Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 465 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Lovci vlkodlaků
datum / id16.02.2010 / 348611Vytisknout |
autorDark Bald
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno869x
počet tipů0
v oblíbených1x
Prolog
Tento příběh je zcela smyšlený a nevystupují v něm žádné skutečné postavy...
Lovci vlkodlaků

To, co vám chci nyní vyprávět, se stalo před mnoha lety. Příběh, který se skutečně odehrál v jednom malém městě, ale v tom městě ho od nikoho asi neuslyšíte. Asi se teď ptáte, proč vám to vyprávím, co na něm je tak zajímavého,

a nebo kdo vlastně jsem, ale věřte mi, že odpověď na všechny otázky se dozvíte už brzo, a možná, že je dokonce

i najdete v mém příběhu…

 

      To ráno bylo velice chladno. Vlhce se lesknoucí silnici na kraji městečka omývaly chomáče mlhy. Neústupný podzim se stále více hlásil a letní dny byly už nenávratně pryč. V malém domku na kraji města se ve svém pokoji probudila mladá dívka. V noci skoro vůbec nespala. Pořád dokola se jí opakoval ten samý sen. Sen o starém opuštěném domě, o temné zahradě, o divném hlasu, který ji k tomu domu přitahoval. Nebylo to poprvé, co se jí ten sen zdál, jenže pokaždé se probudila vždy, když chtěla otevřít dveře a vstoupit, a přesně to ji děsilo ze všeho nejvíc. Stále víc a víc chtěla vědět, proč se jí ten sen zdá, ale zároveň si přála, aby se jí už nikdy víc nezdál.

     

      Ranní počasí se přes den nijak nezměnilo a celý den vypadal, jakoby měl každou chvíli přijít hrozný déšť. A večer skutečně přišel. Jeden blesk se míhal za druhým a celý dům se chvěl od dunícího hromu. Veronika seděla u okna a sledovala proudy vody valící se z temných mračen a stékající po okně dolů. V tom se znovu zablesklo a ona spatřila na kraji silnice postavu. Postavu, která se na ni dívala. Než však tmu venku ozářil další blesk, na silnici už nikdo nebyl. Veroniku napadlo, že se jí to nejspíš jen zdálo, protože už byla hodně ospalá. Zatáhla závěsy a vlezla do postele. Se zavřenýma očima ještě poslouchala kapky, bubnující na okno, ale po chvíli už tvrdě spala. Když blesk znovu ozářil zamračené nebe, na kraji silnice znovu stála postava zabalená do černého promoklého kabátu a mlčky sledovala okno zatažené závěsy. Pak se otočila a zmizela ve zvedající se mlze.

 

      Temná noční obloha, na které jako bílé perly září hvězdy a měsíc v úplňku ozařuje svým bledým světlem tajemnou zahradu, v jejímž středu stojí starý opuštěný dům. Z té zahrady jde hrůza, i když neví proč, ale když dojde až ke dveřím domu, jako by si oddychla. Pode dveřmi prosvítá proužek světla. Pomalu natáhne ruku ke dveřím a dotkne se kliky. Dveře skřípnou panty a pootevřou se. Zahradu před domem zalije nádherné zlaté světlo. Zároveň uslyší hudbu, pomalou, překrásnou, a hned poté spatří muže. Muž k ní promluvil a ten hlas si jí okamžitě podmaní. Pro ten nádherný hlas by dokázala udělat cokoliv: „Vítej, Veroniko, čekal jsem tě…“.

 

      Veronika se s trhnutím probudila do hlubokého ticha. Budík právě ukazoval půl druhé ráno a venku nebylo po bouřce už ani památky. Sama vlastně ani nevěděla proč, ale poodhrnula závěs a vykoukla ven. Mokrá silnice se slabě leskla od stříbrného měsíce a od poslední pouliční lampy. Veronika se zachumlala zpátky do peřin, ale před očima měla stále toho muže ze snu. Jeho oči a úsměv a v uších jí stále zněl ten jeho nádherný sametový hlas: „Veroniko… Veroniko...“

 

      Po předešlé noci zalilo neděli znovu zlaté a hřejivé slunce. Když Veronika vstala, v domě už panoval klasický nedělní ruch. Veronika si řekla, že by se mohla trochu projít po okolí, a tak po snídani vyrazila i se svým psem ven. Chvíli jen tak chodili, občas si trochu zadováděli, až se dostali na kraj lesa. Z pohledu na něj přeběhl Veronice mráz po zádech a i pes začal úzkostlivě kňučet a táhl ji pryč. Pomalu se nechala odvléci, ani jednomu už nebylo na dovádění, ale jakmile jim les zmizel z očí, oběma se nálada znovu vrátila. Po obědě už Veronika radši zůstala doma, nějak už se jí nikam nechtělo. Večer se sice chvíli dívala na televizi, ale chtělo se jí strašně spát a sotva si vlezla pod peřinu, usnula.

      Temná zahrada a opuštěný dům. Rychle prochází zahradou a zastavuje se až přede dveřmi domu. Ty se pomalu otevírají a z nich se line nádherná hudba. Vstoupí do světlem zalité místnosti a spatří muže, jak k ní pomalu přichází. Stojí před ní, bere ji za ruku, vede jí do dalšího pokoje – nádherně vyzdobeného tanečního salónku. Chvíli se na ni dívá a lehce se pousměje. V tu chvíli si dívka uvědomí, že má na sobě nádherné plesové šaty. Muž ji bere blíž k sobě a začíná tančit. Chce se ho zeptat natolik věcí, ale muž jen zašeptá: „až přijde čas… teď se bav.“ Hudba stále hraje a oni tančí a… ona je tak šťastná.

      Veronika se znovu probudila uprostřed noci. Všude panovalo naprosté ticho. Vstala a chtěla si dojít pro něco na pití, když si všimla, že zapomněla zatáhnout závěs u okna. Když vyhlédla z okna, znovu spatřila někoho stát pod stromy před jejich domem. Rychle zatáhla závěs a celá vystrašená zmizela zpátky pod peřinu. Muž, stojící před domem se jenom pousmál a skoro neslyšně zašeptal: „Už brzy… Veroniko!“

 

      Ihned po obědě vyrazila k lesu. Cestou se jí neustále honilo hlavou, proč chce znovu vidět to místo, ale na žádnou odpověď nepřišla. Asi po půlhodině svižné chůze došla na okraj temného lesa. Chtěla se ihned otočit a utíkat zpátky domů, ale něco ji stále nutilo do lesa vejít. Navzdory všem svým pocitům nakonec pomalu vykročila směrem do nitra lesa.

      Pomalu kráčela lesem a míjela strom za stromem. Neustále na ni dotíral pocit, že ji někdo sleduje, ale vždy, když se otočila, viděla jen stromy v šeru. Šla dál, ale ten pocit, to divné mrazení v zádech bylo stále horší. Nevěděla, jak dlouho už tím lesem jde, ale najednou spatřila, jak skrze stěnu stromů prosvítají sluneční paprsky. Rychle vyrazila směrem k nim, když se tichým lesem rozlehl zvuk praskající větvičky. Veronika se zarazila a vyděšeně se ohlédla. V lesním šeru spatřila pod jedním stromem siluetu krčícího se vlka. Oba stáli několik okamžiků nehybně jako sochy - Veronika i vlk, upírající na ní své v šeru světélkující oči. Náhle vlk zavyl a Veronika se s vyděšeným zaječením rozběhla k hranici lesa.

 

      Spíš vycítila, než uslyšela, že se vlk rozběhl za ní. Běžela ze všech sil, ale vlk byl rychlejší. V tom o něco zakopla a skutálela se na zem. Zůstala ležet, do očí jí vyhrkly slzy a jen bezmocně čekala na to, co jí udělá. Vlk byl dvěma skoky u ní, ale jen znovu zavyl a pak neslyšně zmizel mezi stromy. Veronika bezmocně ležela na zemi a třásla se strachy. Chtěla vyskočit, co nejrychleji odtud utéct a už se sem nikdy nevrátit, ale jediné, co dokázala bylo, že se s vypětím všech svých sil postavila, došla k nejbližšímu stromu a znovu se zhroutila na zem. Seděla pod stromem, jenom kousek od kraje lesa. Seděla a vyděšeně poslouchala tiché šumění stromů. Po třesoucí se tváři jí stékaly slzy. Nechtěla plakat, ale nemohla to zastavit. Až po nějaké chvíli se začala pomalu uklidňovat. Ale když vstávala, ještě stále se třásla. Pomalu přešla těch několik zbývajících metrů k hranici stromů a nemohla uvěřit svým očím. Uprostřed lesa se rozprostírala velká, překrásná zahrada a uprostřed ní stál starý dům. V tu chvíli úplně zapomněla na vlka i na les a v mysli se jí vybavil její sen.

      Pomalu procházela zahradou. Míjela překrásně tvarované živé ploty i velké záhony, plné nádherných květin. Došla až k domu, na chvíli zaváhala, ale nakonec zaklepala na dveře. Ani ji nějak zvlášť nepřekvapilo, že se nikdo neozýval, dům přece vypadal, že v něm už nikdo nějakou dobu nežije, ale nakonec to zkusila ještě jednou.

      „Haló! Je tu někdo? Haló!“. Nic. Otočila se a chtěla odejít, když v tom dveře hlasitě cvakly a začaly se otvírat. Zároveň odněkud uslyšela nádhernou hudbu. Veronice se rozbušilo srdce:

      „Tu hudbu přece znám!“. Přišla znovu ke dveřím a opatrně nahlédla dovnitř. Za dveřmi byla celkem velká vstupní hala, ze které vybíhalo po obou stranách schodiště do dalšího patra. Ale ji zaujalo něco jiného. Úzký proužek světla, vycházející ze dveří vedle schodiště. Chvíli sice váhala, ale nakonec přece jenom opatrně vešla do domu a zamířila ke dveřím pod schodištěm.

      Slyšela, jak se za ní vstupní dveře tiše zaklaply a na chvíli ji napadlo, jestli odtud radši nemá utéct a co nejrychleji se vrátit domů. Nakonec však došla až ke dveřím a znovu uslyšela tu něžnou hudbu. Teď už bylo jasné, že vychází odtud. Pomalu je otevřela a vstoupila do překrásně vyzdobeného tanečního salónku. Z té nádhery jí přecházel zrak. Jen tam tak stála a užasle se rozhlížela. V tom hudba přestala hrát a ze dveří za ní se ozval sametový hlas:

      „Dobrý večer Veroniko. Čekal jsem tě“. Ne, toto už nebyl sen, toto byla skutečnost.

 

      Veronika se otočila a spatřila muže, jak stojí ve dveřích a usmívá se na ni. Okamžitě ho poznala. Byl to muž z jejího snu.

       „Divíš se, že znám tvoje jméno?“. Přikývla.

      „Ale Veroniko, jsi přece chytrá mladá dáma.“ Zastavil se těsně u ní.

      „Ano, znám tě. Ze snu i z normálního světa“. Zamyšleně se na něho podívala.

      „Ano, to já jsem stával pod tvým oknem“.

      „Ale proč? Co ode mě chcete?“ Veronika od něho o krok ustoupila.

      „Nejdřív mi dovol, abych se představil. Jmenuji se Adrien Lupus a velice se ti omlouvám, že jsem tě tam v lese tak strašně vylekal.“ Veronika na něj vystrašeně pohlédla. Pomalu od něho začala ustupovat, až se zády dotkla zdi. Adrien stál na místě a mlčky si ji prohlížel.

      „Klidně to můžeš říct i nahlas, vím o všem, nad čím přemýšlíš. A vlastně i za tohle se omlouvám. Je to ode mě nezdvořilé, číst ti myšlenky bez dovolení. Ale abych odpověděl na tvoji otázku, ano byl jsem to já. A jak to?" zaváhal "Nechceš se raději posadit?" Jenom mlčky zavrtěla hlavou.

      „Víš, teď bych ti to asi neměl říkat. Vlastně bych ti správně ještě neměl říkat nic, ale když už jsem s tím začal…

a navíc bych řekl, že ty to určitě rychle pochopíš. Jsem upír“.  Když ale spatřil v jejích očích narůstající děs, rychle s úsměvem dodal

      „Neboj se, nechci tě kousnout.

      „Tak proč jste mě sem teda vytáhl?“

      „Vážně se nechceš posadit? Ono to možná bude na delší dobu. Přece jenom je toho dost. Jenom pro úplnost,

je mi něco přes 700 let a...“ teatrálním gestem jí podal ruku „nenecháme toho vykání?".

      „No, dobře" Její první překvapení bylo už pryč a ona začínala přemýšlet o tom, co od ní vlastně skutečně chce

      „Kdyby mi chtěl nějak ublížit, přece by to už dávno udělal. Proti němu bych přece nic nezmohla“.

      „Tak to máš naprostou pravdu“ ozval se Adrien a zářivě se na ni usmál a nabídl jí křeslo.

      „Dáš si čaj? Nebo něco silnějšího?“

      „Děkuji, možná by mi troška čaje udělala dobře“. Adrien ji usadil ke stolu a zmizel ve vedlejším pokoji. Veronice se honilo hlavou tolik různých věcí a všechny splývaly do jednoho obrovského víru, v jehož středu stál Adrien.

      Co je? Co se to se mnou sakra děje?“. Seděla, a čím víc o tom všem přemýšlela, stále víc si uvědomovala, že už od první chvíle, co Adriena spatřila ve svém snu, se do něj prostě a jednoduše zamilovala.

      Copak to jde? Aby člověk miloval upíra? Bože, co mě to vůbec napadá, vždyť ještě před chvílí jsem myslela, že jsou to všechno jenom pohádky a výmysly a teď už uvažuju o takovýchto věcech…“ a najednou se musela sama sobě začít smát.

      „Rád vidím, že už je ti líp“. Adrien stál znovu ve dveřích, pohyboval se úplně neslyšně a na stříbrném podnose nesl dva šálky a konvici s ještě kouřícím čajem

      „Jenom doufám, že mi ty myšlenky nečte teď“ trochu se začervenala, ale na Adrienovi nebylo nic znát. Pomalu se napila a celé její tělo zalilo nádherné teplo. Adrien se na ni díval přes okraj svého šálku a stále se usmíval

      „Chutná? To jsem rád. Moje poslední troška pravého čínského čaje.“ Než stačila Veronika cokoliv říct, s ještě větším úsměvem dodal:

      „Neboj se, schovával jsem si ho pro zvláštní příležitost a myslím, že teď se přesně hodí“.

Chvíli jen tak mlčky popíjeli čaj, ale pak se Veronika zeptala

      „Jak to, že toho o mně tolik víš?“. Adrian ještě chvíli mlčel a jen tak si prohlížel její tvář.

      „Jak už jsem řekl dřív, už nějakou dobu jsem tě sledoval“ na chvíli se odmlčel „v podstatě už od té doby co jste se sem přistěhovali.“ Postavil šálek na stůl

      „Nechtěla by ses trošku projít?“

Vstali a vyšli ven na rozlehlou zahradu a Adrien jí začal vyprávět svůj příběh.

 

      „Vlastně to všechno začalo už skoro před pěti sty lety. Byl jsem po dlouhé cestě a tak jsem se na noc zastavil v jedné hospodě. Bohužel jsem byl tak unavený, že jsem si nezkontroloval, jestli je pro mě bezpečná, objednal jsem si pokoj a skoro okamžitě usnul. Vzbudil jsem se kolem půlnoci, vlastně mě vzbudily nějaké zvuky a než mi došlo, co se vlastně děje už jsem se válel v na zemi v rohu pokoje. Jak už jsem řekl, byl jsem tak strašně utahaný, že jsem si u výčepu nevšiml vlkodlaka, bohužel, on si ale všiml mě a rozhodl se, že mě v noci přijde navštívit.“ Adrien se podíval na Veroniku a obličeji se mu roztáhl do širokého úsměvu

      „Jistě, i vlkodlaci existují, ale zpátky k mému příběhu. Ten souboj jsem nakonec vyhrál, i když už jsem měl sám docela namále, jenomže to ještě nebylo to nejhorší.“ Na chvíli se odmlčel

„Tímhle soubojem jsem totiž porušil nejdůležitější pravidlo našeho rodu, přesněji to bylo tím, že si nás všimli lidé. No a tím jsem samozřejmě odhalil naše tajemství. Už po staletí – a možná vlastně ještě dýl – se upíři starají o to, aby si lidé ničeho nevšimli a aby o nás nevěděli. Vlkodlaci mají samozřejmě stejné pravidlo, jenže jak jsem později zjistil, ten vlkodlak, co mě napadl, byl psanec a něco jako dodržování kodexu ho prý nikdy moc nezajímalo.“ Veronika šla vedle něho mlčky a jen výraz v její tváři prozrazoval, že ji Adrienův život zajímá čím dál víc.

      „A co jsi s nimi potom teda udělal? Doufám, že si je…“ Veronika se zastavila a napjatě si ho prohlížela.

      „Zabil“ odpověděl jí a jeho hlas se změnil. Najednou zněl chladně a velice smutně

      „Ano, skoro všechny a věř mi, že na to vůbec nejsem hrdý, a ta noc mě už skoro pět set let pronásleduje v mých snech, ale já prostě musel. Pokud by lidé zjistili, že opravdu existujeme, co myslíš, že by se stalo?“ na chvíli se odmlčel, sklesle se posadil na mez a zadíval se na večerní oblohu. „Ale bohužel jsem už neměl sílu a někteří utekli.“

      „A… co si udělal s těmi, které…“ nedořekla to, při té představě se jí sevřelo hrdlo

      „Jak už jsem řekl, už jsem neměl sílu je normálně pohřbít, a tak jsem celou tu hospodu zapálil. Poslední, co si pamatuju, je, že jsem se snažil odbelhat co nejhlouběji do blízkého lesa, kde jsem se prostě zhroutil. Když jsem se pak probral, snažil jsem se co nejrychleji dostat k našemu nejbližšímu Sídlu. Vlastně ani nevím, v co jsem doufal, ale to, co následovalo, to mě opravdu zaskočilo.“ utrhl si stéblo trávy a začal si ho proplétat mezi prsty.

      „Byl jsem obviněn ze zrady a jako odstrašující případ mi byly odebrány veškeré výsady Staršího upíra, můj dům i se vším, co jsem měl, spálili a ze mě se stal psanec“ odhodil pomačkané stéblo a vstal

      „Od té doby jsem se jenom tak toulal po světě. A postupem času se ze mě stal lovec Lykanů.“

      „Tím myslíš vlkodlaky?“ zeptala se trochu Veronika

      „Ano, Lykantrop je název pro vlkodlaky ještě ze starého jazyka, jenomže je trochu moc dlouhý, takže prostě Lykan.“ odmlčel se a když znovu promluvil, jeho hlas už zněl zase normálně a i výraz v jeho tváři se změnil

      „Není ti už zima? Radši už půjdeme zpátky, hm?“ Veronika přikývla a oba zamířili zpátky k domu.

      „Můžu se ještě na něco zeptat?“

      „Jistě“ a Adrien se už zase usmíval

      „Možná, že se mi budeš smát, ale neměli by se upíři přeměňovat spíš na netopýry než na vlky?“

      „Tak se to všude říká, co?“ Adrien se rozesmál

      „Většina upírů se vlastně neproměňuje vůbec. Jenom pár těch opravdu nejstarších a nejzkušenějších a pak taky někteří lovci. Důvodem je, že je to pro nás, na rozdíl od Lykanů, hodně náročné. Lykan je vlastně napůl člověk a na půl vlk, ale upír si stále drží svoji lidskou podstatu a proto je pro nás dost těžké přimět tělo, aby se přeměnilo na něco jiného. Ovšem jakmile se to naučíš, už to zase tak velký problém není.“ Když došli až k domu, Veronika se s ním rozloučila a chtěla jít domů

      „Víš co?“ zavolal na ni ještě

      „Počkej na mě. Půjdu s tebou“ a zmizel v domě. Během pár minut byl zpátky a na sobě měl dlouhý černý plášť a černý klobouk.

      „Tak jdeme!“ Lesem šli bez mluvení. Adrien se držel pár kroků za Veronikou a nad něčím asi přemýšlel. Došli na okraj města a Veronika se chtěla rozloučit, ale když se otočila, uviděla jen vlka, jak běží zpátky k lesu a pak uslyšela vlčí zavytí.

Když přišla domů, zalezla si hned do postele. V hlavě se jí pořád promítalo to, co se stalo, ale za chvilku už spala.

 

Veronika chodila k Adrienovi skoro každý den. Adrien jí vyprávěl o svém životě a o svých cestách napříč světem

a ona se od něj postupně naučila všechno o upírech a lykanech. Když spolu jednou večer seděli u krbu, popíjeli čaj a jen tak si povídali, Veronika se najednou zeptala

      „Promiň, já doufám, že se teď nějak neurazíš, ale proč sis mě vlastně vůbec takhle našel?“

Chvíli bylo slyšet jen praskání dřeva v krbu, Adrien se pomalu napil ze svého šálku a pak ho postavil na stůl. Vstal a s úsměvem pokynul Veronice

      „Pojď za mnou“

Vešli do vstupní haly a Adrien zamířil ke zdi pod schody. Veronika nechápala, proč jde zrovna tam, protože si tam nikdy žádných dveří nevšimla, ale Adrien se zastavil a otočil kulatým štítem, který na stěně visel. Pod schody se otevřely tajné dveře a za nimi bylo vidět několik klesajících schodů. Adrien stále s úsměvem kývl na Veroniku

      „Jak už jsem ti několikrát povídal, jsem lovec lykanů, jenomže jsem ti neřekl všechno. Lovci sice neloví ve skupinách, ale sami taky nejsou. S každým lovcem chodí společník, pomocník, partner… říkat tomu můžeš, jak chceš. Důležité je, že ten mu se vším pomáhá a někdy na něho taky dává pozor.“ Sešli po schodech dolů a ocitli se v místnosti, velké skoro jako vstupní hala. Jenomže tahle hala, byla plná nejrůznějších věcí, ale hlavně zbraní. Od neprůstřelných vest, přes nože a meče se stříbrným ostřím až po všechny možné kuše a střelné zbraně. Veronika na to všechno hleděla s úžasem a Adrien jenom mlčky přešel k jedné ze zdí, dotkl se nějakého tlačítka a přes celou zeď se objevily monitory počítačů. Pak se otočil zpátky k Veronice a pokračoval:

      „A já bych chtěl mít za partnera tebe.“ Posadil na židli a začal si něco kontrolovat na monitorech. Veronika pomalu došla až k němu a cestou si užasle prohlížela nádherně tvarované čepele mečů.

      „A proč si myslíš, že se na to hodím?“ zeptala Adriena

      „Vždyť já přece nepřeperu ani normálního chlapa, natož pak vlkodlaka, a navíc tady o tom všem skoro nic nevím, teda až na počítače, ale stejně… Ne že bych to nechtěla, jenom si prostě myslím, že na tohle já prostě nemám.“ Adrien se k ní otočil

      „Boj je to nejmenší, bojovat se člověk naučí, i zacházet se zbraněmi, a pokud budeš chtít, naučím tě to všechno, ale pro lovení vlkodlaka musíš mít něco víc, musíš to mít v srdci a já cítím, že ty ten dar máš.“ Adrien ji políbil a pak se skoro šeptem zeptal

      „Tak co? Věříš mi?“ Stála tam, hlavu položenou na jeho rameni. Snažila se ten roj myšlenek nějak uklidnit, ale prostě to nešlo.

      „Ano“ zašeptala

      „Půjdu do toho, ale pod jednou podmínkou“ a najednou se tvářila tak vážně a přísně, jak ji Adrien ještě nikdy před tím neviděl. Trochu rozpačitě se na ni usmál

      „Ano? A jakou?“

      „Že mě naučíš bojovat tímhle“ a ukázala na nádherný stříbrný meč s rukojetí vykládanou slonovinou.

Adrien se začal smát

       „Máš moje slovo“

Veronika se rozesmála jako malá holka a pak Adriena znovu políbila, ale nebyl to ten samý polibek jako před chvíli, ne, tenhle byl jiný. Jako by se mezi nimi něco prolomilo. Adrien ji vzal do náručí a odešel s ní zpět do pokoje. Milovali se celou noc a oba usnuli až nad ránem jeden druhému v náručí.

 

      Adrien začal Veroniku učit. Učil ji vlkodlačí a upíří jazyk, učil ji bojovat s nejrůznějšími zbraněmi a i beze zbraně a ona byla dobrá, byla hodně dobrá. Za pár týdnů už měl Adrien co dělat, aby se jí při boji ubránil. Přes den se společně učili a bojovali, a když někdy zůstala Veronika u Adriena přes noc, milovali se až do rána.

 

      Po nějaké době se však ve městě začalo něco dít. Za jediný týden v něm zmizeli hned tři lidé a nikdo nikdy nenašel žádné stopy napovídající, co se s nimi stalo. V té době si Veronika všimla, že se Adrien změnil. I když by to asi normální člověk ani nepostřehl, Veronice, naučené všímat si i těch nejmenších detailů, neuniklo, že v jeho chování je známka jistého napětí. Snažila se zjistit, co se děje, ale Adrienovi se vždy podařilo nějak se odpovědi vyhnout.

Mizení lidí ve městě pokračovalo a Adrien trávil stále více času v tajné místnosti. Veronika vytušila, co se děje a jednou, když zase netrpělivě seděl u monitorů, za ním přišla

      „Tak kde je?“

Zachmuřeně se k ní otočil a bylo to poprvé, co ho viděla se mračit

      „Jak dlouho už to víš?“

      „Jen pár dnů. Vlastně od té doby, co jsi se začal schovávat tady dole. A navíc mám skvělého učitele - lovce vlkodlaků“ mile se na něho usmála a posadila se vedle něho

      „Jak dlouho už tady je? Od toho prvního zmizení?“

      „Asi ano, ale nejspíš tady byl už nějakou dobu před tím“ a Adrien se znovu zachmuřeně zadíval na monitory

      „A proč si mi to neřekl hned?“

      „Protože jsem si sám nebyl jistý. Popravdě… nečekal jsem, že se tady objeví… ne, takhle brzo.“

      „Objeví takhle brzo?“ zeptala se překvapeně Veronika

      „Ano. Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale je to můj starý známý“ Adrienovi se při těch slovech vkradl do hlasu náznak ironie, ale když viděl Veroničin stále překvapený výraz, pokračoval

      „Jednou už jsme na sebe natrefili. Bylo to ve Francii a šel jsem po něm asi tři měsíce. Uměl se fakt dobře schovávat a navíc za sebou vždycky perfektně zametal všechny stopy. Už jsem to chtěl vzdát, ale nakonec přece jenom udělal chybu. Když jsem se u něho pak objevil, vypadal sice překvapeně, ale hodně rychle ho to přešlo. A musím se přiznat, že jsem na něho málem nestačil. Sice jsem ho hodně zranil, ale přece jenom byl o dost silnější, než já a když jsem se pak probral z bezvědomí, byl pryč. Myslel jsem, že už ho neuvidím, ale jak to tak vypadá, půjdu si k němu poprosit o odvetu“ a Adrien se na Veroniku pousmál

      „Pokud ho teda najdu. Už tenkrát v tom byl fakt dobrej, a jak to vypadá, pořád se lepší.“

      „A jak teda víš, že je to on?“

      „Podle jeho stylu. Víš, zapamatovat si ten Gladiův, to nebylo moc těžký.“

      „Gladiův?“

      „Jmenuje se Gladiatus, nebo se tak aspoň tenkrát jmenoval“

      „No, ale když říkáš, že je v tomhle tak dobrej, tak jak ho chceš najít?“

      „No minule ta jeho chyba byla v tom, že přestal být opatrnej, takže…“ Adrien se odmlčel a pak se na Veroniku podíval

      „… počkáme“.

      „Jak počkáme? Co tím chceš říct?“ Veronika bezděčně ucukla a z její tváře bylo jasné, že nechce uvěřit tomu, co právě řekl

      „To ho chceš nechat vyvraždit půlku města?“

Adrien se na ni chvíli jen mlčky díval

      „Věděl jsem, že tohle řekneš…“

      „No tak to bych prosila! Vždyť ty…“

      „Veroniko, prosím, vyslechni mě. Tohle bych dneska samozřejmě neudělal, ale je ještě jeden plán, jak ho vylákat. Vyzvu ho“. Veronika se zděsila ještě víc

      „Cože uděláš?“

      „Vyzvu ho na souboj, jen on a já a tohle on neodmítne, ne po našem posledním setkání.“

      „Adriene, ale tohle přece… vždyť si říkal, že už minule byl silnější než ty a teď bude určitě ještě víc… to přece… to nemůžeš udělat…“

Adrien přešel k ní a pohladil ji po vlasech    

      „Můžu, když mi v tom pomůžeš“

      „Ale já přece…?“ Na Veroniku už toho bylo moc, najednou prostě nevěděla co říct.

      „Veroniko, jak dlouho už sem chodíš? Jak dlouho už tě učím? Kdybych si nebyl jistý, že to zvládneš, neříkal bych ti, abys šla semnou. A věř mi, že ty to zvládneš“ Veronika se nezmohla na slovo a Adrien ji políbil a bylo to jako tehdy poprvé.

      „Dobře…“ Veronika se celá třásla, ale pomalu se jí dařilo se uklidnit

      „Dobře, jaký máš plán?“

 

      Ještě ten večer se vydali do města. Oba měli zbraně se stříbrnými kulkami. Veronika si vzala svůj stříbrný meč a Adrien ještě stříbrné vrhací hvězdice.

Procházeli prázdným městem skoro až do rána, ale nic se nestalo.

Takhle to šlo několik dnů, až jednou večer se Adrien u Veroniky neobjevil. Chvíli na něho čekala, ale pak ji napadlo, že se nejspíš zdržel u počítačů, tak se rozhodla jít mu naproti.

Když však přišla k Adrienovu domu, už z dálky si všimla, že dveře jsou otevřené „Proč by nechával otevřené dveře? Vždyť přece vždycky zamyká…“. Když však přišla blíž, uviděla, že dveře jsou vyražené.

V okamžiku všechno pochopila, ruka ji sjela k pasu, ale pak si uvědomila, že meč nechala u Adriena. Potichu zaklela a pak vytáhla z kapsy malou pistoli, zkontrolovala zásobník a vešla do domu.

Pomalu postupovala šerem zdevastované haly. Mířila k proužku modrého světla pod schody, ale kromě rozbitých obrazovek a rozházených věcí tam nebylo nic. Rychle pobrala pár zbraní a brýle pro noční vidění a pod převráceným stolem našla svůj meč.

Prošla domem a Adriena našla ležet v jednom z horních pokojů. Všude kolem byla krev a kdyby nevěděla, že je to on, skoro by ho ani nepoznala.

Adrien se pomalu pohnul a otevřel oči

      „Veroniko…“ zašeptal.

      „Překvapil mě. Zrovna jsem se chystal na večer, když v tom vpadl dovnitř. Nějak se mu podařilo obejít ochranou bariéru. Je mnohem silnější, než jsem si myslel, ale tak jednoduchý to se mnou neměl“ pokusil se zasmát, ale obličej se mu zkřivil bolestí.

      „Asi mi mimo jiné zlomil i pár žeber“

      „Adriene“ Veronice se konečně podařilo vzpamatovat. Adrien však pokračoval

      „Poslouchej mě, je pořád někde tady. Sice jsem ho dost poranil, ale pořád je nebezpečný, dokonce bych řekl, že teď ještě víc“ Adrien se znovu pokusil o úsměv

      „Teď je to jenom na tobě, ty ho musíš dostat“

      „Ale co ty? Potřebuješ pomoc, takhle tady přece nemůžeš zůstat…“

      „Ne, o mě se neboj, jsem přece upír, já se z toho dostanu, ale on už nesmí utéct. Ví toho už moc.“

      „Dobře, já… najdu ho. Tady, vezmi si to“ podala mu pistoli

      „Kdyby se rozhodl se sem vrátit“ políbila ho a zmizela ve dveřích

      „Buď opatrná“ zašeptal ještě Adrien.

 

Veronika procházela temným domem a srdce jí bilo tak, že to snad muselo být slyšet po celém domě. Už se chtěla vrátit zpět k Adrienovi, když za sebou uslyšela nějaký pohyb a pak se ozval chladný hlas.

      „Hledáš mě?“ Veronika ztuhla a pak se pomalu otočila

Ve tmě stál muž středního věku. V ruce držel jeden z Adrienových mečů.

      „Vy budete Gladius“

      „Gladius…“ muž se zahleděl kamsi nad Veroničino rameno

      „Tohle jméno jsem už dlouho neslyšel, ale ano, býval jsem to já. Ale vidím, že jste oproti mě ve výhodě, vy mé jméno znáte, ale já vaše ne“ muž se odmlčel a s lehkým úsměvem hleděl na Veroniku

      „Jmenuji se Veronika“.

 Dívala se na Gladiuse a pomalu zvedla svůj meč

      „Ale no tak“ Gladius se rozesmál

      „Tak krásná a tak hloupá, když si myslí, že nade mnou může vyhrát. I když mě ta pijavice Adrien dala celkem dost zabrat, tebe bych zvládl i levou rukou“ Až teď si Veronika uvědomila, že v sobě Gladius musí mít pár stříbrných kulek, protože jinak by tu před ní stál jako vlkodlak.

V tom však Gladius zaútočil a Veronika stačila tak tak uhnout. Skoro vůbec se k němu nedostala. Stále jen odrážela nebo uhýbala jeho pořád rychlejším útokům. Až při jednom úskoku se jí po Gladiovi podařilo hodit pár hvězdic. Gladius zavrávoral a to jí stačilo. Veronika byla v šermu opravdu dobrá, a tak se jí brzo podařilo překvapenému Gladiovi vyrazit meč z ruky a zároveň mu rozseknout rameno.

      „Překvapujete mě, slečno Veroniko, tohle jsem od vás vážně nečekal“. Veronika chtěla něco říct, ale v tom na ni Gladius znovu zaútočil. Vyskočil do vzduchu, ale to už z něj byl proměněný netvor, dopadl na ni, srazil ji k zemi a oba zůstali ležet bez hnutí.

 

Probudila se, všude byla tma, někdo ji hladil po tváři a po vlasech. Pokusila se posadit, ale bolelo jí celé tělo a navíc ji nějaká ruka něžně přitlačila zpátky.

      „Nevstávej, máš vykloubené rameno a možná i naražená žebra“ byl to Adrien

      „Co se stalo?“ Adrien na chvíli zmizel a pak se kdesi za ní objevil plamínek svíčky.

      „Předpokládám, že přišel o meč a tak se rozhodl dál už si s tebou nehrát, ale asi se trochu přepočítal když na tebe skákal. Mimochodem, pěkná rána, přímo do srdce a navíc stříbrným…“ ozvalo se křupnutí a bolestné zaúpění, Veronika bolestí málem omdlela

      „… stříbrným mečem, pro proměněnýho lykana skoro okamžitá smrt. Rameno už bude v pořádku, jenom se s ním pokus nehýbat. Teď se ještě zkusím podívat na ta žebra.“ Veronika neměla sílu nic říkat nebo cokoliv namítat a tak si jen mlčky prohlížela mrtvé Gladiovo tělo s jejím mečem zaraženým až po rukojeť do hrudi.

      „A… jak si na tom ty?“  Adrien se na ni usmál

      „Říkal jsem ti, že se z toho dostanu. Sice mě ještě bolí celé tělo a nejspíš se mi už pořádně nespraví levá ruka, ale jinak jsem v pořádku. To ty jsi na tom teď mnohem hůř, nejmíň jedno žebro máš zlomené. Ale to dáme taky do pořádku a pak tě odnesu do nemocnice. A teď by si se neměla hýbat a hlavně mluvit. Potřebuju na to klid.“ Veronika chtěla ještě něco říct, ale Adrien nad ní udělal rukou nějaký pohyb a ona ztratila vědomí. Probudila se až o několik dnů později v nemocnici.

 

      Adrien se ukázal, až když ji pustili z nemocnice, protože prý nerad chodí mezi lidi, a tak raději dával do pořádku dům.

 

      Za dva roky se Adrien rozhodl zase na nějaký čas odjet do Francie, ale jel sám. Veronika chtěla jet s ním, ale on ji žádal, aby zůstala v městečku a nakonec jedné noci zmizel. Sice Veronice ještě dlouhou dobu psával a dokonce se i několikrát vrátil, aby ji viděl, ale ona ho už neviděla nikdy.

 

      Tak teď bych vám snad mohl odpovědět na vaši otázku a možná, že jste to už i mnozí sami poznali. Ano mé jméno je Adrien a mojí prací je lovení lykanů, porušujících kodex.

A proč vám tento příběh vyprávím? Pravda je, že jsem za celý ten věk měl při mé práci hodně společníků, ale Veronika byla jediná, do které jsem se opravdu zamiloval. Možná se teď ptáte, proč jsem tedy odešel? Odpověď je prostá. Veronika je člověk a já upír. Ona potřebuje k životu lásku a to lásku k člověku. Navíc jsem té noci, kdy zabila Gladia, a on málem zabil ji, že bych neunesl, kdyby se jí kvůli mně něco stalo, a jediná možnost tak byla odjet spálit za sebou mosty. A ona to časem pochopila.

 

      Veronika zemřela už před lety, dva roky po svém manželovi. Všichni, které jsem znal, jsou už mrtví.

Píše se rok 2139 a já se teď chystám na další cestu, cestu za prací. Na tomhle světě jí bude pro upíra – lovce vždycky dost a až už nebude, pak už nebude potřeba ani lovců a já konečně najdu klid.

 




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

19.02.2010 14:00:46dát kritice tipthalina
Já si uvědomuji, že je troch nefér hodnotit a potažmo"odsoudit"dílo vcelku nepřečtené. No uvidíme, zda se poučíš a tvé začátky(začátky tvých děl)budou poutavější
19.02.2010 13:43:01dát kritice tipDark Bald
Hesiona: Děkuji za korekturu

thalina: Řekl bych, že chybama se člověk učí. Lovci vlkodlaků už mají přece jenom nějakej ten pátek, ale byl jsem hlavně zvědavej, co všechno moje první větší dílo ustojí.
Nicméně s tím začátkem máš nejspíš pravdu a uvidím, jestli se poučím do budoucna O:-)
Jinak děkuji za názor
19.02.2010 10:21:33dát kritice tipthalina
Obávám se, že tohle asi moc lidí číst nebude. Já se dostala do půlky šestého odstavce, ale nebylo tam nic, co by mě přimělo udržet pozornost a číst dál. Časté opakovaní slov, stále ty stejné obrazy (temno, déšť, mlha, starý dům, zlý sen...), kdo ví, možná to pokračuje lépe, ale ten začátek by měl čtenáře navnadit, vzbudit zvědavost, touhu číst dál a ne nudit a odradit.
19.02.2010 10:17:00dát kritice tipHesiona
14.odstavec

"domu, už z dálky" - čárka
zamyká!!! - ypsilon!
"je o mnoho silnější" nebo "je mnohem silnější"
"silnější, než jsem si myslel" - čárka
se mnou - překlep
Na konci vět chybí interpunkce!

"zasmátí" je strašný slovo!

"podala mu pistoli několik hvězdic"


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2022, provozuje Dobrý spolek, pravidla Pickup lines Letní dětský tábor