V kruhu jako po přímce

 Jedna z posledních,
jedna z mála z rodu
(bylo k poledni,
sto dní od porodu,
obě dvojčata,
snad prý něco s krví,
sudba proklatá
co lze, rázem zmrví)
všechno přežívá,
všechno, čím si prošla,
nic jí nezbývá,
snad by radši pošla…

 Ani Terezín
(řekli: přestupovat)
svými řetězy
a svým: nemilovat
těžko uleví
té, jež bude trpět
(víno bez révy,
rudá v modré chrpě)
s každým zachvěním,
s každým novým gestem
zloba pramení
z křivdy – páté, šesté…

 Už ji nermoutí,
že byla vždy v rohu,
temná zákoutí
duše mluví k Bohu,
bratr dostává
vše a ona zbytky,
každá otrava,
všechny hnusné blitky
cejch svůj vypálí
do znamení Kaina.
Bratra utrácí,
z kruhu bude lajna…

 Prošla záhrobím,
manžel má již jinou,
ať se nezlobí,
ti s hvězdami hynou,
přece nečeká,
že by ještě věřil
v návrat člověka,
co byl štvanou zvěří,
co je závislá,
na těch, kdo ji kopou,
hořkost nakysla
beznadějnou stopou…

 Jedna z posledních,
osmdesát v prachu,
nemá zpovědní
tajemství – jen pachuť
všeho strádání,
místo lásky posměch,
nemá zastání,
Bůh snad nechce: pros mě…

Ti, co pečují
o ni, vidí kořist.

 Už se vzpěčuji
tahle muka dočíst…