Cítil jsem jaro, když jsem tudy chodil.
Bylo to s tajemnou L.
Drželi jsme se za ruce a ona měla sukni bez kalhotek.

Dlažba studila po ránu i večer a já byl ve snách.
Teplý ulice a chladný chodby domů,
vůně jara a roztouženýho těla k tomu,
který mi dalo zapomenout, dalo spát.
Vůně neopakovatelná a jedinečná.
Vůně touhy, chtíče.
A odjezdu.
A dřevěný podlahy a lacinýho vína.
A strachu a bezmoci.
A tramvají a kostela a kůže jejích ňader,
držených v černý podprsence, kterou si pamatuju,
jak postel rozstélá.
A svůdný úsměvy a váhavou (snad) upřímnost k tomu.

A s tím vším smyslnost buhvíproč zpřažená,
sukně už v kotnících,
já šmátrám nad kolena,
v kožené sedačce,
kalhoty na dlažbě,
marně je vzpomínat,
půl roku po pařbě.