Ignorace

V soumraku zbaveném odpovědnosti
kráčela žena břízám na stráni vstříc
za svědky tisíce slunečnic lapených za sklem
údolí dýchalo odpustky večernic

Tiše stoupala královstvím cukrových závějí
jak dítě vítající první sníh
Však saně odložila u jiného prahu
krátery smutku zbyly po šlépějích

Svůj hlas rozdrobila v hnízda ptačích sborů
dřív než poztrácel svůj drobný třpyt
swingem letních ran stlávaly jí lože
chtěla se jim odvděčit

Nebem vykládaným roztříštěnou perlou
přilétala sova na břeh opuštěných přehrad
s láskou hladila jí obočí
duhu v duhovkách snažila se probrat

Možná jde prosit obratník na severu
by ze zahrady dříve vypil slaný akvarel
motiv pře chuti s nasloucháním
rámovan steskem stovek těl

Snad držela jej v podpaží
když zmizela mi v horizontu
Alenka zakopla o jícen Středozemě
malý povzdech rozpovídal kyvadlovky
scenérie mlčí novem, cestám louče nezažehne

Slunečnice vrátily se obrazovkám
ani já neleštím boty, nevážu šál
potomek ignorace své generace
se šálkem kávy stojím opodál