Sedm životů - den první - kapitola 2

2

 Tehdy byli tři a letní noc se ani v nejmenším nepodobala té dnešní. Byla horká a jako stvořená pro pozorování jasných hvězd, které na obloze zaujaly svá pevně daná místa. Pohlédl vzhůru, směrem k nim. K místům, kde se houpaly ony zářivé jiskřičky. Téměř cítil teplo, které od nich vychází. Armádně zelené tričko bez rukávu se na něm lepilo. Cítil se jako v pařeníku. Přestože slunce zapadlo již před několika hodinami, stále panovalo strašné vedro. Už od rána bylo jisté, že dnešek bude jedním z nejteplejších dnů toho léta.

                Přes mraky přeplul šedý oblak. Pomalým tempem se sunul k zářivému srpku měsíce. Na dlouhou dobu ho zakryl a jeho bílá zář prosvítala jen místy. A tehdy Andrej znovu zapřemýšlel, proč tudy vlastně jde. Proč spolu s Michailem a Ivanem bloudí starou prašnou cestou, která snad ještě nikdy nepoznala otisk pneumatiky.

                „Dělej, Andreji, co tam zase provádíš? Chceš, abysme tě tady snad nechali?“

                „Už jdu,“ odvětil, ale jen velmi neochotně sklopil zrak z nebe, napnul tílko, skrz které se pokoušel prosát pot a přidal do kroku. Kopl do kamínku u krajnice. Ten se skutálel do příkopu a zmizel v trávě. Ale Andrejovi hlavou létaly otázky: co tady sakra vlastně děláš? Neměl bys teď dřepět doma a chystat se do školy? Ale už bylo pozdě. I kdyby se chtěl vrátit, nemohl. Všichni by ho považovali za sraba. A to Andrej nechtěl. Zůstat srabem bylo poslední, co by si přál – konečně by rád ostatním ukázal, že stojí za víc. Že se nevyplácí Andreje Kowalského jakkoli přehlížet či podceňovat.

                „Poslyš Michaili, co vlastně hodláš udělat, až tam přijdeme?“ zeptal se s těžko potlačovaným strachem Ivan a mastné vlasy se mu v měsíčním světle nepřirozeně leskly.

                „Co já vím? Až tam dojdem, tak uvidíme. Proč? Máš snad strach?“

                „Ne, to ne, ale…“

                „Hele, nedělej se, vidím, že máš nasráno až v kalhotách.“

                „Ne, to…“ bránil se Ivan a pomalu se už začínal zajíkat.

                „Hele, jestli máš strach, nevadí, stačí říct, můžeš se sbalit a my to tady s Andrejem zvládneme, viď André?“ Andrej kráčel s hlavou sklopenou, ale přesto, když slyšel Michailův hlas, raději přitakal.

                „No tak vidíš, stačí říct, že na to nemáš a půjdeš dom, charašó?“ Ivan zvažoval, zda to Michail myslí vážně. Často si z druhých dělal legraci, ale teď zněl poměrně přesvědčivě. Ivanův rozum se zasekl kdesi na úrovni dvouletého dítěte. Nedokázal uvažovat sám, a když přeci jen k nějakému řešení dospěl, nedovedl odhadnout jeho dalekosáhlé důsledky.

                „Vážně bych mohl?“ zeptal se po chvíli, když si ho Michail měřil od hlavy k patě.

                „No jasně.“ Ale Michailovy jasně zelené oči říkaly něco jiného. Cosi ve smyslu: „jen si to zkus, ty hajzle a uvidíš, jak tě nakopu do prdele.“ Ale Ivan tu jiskřičku v jeho  očích nespatřil.  Byl příliš zaměstnán lákavou myšlenkou, že by se mohl zbavit tohohle těžkého břemene, které by rád shodil i Andrej, ale na rozdíl od Ivana si dokázal představit, čeho by byl Michail schopen, jestliže by se teď sebral a jen tak odešel – nenechal by ho.

                „Takže můžu?“ ujišťoval se Ivan.

                „Kriste, už se mě pořád neptej a běž, ne?“

                „Oukej.“ Ivan se otočil a vydal se s rukama v kapsách na cestu zpět.

                „A Ivo, připrav se na to, že tě teď zničím. Každej v tomhle posraným zapadákově se dozví, jaká jsi svině.“ Ivan se nechápavě otočil, ale to už Michail stál těsně před ním a pořád mluvil. A pak Michailova pěst udeřila Ivana do břicha s takovou silou, až se svalil na zem. Cosi žvatlal, ale v přívalu Michailových ran mu nebylo rozumět. A když se Michail znovu uklidnil, přátelsky Ivana poplácal po rameni: „Takže si, myslím, rozumíme, co říkáš?“

                „Ano pane.“ A z tváře si stíral krev, která mu vytékala z nosu

                „Tak je to správně. A teď se zvedej, už to je jenom kousek.“