Spával jsem léta

Spával jsem léta…

Spával jsem léta v papírovém domku svědomí

A vždy když přišel déšť

Já modlíval se za slunce

A nezkalený skleník ranních mlh.

Ale ta voda která prosákla si zanedlouho

vyhloubila studnu; A já pil

neboť jsem nabyl vědomí že jinak zákonitě

musím zemřít žízní.

A ušlo mi že podstatná je vůle

Čistá substance mysli Spíše

Než bídná konstituce těla.

A ušlo mi že byly to spíš myšlenky

Které mě o půlnocích vyrvávaly spánku

A bubnovaly na chatrnou střechu mého domu.

Že nebyly to trámy které podpíraly stěny

Ale jen krystalické pavučiny snů

Starého mýtu o čistotě bytí.

Morgana strachu obtáčela dlaně

A kouřový ocas zmije zbabělosti

Mě pálil z němých úst.

Měl jsem však brzy najít jak je snadné

Překročit ten práh.

Já hlupák očekával pachuť sirných květů

Venku zatím prosvítalo slunce

A kabaretní maskér vítr

Roztáčel němohru listů v korunách bříz

-

Loutky čmeláků souložily s květy petrklíčů

A fantom volnosti spolkl všechny klíče

Od těsného kabinetu rozumu a srdce

-

Snad za to může touha po slepotě

Ta čistě pragmatická lenost

Dívat se a vidět.

Teď čistá hladina mi zrcadlila cizí tvář

O níž jsem zanedlouho zjistil

Že je moje

A trvalo jen chvíli nežli počáteční zděšení

Vystřídal tupý zvyk.

Modlím se k tobě Pane s upřímností srdce

Za úsvit plamene

A za hnilobu spánku.

Spával jsem léta v papírovém domku svědomí

A ušlo mi že málo

Neznamená

Nic.