme jen pouhopouhou postavu básně, jenž kusem žije na pár řádcích, kusem navždy zemřela v hlavě básníka a kusem se v ní ani nenarodila.

Žárlivý slaboch, slaboduchý žárlivec a obávaný lesapán, to vše zde tkví tak z části, která se za rouškou většiny tváří jako pravda a přitom neskutečně lže. Nezachytitelná pravda jevšak jinde, je mozaikou několika pohledů a stejně neúplná. Musíme se tedy zkusit podívat na Viléma i z jiných úhlů, jenž se zdají být neobvyklými nebo snad nemorálními.

Vilém byl vyrván z kořenů, vyhnán vlastním otcem a v této situaci naprosto selhal, upadnul mimo společnost, za hranice zákonů; avšak i když se cítil raněný a zrazen, nacož měl bezpochyby právo, a měl skutečnou moc, tak se svému otci nikdy nepokusil pomstít. Jeho vražda byla jen dílem osudu nebo náhody, to je na nás, jak tomu chceme říkat. Když k tomu však nakonec omylem došlo, svého činu nelitoval, měl jej za spravedlivý; vždyť to byl právě jeho otec, který mohl za dvě příkoří, kvůli kterým byl Vilém popraven: vyhnal vlastního syna a svedl mu lásku.

Vilém tedy neměl potřebu se mstít druhým, vlastně byl spíše křehkým člověkem uzavřeným sám do sebe, který jen oddaně a naplno miloval ženu. To až v zradě těchto svých nejvyšších citů, se stal zvířetem zahnaným v kout, liškou lapenou v past, jenž je ochotna si ukousat nohu. Jednal zběsile, zvířecky a ano, snad i v žárlivost.

A byl to právě ten osud nebo náhoda, která mu v žaláři nedovolila litovat vlastních činů. Byla to nevědomost, která ho nechala zemřít s myšlenkami, že její láska k němu byla ničím. Byly to pevné zákony společnosti, jenž se, ve vzoru slepé spravedlnosti, staly jeho nehumáním katem. A přitom by stačil jen lidský pohled, jenž by byl jistě podobný žalářníkově...

Místo toho byla jeho hlava sťata a tělo zlámáno v kole; ale ani milost by mu zřejmě nedala život. O ten totiž přišel v okamžiku, kdy se Jarmila utopila; Vilém by totiž svoji vinu, pod tíhou znovu objevené lásky, už nejspíš stejně nedokázal snést.

V celém svém nahnutém životě tak Vilém zemřel několikrát: samotný Vilém zhynul v okamžiku, kdy jej vyhnal otec, Vilém Milovník ve chvíli, kdy se dozvěděl o nevěře své milé, Vilém Lesapán v žaláři, jeho duše před pohledem na vlastní konečnost a tělo pod ostřím meče. Jeho život z něj tedy nadělal lidí, kteří jsou často v značném rozporu, hned několik. Vilém střídal své pozice, role, emoce, hodnoty a bylo by skutečně nemožné je všechny shrnout dohromady.

K závěru mě o něm napadá snad už jen jedno, jenž vypovídá, z celého jeho života, zřejmě nejvíce o tom, jaký Vilém ve skutečnosti byl; mrtvý, kdy už nemohl nikoho zastrašit, byl totiž svými poddanými loupežníky oplakáván a litován, což se u vůdců po smrti stává jen málokdy.