Iniciace (Být či nebýt)

Toho deštivého únorového večera nebyla jistojistě s nikým domluvená na procházce zabláceným lesem. Přesto byla překvapená, že ji cestou nikdo nepolíbil a ruku v ruce s ní neběžěl věčně rozkvetlou strání.

Našla jenom suchou větev, vzdáleně připomínající snítku růže a nakreslila s ní do ostrůvku špinavého sněhu srdce. Nemohla se rozhodnout pro vhodné iniciály a po chvilce váhání dopadla s rozpaženýma rukama na záda přímo do svého výtvoru. Dlouho pozorovala potemnělou oblohu a cítila, jak jí vlhne kabát. Bylo na čase se zvednout, jestli chtěla vidět na cestu z lesa, plnou kaluží.

Objevily se před ní první vesnické domky, když se rozpršelo. Déšť jí nevadil, ale alespoň měla důvod vklouznout do útulné hospůdky, jejíž zářící okna se před ní vynořila jako maják v bouři.  Ani si nevšimla, že u stolu už sedí skupinka mužů. Jeden z nich se k ní hned obrátil a obdařil ji úsměvem, jaký používal výhradně k navázání konverzace se ženami.

---

Nervózně přecházel po pokoji mezi hrkem kávy, popelníkem, ovládáním od televize a  mobilním telefonem. Zase si připadal nepochopený a to celkově a všemi. Kdyby ho jen lidé poslouchali, ušetřili by sobě i jemu spoustu nepříjemností. Ten, kdo má co říci, většinou nemá komu, konstatoval trpce a odešel do hospody. Pokecá s klukama a spraví si chuť.

Po pár hodinách začali kamarádi povídat o svých rodinách a pomalu se zvedali, aby nepropásli večeři.  Nikdo mu nenabídl, ať jde s nimi.  Právě když se dostával do své obvyklé sentimentální nálady, rozrazila dveře neznámá žena. Sama.

---

Osahávala si kapsy a začínala mít jistotu, že peněženku vytrousila v lese. To už na stole před ní přistál čaj s rumen a na protější židli zubící se chlapík. Úvodní zdvořilostní fráze byly v jeho podání bezchybné, doprovázené upřeným pohledem  krátkozrakých hnědých očí. Neubránila se představě, jak spolu kráčejí temným, tichým lesem, vzdalují se od lidí  a každodennosti  a stále více se přibližují jeden druhému.

"Na co myslíš?"

Už si tykali.  Určitě jí nikdo TAK nerozuměl jako on. Uměl krásně povídat o životě a  naslouchal jí.  Jěště nikdy ji žádná otázka tolik nezahřála u srdce.

Pod záminkou ztracené peněženky ho poprosila o doprovod na cestu lesem. Na důkaz toho, že to myslí vážně, vytáhla z kapsy čelovku a nasadila mu ji.

"To zní nádherně," usmál se, přestože si myslel pravý opak.  Spásnou poznámku typu "kam v tom dešti" spolkl při  pohledu na jasnou oblohu, kde se jako na objednávku objevilo několik hvězd.

Alkohol mu nijak neubral na šarmu, naopak  se jí zdál roztomile zranitelný. Rozhovor byl stále niternější a na zem se  po peněžence nikdo z nich už nedíval. Byla přesvědčená,  že nastala ta správná chvíle zeptat svého průvodce duchovním světem na to, co jí už léta nedává spát.

"Být či nebýt ?"

Přestal mechnicky přikyvovat. Pokud nenajde uspokojivou a dostatečně hlubokomyslnou odpověď, nedá mu. To bylo jasné. 

Dlouze se zamyslel.

Pak ji a všechny její iluze položil do blízkého krmelce.