Na Písmáku publikuje 51 tisíc autorů, 448 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

B ě ž c i
datum / id07.03.2010 / 350235Vytisknout |
autorPastemx
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno427x
počet tipů4
v oblíbených0x
B ě ž c i

   Přes mých krásných devatenáct let jsem si volna moc neužila. Můj otec, bývalý aktivní sportovec, snil o tom, že i já  půjdu v jeho stopách.. „ Znalecky „ posoudil mé dvanáctileté, již vytahující se tělo a rozhodl, že budu závodně běhat, pokud možno co nejdelší tratě. S chápajícím, alespoň to tam vypadalo, pokyvováním hlavou, vyslechl mé námitky a nářky, že nemíním spoustu let trávit běháním dokola po  hřišti, do úplného zblbnutí , uprostřed štěrku  a prachu, když mám tak ráda přírodu .Ten dovětek jsem asi z pusy vypustit neměla neboť, po  chvíli přemýšlení, vydal tento“ rozsudek. “Budeš tedy běhat v přírodě a to  na lyžích. Toto rozhodnutí jsem  v tichosti přijala, utěšujíc se tím, že sníh je pouze v zimě a mnohdy ani to ne, takže toho běhu moc nebude.

    Představil mne trenérovi a ten zase skupině mých vrstevníků, kteří měli obdobně postiženého jednoho či oba rodiče a     „ vědělo se“, že to budou jednou vynikající běžci, fotbalisté či jiní sběratelé medailí na světové úrovni.

   Záhy jsem pochopila svůj krutý omyl o běhání jen na sněhu. Můj trenér jako by neznal čtyři roční období, soustředil se jen na týdny a v každém z nich jsem musela, se svými spolutrpiteli, obětovat tři dny pro zvelebení našich těl, aby byla rychlejší, důraznější a bůhví co ještě si tajně ve svých myslích naši trenéři přáli.

   Běhala jsem závod na pět kilometrů ale při trénincích to bylo deset i více a musím uznat, že to mělo i své kladné stránky. Vyrostla jsem rovnoměrně, byla jsem pružná, pevných svalů, puberta nic moc. Žádná bledule a kluci se za mnou docela otáčeli.V mých sedmnácti už bylo docela umění odolat volání matky přírody a nezkazit si žeň medailí, která teprve měla, dle trenéra, začít.

   Tak běžel týden za týdnem, rok za rokem. My, co jsme vydrželi, nebylo nás mnoho a vzdali to i někteří naši trenéři, jsme počali mít docela slušné výsledky. Fotbalisté už byli finančně za vodou, u mne doma se  počala plnit vitrínka poháry a medailemi, což uvádělo v nadšení mého tatínka, který z mého pokoje udělal jakési muzeum a sázkovou kancelář současně. Začali mne zdravit cizí lidé.

  Bylo to v mých devatenácti letech, někdy na rozhraní léta a podzimu, kdy si nás  trenéři svolali a sdělili nám, měli asi slabý den, že jsou s námi spokojeni a proto nám vyřídili dvoutýdenní  relaxaci,  bez tréninkového režimu, na jedné z našich sportovních základen. Říkali tak chalupě pro asi dvacet osob v jedné z vísek v podhůří Jeseníků, kde sníh roztával na konci května a napadal opět v říjnu , takže slova teplo a koupání zde starousedlíci vůbec neznali  a pojem jaro měli posunut na léto, které zde většinou bývalo den, dva v roce.  Představa několikadenního lenošného povalování, daleko od všech trýznitelů, v nás  nemohla vyvolat nic jiného, než přání rychlého odjezdu. Malý autobus  nás polovinu dychtivých odvezl již v pátek a zbytek měl přijet následujícího dne.

   Cestu tam jsem příjemně prospala, nevěděla jsem ani kudy jsme jeli a jak vesnička vypadá. Poněvadž jsme na místě byli něco jako koktejl namíchaný z fotbalistů, běžců, házenkářů a dalších vyznávačů potu, dohodli jsme krátkodobé příměří zbraní, nevystrkujíce si, která sportovní disciplína je lepší , případně kdo  za to má víc než ti druzí.

   Cestou jsem ani neslyšela, že ti iniciativní rozhodli  o spáchání několika sportovních hříchů najednou, neboť trenéři byli daleko a ďábel je trvale blízko.Nakoupily se povzbuzující nápoje, kuřivo a vše co s tím souvisí. Nikdo nemohl zabránit realizaci plánu ponocování a zpěvu u plápolajícího táboráku, s jehož přípravou  mužská část výpravy ihned  po příjezdu začala. Nezkušenými byl táborák pracně postaven asi za tři hodiny, večer zapálen a vše proběhlo dle plánu. Bohužel, nezkušenost se projevila u některých  „sportovců“  toho dne ještě jednou a to v míře požití zakázaných nápojů.

  Křik se od ohně táhl dlouho do noci, takže místní asi moc nepospali. Zato někteří naši to ráno doháněli i za ně. Omluvitelné je, že to byly spíše výjimky a já jsem mezi ně nepatřila, byla jsem docela ve formě. Dopoledne přijela další skupina Ta byla „zatím“fit“ a nedala jinak, než vše večer zopakovati pro ně. Po obědě se ti čerstvější několik hodin pracně lopotili s výstavbou táboráku nazahradě chaty a poté  se odebrali do chaty zaklimatizovat. Táborák měl být zapálen po setmění. Měl být, ale do setmění bylo daleko, když  se někdo z našich podíval z okna chalupy a zjistil, že oheň již hoří.

  Seběhli jsme se na zahradě a skutečně, táborák hořel. Postaven byl asi dobře a zřejmě chytl na první zapálení ale zapálil ho někdo jiný. Ten jiný  stál  kousek za plotem zahrady, v polovině krátkého příkrého svahu, který nahoře přecházel v dlouhou louku ,lemovanou z jedné strany lesem a z druhé strany ohradou. Co bylo za loukou nevím, tam jsem se ještě nedostala a ostatní také ne.

   Byl to štíhlý chlapec, spíše mladík neurčitého věku.Mohl mít sedmnáct ale také dvacet let. Do obličeje jsem mu neviděla, tričko a starší tepláky s teniskami nenapovídaly nic o značkové kvalitě oblečení.

   Mladík k nám stál bokem, mírně nakročen nahoru k louce. Neříkal nic ale z jeho postoje byla vidět jasná provokace.

   První kdo to pochopil  byl fotbalista Jirka, který se předešlý večer šetřil a který s výkřikem “no počkej, já ti dám“ vyběhl brankou za plot, aby drzého opovážlivce ztrestal. Několik dalších pochopilo, že by mohla být zábava a vrhli se také k brance volajíce ať na ně Jirka počká, že bude hon na lišku.

   Mladík se z místa nehýbal a mně zatrnulo u srdce, že to pro něj  zcela určitě nedopadne dobře. Hochu narazils na profíky, těm neutečeš, říkala jsem si. Současně ,nevím proč, mně ho počalo být líto. Spíše ze zvědavosti jsem vyrazila za skupinou, která se již přibližovala k mladíkovi. Ten se otočil a počal  během zdolávat zbytek svahu, asi ve snaze dostat se na louku a tam se někde skrýt v lese. Rozběhlo se za ním asi osm nazlobených a předvádějících se kluků. Rozběhla jsem se za nimi, krátce jsem je na vrcholu svahu ztratila z očí a po jeho vyběhnutí jsem viděla hon na lišku jak má být. Mladík dosud nebyl chycen, což mne  poněkud překvapilo, za ním běžel Jiří a těsně za ním se do boků rozbíhali další běžci, aby mohli pronásledovanému zabránit v úniku stranou. Pomalu jsem je dobíhala i já.

  Běželo se mi dobře, teď jsem mohla v klidu sledovat celou situaci, byť jsem byla stále přesvědčena, že hon brzy skončí.Mladík běžel asi dvacet metrů před Jirkou a ten ho postupně doháněl. Mladík běžel nějak divně, jako by neovládal ruce. Chvílemi se mu nekoordinovaně klátily podél těla, krok jedné nohy se jevil kratší, natáčel se do stran , jakoby ze strachu před pronásledovateli. Chvílemi zpomaloval , pak zrychloval,  ale  bezpečnou vzdálenost od Jiřího si stále udržoval.

   Trvalo to tak asi tři minuty a jediné co se změnilo, že někteří naši běžci začali zaostávat a později odpadat a já jsem se zařadila za Jiřího. Teď jsem byla již blízko pronásledovaného a počala jsem tušit, že  ne zdaleka všem se dostane té cti být u zadržení mladíka. Jeho styl běhu se počal lišit. Prodloužil krok, jakoby odhodil těžké závaží, tatam byla nekoordinovanost pohybu a to otáčení  do stran, což jsem zprvu snad považovala za strach z dohonění ? Nevěřila jsem svým očím. On se v nebezpečí a  pro nás v docela náročném běhu otáčel po hezkých prvcích krajiny a dokonce k nim vždy i mírně šikmo zamířil. Zdálo se mi, že styl kterým běží jsem nikdy dříve neviděla, že je  jedinečný, vypracován přírodou, pouze na jeho postavu. My jsme se učili při trénincích „osvědčené styly“, užívané všemi bez rozdílu.

   Brzy jsem již běžela po boku Jiřího a ač jsme si nic neřekli, z jeho výrazu byl patrný údiv nad odoláváním běžce před ním. Ti vzadu, kteří  s pronásledováním končili byli  zejména fotbalisté ale Jiří byl  trénovaný atlet, běžec, kterému bylo stokrát řečeno jak má běžet, jak má dýchat a proč. Měl svého trenéra  a docela slušné zkušenosti. V tomto běhu, pravda, nešlo o získání některé z medailí či popularitu v tisku. Když louka přešla v nekonečnou polní cestu se zrádnými výmoly, kde hrozilo poranění nohy, vzdal to po chvíli i Jiří, se slovy“ To nemá cenu, ani nevím kde jsem“.

  Zůstala jsem běžet sama a měla jsem  toho už také dost, uběhla jsem již daleko více než běhám při tréninku a dopředu mne hnala už pouze nesnesitelná profesionální zvědavost, kdo je tento „samorost“, kde má své hranice, a hrdost, že neodejdu poražena  pouhým amatérem. Bylo mi však jasné, že slovo „amatér“, není ani náhodou něco hanlivého pro toho, kdo mi již hezkou chvíli ukazoval svá záda.

   Mladík na vteřinu, dvě, běh zmírnil a pootočil hlavu ke mně. Spatřil, že běžím sama, podíval se na mne  vyzývavě i tázavě najednou a rozběhl se dál. V jeho očích jsem zahlédla určitý obdiv a  také  jakoby určitou nabídku nerozhodnosti souboje, abych neodešla poražena. Jak by to chtěl udělat nevím.

   Poprvé jsem mu zahlédla obličej. Byl to obličej vyzařující klid, a důvěru, že ho tělo a příroda, s níž si byl zřejmě až příliš blízký, nezradí. Nebyl to energický obličej, spíše jemný, opálený a docela hezký. Měl kratší světlé vlasy, česané dozadu, které se mu při každém  skoku na hlavě lehce nadzvedly a opět přistály zpět  na své místo, divíce se, že při  rychlosti stále padají na stejnou hlavu. Jeho postava působila v pohybu velmi harmonicky a lehce. Nebyl zpocený a nejevil se ani unavený. Zato já ano. Začínala mne bolet achilovka pravé nohy, kde jsem měla kdysi úraz, nevěděla jsem kde jsem a polní cestu pomalu počal svírat les.Bylo už docela pozdě.

   Běžela jsem však dál. Začala jsem tušit, že mladík nevolí cestu nahodile, ale cílevědomě a brzy bude hůř. Stalo se. Po chvíli les náhle skončil a před námi byla dlouhá, strmá louka , porostlá trávou s květy. Dobré tak pro skokanské můstky, ne pro běžce, pomyslela jsem si. Mladík se  zastavil na okraji, dávaje jasně najevo, že právě tudy povedou jeho další kroky a otočil se. Musel vidět, že už toho mám dost, můj běh již nepřipomínal zdaleka gazelu ale docela jiné zvíře.V obličeji asi také nebylo nic hezkého, natož zajímavého. Nyní se zase mně plandaly ruce podél těla a nebyla jsem schopna se na běh soustředit. Už jsem nebyla    schopna udržet  rovně hlavu na ramenou a proto jsem ji na chvíli sklopila.Když jsem ji zvedla, stál přede mnou.

  Po prve jsem zblízka spatřila jeho oči. Byly modré, ne jasně modré, upozorňující na  sebe zdaleka. Jen modré, o kterých nic dlouho nevíte až do doby, kdy se do nich podíváte z blízka. To se mi právě stalo.Už jsem se nebála, že nevím kde jsem, už jsem věděla, že nedovolí abych prohrála, dokonce mne v tu chvíli přestála bolet i noha. Přenesla se na mne i část jeho zvláštního klidu. Podal mi ruku a doslova vytáhl až na vrchol louky. Posadil se a já kousek od něho. Chvíli jsem  udýchána mlčela a pak jsem se ho zeptala. Proč jsi to udělal? Chvíli neodpověděl, jako by mne neslyšel a pak ukázal rukou dolů. Dole pod námi byla vidět celá vesnička, začínalo se smrákat, nad některými domky se kouřilo  z komínů,  v jiných se počínala rozsvěcovat světla, stejně jako na nebi. Jedno ze světel byl dosud hořící táborák.Co mne však  zcela zaujalo, byl fascinující klid, který jsem před tím téměř nevnímala.Mávl rukou tím směrem. Ani oheň nemá rád křik, řekl. Přisedl  si blíže ke mně  a opřel se o mě ramenem. Byla jsem klidná, vyrovnaná a opět plná duševních sil. Vždy, když jsem se s ním později setkala bylo to stejné, Jen jsem měla v sobě více i fyzických sil a více lásky......




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

24.12.2020 22:58:46dát kritice tipK3

Povídka mě velmi zauja. Už jenom tím, že sám jsem bývalý vytrvalostní běžec. Povídka je psaná klidným tónem a nijak nevybočuje ve snaze za každou cenu zaujmout. Dost často tam jsou malé mezery mezi větami, ale jinak dle mě velmi dobře napsané. V závěru to neskončilo sklouzutím do nějakého nevkusného konce, ale udrželo si to svoje rovnoměrné napětí, s tajemným, až erotickým nádechem. Je to velmi zdařená povídka.

07.04.2010 23:28:05smazaný uživatel
smazaný uživatel
10.03.2010 19:50:29dát kritice tipCurupira
Až na menší chybičky hezké.
T*
08.03.2010 15:32:44dát kritice tipJade
ehm? "počal během zdolávat zbytek svahu, asi ve snaze dostat se na louku a tam se někde skrýt v lese" - pekny protimluv


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.