Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Barbar Bar a Skřetí Farma - kapitola I.

10. 02. 2010
1
1
1621
Autor
Lukaaash


 

Byla tma tmoucí. Z šerých a temných zákoutí tmavého lesa začali pomalu vystupovat krvežízniví tvorové připravení na kořist. Každý, kdo slyšel strašlivé kvílení větru v korunách pralesních stromů a hrůzyplné vytí vlkůvů samotářů nebo jiný zvuk spojený se Sarkoickým lesem, dal se hned na útěk. Všichni, kromě jednoho. Jeho jméno se opakuje. Je to barbar. Jmenuje se Bar.

 

 

 

 

„Vy jste se snad zbláznili, nebo co?“ řval ne moc mladý, ale ani zase moc starý chlapec. Po odhrnutí jeho neposlušných vlasů bylo vidět nesčetně oděrek na jeho opáleném obličeji, ale i jeho ruce pokrývaly škrábance od těžkého tréninku s mečem. Byl střední postavy, dobře stavěný na meč, který nesl. Teď se mračil na otce, který byl předlohou své ratolesti. Jen svaly a výška byly rozdílné.

„Ne, je to přeci tradice, musíš tam jít!“ napomenul ho otec, hoch ale pořád nechápal pitomost lovit v tom hnusném lese, ještě ke všemu v noci.

„Jsou tam bažiny, vlkůvové a možná ještě nějaký další potvory, proč tam mám teda zbytečně chodit a nechat se třeba zabít?!?“

Jeho otec ale byl prostě neodbytný, trval na svém: „Chápeš, že každý, kdo se má stát mužem, musí projít závěrečnou zkouškou? Musíš jít do Sarkoického lesa a přinést buď prasečáka, vlkůva nebo jiné nechutné stvoření zabité vlastní rukou!“

„To neudělám!!“ křikl naposledy chlapec a odběhl do své části kamenné chýše.

 

***

 

Barbar Bar se probral kdesi v lese a snažil se vypudit staré vzpomínky z hlavy. Vstal, rozhlédl se, ale stále mu dělalo obtíže pořádně se zorientovat mezi křovinami, hustě stavěnými stromy, ztrouchnivělými kmeny a rozlehlými bažinami.

Konečně našel to, co hledal: v nízkém porostu se ztrácela vychozená stezka. Sebral pár svých švestek a s hrůzou zjistil, že meč, který včerejší noci zabořil do země, ležel na balvanu roztříštěný. Hned se v barbarovi probudila vlna zlosti – vždyť toto byla jediná památka na jeho rodinu… Sebral tedy všechny kusy oceli a vydal se po oné stezce, která vedla do jeho rodné vesnice.

Kdo to mohl udělat? Kdo mohl zničit meč z tvrdé oceli? Vždyť by přesekl i ten balvan… Jeho meč? A proč? Bar byl rozčilený, věděl ale, že ve vesnici žije zdatný kovář, který mu může meč za menší službičku opravit. Ještě lepší bylo, že službičky už nebylo zapotřebí.

Cesta lesem nebyla kdovíjak příjemná. S různou havětí, jako třeba s malými pavouky prasečáky, se vypořádal ručně docela hravě, ale meč je meč…

Stezka se tu a tam ztrácela, jak se ale Bar blížil k okraji lesa, bylo čím dál snazší držet se jí. Konečně se barbar dostal z lesa a sundal ze sebe všelijaké pavučinky a příchytné bodláčí. Gisna už nebyla moc daleko, stačilo přejít nevysoký kopec a cesta už vedla jen do zeleného údolíčka.

V údolí se rozprostíralo menší jezírko obklopené pár desítkami chýší, hlavně dřevěných, některé byly i kamenné. Sem tam tu také rostly mohutné jilmy, které pod sebou tvořily stíny, při těchto letních dnech příjemně ochlazující a hojně využívané lidmi ve vesnici.

Jak se Bar přibližoval k vesničce, lidé se za ním stále víc otáčeli a za chvíli byl barbar obklopen nadšenými dětmi poskakujícími kolem něj. Mužovi to nevadilo, ale když mu děcka začala strhávat jeho váčky s bylinami, mastičkami a dalšími užitečnými věcmi, pár pohyby rukou mláďata odehnal.

Bar přišel na větší plácek mezi domky, kde se shromáždilo plno zvědavců. Moc často se nestávalo, že by k nim do vesnice přišel nějaký cizinec, i když toto cizinec vlastně nebyl. Pozorně si prohlíželi mužovo tělo, napůl pokryté kožešinami z medvlka, silné nohy obuté do pevně látkou vystlané obuvi, velké ruce, jenž by mohly jediným máchnutím zabít zvíře, a nakonec i jeho hlavu, na které spočívaly krátké, nahrubo ořezané černé vlasy a obličej tvrdých rysů, bez výrazu. Ale ten se zanedlouho změnil, když uslyšel hlas starého kmeta, muže, kterého znal už hodně, hodně dlouho.

„Bare, opravdu jsi to ty?“ zaskřehotal stařík vyběhnuvší z nejbližšího příbytku. Mohlo mu být něco přes sedmdesát, měl šedé prořídlé vlasy, vrásčitou tvář a celý shrbený se belhal s roztřesenými koleny k barbarovi.

„Jakmile jsem zaslechl povyk, musel jsem se jít podívat ven a přesvědčit se, že jsi skutečně přišel zpět po tak dlouhé době…“

„Ano,“ pravil nedočkavě Bar, „opravdu jsem se vrátil, Kedrile. Je to tu nějaké jiné, než jsem tu byl naposledy.“

„Změnilo se mnohé, chlapče. Povídej, co jsi dělal?“

„Už dávno nejsem chlapec, kmete. O svých příhodách a dobrodružstvích ti budu vyprávět později, teď potřebuji jediné – kde najdu Bachyra?“ Při těchto slovech rozbalil větší vak a před starcovými zraky spočinul rozlámaný meč.

„Jistě, pojď za mnou, Bare.“ řekl Kedril a společně s barbarem se přes zástupy nashromážděných lidí, kteří na něj pořád upřeně zírali, vydali k domku posázenému přibitými štíty.

„Zde pracuje a přebývá Bachyr. Jdi dál, já si zatím půjdu někam lehnout. Už to není, co bývalo, to víš, stáří…“ pravil stařík a odešel kamsi do vesnice.


1 názor

ToxTheNano
18. 02. 2013
Dát tip

hezky napsaný


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru