Na Písmáku publikuje 52 tisíc autorů, 469 tisíc textů, miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Hledání ztraceného času
datum / id14.03.2010 / 350886Vytisknout |
autorKili
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno739x
počet tipů0
v oblíbených0x
Prolog
surrealismem inspirované, na zadání - zpracovat Hledání ztraceného času libovolným uměleckým stylem
Hledání ztraceného času

Měsíc osvětloval siluetu Města se všemi jeho věžemi, pozlacenými špičkami střech měšťanských domů, bledými tvářemi ze štuku na fasádách domů nezvykle silným světlem. Nosy hlav, jež z oněch stoletých měšťanských domů zbudovaných na místě zbořeného ghetta shlížely do ztemnělých ulic, vrhaly stíny tak ostré, že by se jich člověk takřka bál dotknout, aby si snad nepořezal ruku.

Ulice však byla liduprázdná a v pozdní noci jí neprocházel nikdo, kdo by zvedl svou hlavu a vzhládl nahoru do temných oken, která připomínala osleplé oči. Nebylo zde tedy nikoho, kdo by se mohl pokusit vrhaných stínů dotýkat. Vzduch nehybně stál ve vydlážděných ulicích a třebaže bylo nedlouho po dešti, jeho nehybnost působila nezvyklé dusno. Z cigarety zapomenuté na parapetu stoupala přímo kolem místa, kde jsem na jedné ze střech seděl, stužka modravého dýmu, stojatým vzduchem stoupala do neuvěřitelné a takřka nedohlédnutelné výšky, než se začala kroutit a rozplývat. Vlastně bylo jen stěží odhadnutelné, zda se vůbec někde rozplývá, jestli náhodou její cesta nevede mnohem, mnohem dál, až mimo naši sféru, aniž by se smísila se vzduchem a rozplynula se, tak jak je to obvyklé.

Pod rožžatou lampou se objevil muž, od hlavy až po paty v černém, s fedorou sraženou hluboko do čela a pomalu kráčel dlouhou ulicí od náměstí směrem k řece. Koruny stromů, pod nimiž procházel, se ani nezachvěly. Šel velice pomalu, jako by pečlivě rozvažoval každý svůj krok. V rukou držel plán, snad plán města, a již na první pohled bylo patrné, že ten už má mnoho za sebou. Ačkoliv byl podlepený plátnem, v místech ohybu byl mnohdy prodřený tak, že skrze díry bylo možné zahlédnout tu záblesk lampy, jindy zase hlubokou modř noční oblohy. Snad byl plán prodřen častým používáním, zdálo se mi ale pravděpodobnější, že příčinou děr je spíše to, že dlouhou dobu ležel na nějakém zapomenutém místě a předměty, jež měly to štěstí a byly užívány častěji a byly naň kladeny, jej takto poničily.

Muž byl plánem zcela pohlcen, oči měl stále jako zapíchnuté do oné mapy, kterou držel, a jako by je nebyl s to odtrhnout. Tvář měl pokrytou tmavým strništěm, kterým už na několika místech začínaly prokvétat šediny. Viděl jsem ho, jak se několikrát marně pokusil odbočit, ale vždy narazil na stěnu domu či zavřené dveře. Bylo jasné, že je zcela oddán vedení plánu, vždyť na cestu ani nepohlédl, třebaže to, čemu se poddal, neodpovídalo skutečnému rozestavění domů. Pomalu mi začínalo docházet, že se snad řídí plánem ghetta. Ghetta, jež bylo před více než sto lety zbořeno, protože se nehodí, aby v moderním Městě bylo něco, co připomíná temnou minulost, jako si dnešní moderní lidé nechávají odstranit mateřské znaménko z obličeje, s takovou lehkostí si Město na začátku minulého století nechalo „vytrhnout“ ghetto ze své tváře... Stovky, možná tisíce domů, tři synagogy, celá čtvrť, to vše tehdy zmizelo a bylo nahrazeno... Mnoho jsem o tom slýchával.

 

Několikrát jsem rychle zamrkal, abych se zbavil toho přeludu, předpokládal jsem, žesnad blouzním z nedostatku spánku. Muž nezmizel, a tak jsem slétnul ze střechy, kde jsem dosud setrvával blíže ulici. Usadil jsem se na lešení, jež stálo okolo jednoho z domů. Přes den zde vládl čilý stavební ruch, ale nyní bylo zcela opuštěné. Připomínalo kostru, mrtvé tělo, jež nikdo nepohřbil a ono tak zůstalo ponecháno tam, kde jej duše opustila. Pevně jsem se usadil na široké trubce a ještě jednou se podíval do ulice, postava nejenže nezmizela, dokonce se mi ještě víc přiblížila, takže jsem mohl rozeznat některé její vrásky v obličeji. Za celou tu dobu, co jsem muže pozoroval, a skutečně se mi to zdálo jako by uplynula věčnost, nezdvihl oči od plánu. Zpod jeho krátkého, častým nošením už poněkud oblýskaného kabátu vykukoval pramen cicit, ale to, že se jedná o žida mi bylo jasné snad od první chvíle, kdy jsem ho zahlédl. Vlastně to ani nemohl být nikdo jiný.

Snad jde jen o návštěvníka, jenž se v romantickém očekávání vydává hledat místa, kde žili jeho předkové, pokoušel jsem se nalézt alespoň nějaké rozumné vysvětlení událostí, jichž jsem byl právě svědkem. Přesto mi bylo zcela jasné, že se zde jedná o něco daleko závažnějšího a mnohem obtížněji pochopitelného. Neznámý mne jen těsně minul, ale zjevně mé přítomnosti nevěnoval ani nejmenší pozornost. Zahlédl jsem plán, jednalo se skutečně o městské ghetto, jež již dávno neexistovalo a v historkách místních průvodců se měnilo v ponuré místo, jímž pobíhají golemové se svým nevyňatým šémem a ničí vše, co jim jen přijde pod ruku. Poprvé se mi také povedlo spatřit tmavé oči neznámého – bylo z nich cítit neuvěřitelné vnitřní napětí, kterému byl vystaven. Leskly se mu a mlhavě se v nich odráželo mokré dláždění chodníku i záblesky plynových lamp, jež zde byly teprve nedlouho, ale tvářily se, jako by tu stály už stovky let. Spustil jsem se z místa na lešení, kde jsem doposud seděl, na silnici a sledoval černé sešlapané boty chodcovy, mokré kočičí hlavy mne chladily do nohou.

Postava náhle jemně přidala do kroku, až došla přímo k vysoce vyzděným říčním náplavkám. Aniž by zvedla oči od mapy, nevysvětlitelným způsobem se ocitla v řece. Bez jediného šplouchnutí či výkřiku, bez toho, aby zvlnila vodní hladinu.

Byl jsem tím vším, co se teď odehrálo, natolik šokován, že jsem zůstal jako přikovaný k dláždění silnice. Nebyl jsem schopen jediného pohybu a v mysli jsem si neustále přehrával celou situaci, jejímž náhodným svědkem jsem se stal. Byl jsem natolik zaneprázdněn svými myšlenkami, že jsem zcela přeslechl hluk dodávky, jež přijížděla zásobit místní obchody dříve, než se do nich ráno začnou trousit místní a později se k nim přidají i davy cizích návštěvníků. Ležím teď v posledních okamžicích svého života na mokré a studené dlažbě a z hlavy stále nejsem s to dostat události posledních chvil... Události, jež zůstanou nesděleny- ale stejně, kdo by věřil pouhému ptáku...




Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

08.04.2010 00:27:37smazaný uživatel
smazaný uživatel
08.04.2010 00:27:13smazaný uživatel
smazaný uživatel
15.03.2010 16:08:44dát kritice tipMetta
sloh ujde, ale připadá mi dost přeplácaný - občas udělat tečku a některé obrazy nenabalovat, bude se to lépe číst.
Myšlenka zaujala, byt nic novýho:)
15.03.2010 16:04:00dát kritice tipMetta
za "domů" bych dala místo čárky"a"
v 1. odstavci třikrát za sebou "domů"
vzhlédl nahoru-jedno z teho pryč


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Pismak.cz 1997 – 2023, provozuje Dobrý spolek, pravidla Wiki of 21st century Letní dětský tábor