Na Písmáku publikuje 50 tisíc autorů, 443 tisíc textů, 5 miliónů názorů

Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Registrace
Zapomenuté heslo

Myslivecká
datum / id17.03.2010 / 351280Vytisknout |
autorztracenec
kategoriePovídkyDalší dílo autora
zobrazeno883x
počet tipů0
v oblíbených0x
Myslivecká
Můj kamarád Vráťa si život vždycky uměl pěkně zařídit. Na základní škole nosil domů samé trojky a čtyřky a rodiče mu to nejen trpěli, ale ještě jej zahrnovali všemožnými sladkostmi a hračkami, kterými nás ohromoval a vychutnával si naši skrytou závist. Dost často se pral, ale i to si odpykal nanejvýš krátkým domácím vězením v řádu několika hodin. Byl to on, kdo začal poprvé nosit na rodinnou výchovu lahvové pivo, na občanskou výchovu krabicové víno a na práce v dílně becherovku. Alkoholové opojení, ve kterém jsem tyto předměty trávil, bylo kromě nešťastného dne, kdy jsem se vážně zranil nebozízkem, tím nejpříjemnějším, co mě na druhém stupni základní školy potkalo.
Po základní škole se naše cesty za vzděláním rozdělily. Já odešel pilně studovat gymnázium, Vráťa se zázrakem dostal na střední lesnickou školu se zaměřením na myslivecké hospodářství.
Vráťa si život vždycky uměl pěkně zařídit. Zatímco já si zamořoval hlavu všelijakými zbytečnými znalostmi z fyziky a chemie, Vráťa se čtyřkami proplouval lesnickou školou až k maturitě. Tu zakončil samozřejmě čtyřmi čtyřkami a stal se skutečným myslivcem.
Já začal studovat na vysoké škole a Vráťa začal žít život plnohodnotného myslivce – trávil dny s ostatními myslivci a hlavně s alkoholem. Jejich párty poměrně často končily v lese, kde se neorganizovanou a zmatenou střelbou pokoušeli zabít nějaká ta lesní zvířata. Většinou srny, lasice a veverky. Vráťa mi však tvrdil, že se mu podařilo zastřelit i puštíka, o čemž jsem se s ním nepřel.
Záviděl jsem mu jeho bezstarostný život. Zatímco já ležel ve skriptech, on ležel v alkoholu a občas vycházel do lesa buzerovat návštěvníky a turisty různými nedefinovanými a nedefinovatelnými způsoby. Když slyšel jak těžko se mi žije, nabídl mi abych se zúčastnil jejich myslivecké sešlosti. Bude to prý hodně o chlastu, ale pak se půjde střílet, takže zažiju za jeden den spoustu slasti. To říkal Vráťa.
A tak přišel onen pátek. V jedenáct dopoledne jsem zamířil do hospody. Zdálo se mi že je to na pitku poněkud brzy, ale opak byl zřejmě pravdou. Vráťa mi hned při příchodu vynadal, že jdu pozdě a párty už je v plném proudu. A opravdu byla, myslivci byli už značně hluční a jeden z nich dokonce už ležel na zemi. Ve čtvrt na dvanáct!
Čekal jsem, že mě myslivci přivítají panáčkem Jägermeistera, nebo nějakého podobného pití, kteří myslivci pravděpodobně popíjejí, ale neměl jsem pravdu. Přivítali mě panáčkem rumu. Neodmítl jsem a již brzy jsem se cítil mezi myslivci jako jeden z nich. Dokonce jsem jim vyprávěl, jak jsem se v mládí účastnil honu na lišku, za což se mi dostalo vřelého uznání. Vem čert, že jsem se žádné podobné blbosti nikdy neúčastnil. A tak jsme pili a hodovali výborný guláš, který v hospodě vařili. Vráťa ho údajně obědvá šestkrát týdně a stejně se mu nikdy nepřejí. Uznale jsem pokýval hlavou a blahopřál mu k železnému trávicímu systému. Kolem druhé hodiny jsme se již cítili docela opilí a usoudili jsme, že je čas na nemilosrdnou lesní řežbu.
Když jsme vylezli z hospody, oba jsme zatoužili ještě po něčem drobném k snědku a tak jsme se shodli, že dojdu do jednoty pro šest rohlíků a čtyřicet deka poličanu a s Vráťou a ostatními myslivci se setkám na lesním palouku u posedu. A tak jsme se prozatím rozloučili.
Poličan z jednoty byla další chlouba naší vesnice. Především dobře voněl, což se u trvanlivých salámů děje pořád míň a míň. Nakoupil jsem, jak jsme se s Vráťou dohodli a poté s drobným zpožděním vyrazil směrem k lesu.
Když jsem se dostal pod příkrov lesa a ucítil tu nádhernou vůni jehličnanů, vydechl jsem se slovy: „Les! Borový les!“ a na chvíli mě přepadl zvláštní pocit jakéhosi déja vu. Nevím kde se to vzalo. Poté jsem ale uslyšel, jak se o několik set metrů dál začalo střílet. Trochu mě zamrzelo, že začali beze mě, ale doufal jsem že o to hlavní snad nepřijdu, a že mě třeba i nechají si vystřelit.
Trochu se mi zamotala hlava. Když jsem ji zvedl, pohlédl jsem na lesní pěšinu přede mnou. Blížil se ke mně drobný mužík v hnědé nenápadné bundě, hnědých manžestrákách a černých čistých botách. Na tvářích a na bradě měl solidní strniště, občas protkané bílými vousy, ale většina z nich byla ještě tmavých. Vlasy měl pořádně rozcuchané, hrozně mi připomínaly vlasy Sama Hawkinse z filmů o Vinnetouovi, jenže tyhle byly hnědě. A aby té hnědé na tom muži nebylo málo, měl na hlavě ještě pěkný hnědý klobouček. Sledoval jsem ho, jak kráčí lehkým a klidným krokem. Potom se zastavil u starého shnilého pařezu. Klekl si k němu a přiložil na něj ruce. Chvíli se nic nedělo a potom se mi zdálo, že se pařez jakoby otřásl, shodil ze sebe tlející dřevěnou drť a na dvou, nebo vlastně na třech místech vyrašily malé zelené větvičky. Možná to byly kapradiny, možná přímo malé větvičky jehličnanu. Sám nevím. Muž se pak se zvedl a pokračoval v chůzi.
Zase se mi trochu točila hlava. Ale proč? Tolik jsem toho snad zase nevypil. Muž se ke mně blížil a měl dobrosrdečný výraz ve tváři. Stál jsem jako přikovaný a ani jsem se nepohnul. Tak ten člověk přišel až ke mně a pozdravil mě: „Dobrý den!“
„Dobrý den,“ řekl jsem potichu a zdálo se mi, že se slyším z hrozné dálky.
„Je tohle Kolbabský les?“ zeptal se mě a usmál se.
Přisvědčil jsem a sledoval ten úsměv v jeho tváři. Muže rozradostnilo, že je na správném místě a pak začal hovořit. Vlastně nevím, jestli vůbec hovořil. Slyšel jsem jeho hlas, ale chvílemi se mi zdálo, že jeho ústa jsou zavřená a pouze se usmívá.
Představil se jako Bůh. Chvíli se mi zdálo, že povídal něco o krásách lesa nebo o rozmarech lidí nebo snad o něčem úplně jiném. Nějak jsem nedokázal rozluštit, o čem je řeč, ale nebylo mi to nepříjemné a zdálo se mi, že mu věřím všechno, co říká. Pak jsem jakoby prozřel a měl pocit, že povídá něco o tom, že se jde podívat na kluka a jestli bych mu neporadil, kterým směrem se vydat. Vzpomněl jsem si, že kousek za paloukem, kam mířím i já, je široká cesta a u ní boží muka. A nějak jsem měl pocit, že to je to, na co se mě ptá. Tak jsem mu rukou ukázal, kam má jít. A zase jsem ho jenom pozoroval – jak se na mě usmívá, jako kdyby ode mě ještě něco potřeboval. Nevěděl jsem co, ale hlavou mi proudily všelijaké myšlenky. Potkal jsem Boha. Co s tím mám dělat? Neměl bych mu něco říct? Chci mu něco říct, ale nevím co. Měl bych mu říct, že jsem ho rád potkal nebo že nejsem tak špatný člověk jak se občas zdá? Neměl bych se ho na něco zeptat? Chtěl bych se ho na něco zeptat. Na něco, na co mi může odpovědět jenom on. Ale co? Jaký má život smysl? Jestli je nějaký život po životě? Jestli je někde vepsán můj osud nebo ho mám ve svých rukou?
Přerušil mě: „Tak se zeptejte.“
A opět ten úsměv. Stále stejný, neměnný. Vše a nicneříkající zároveň.
Nevím proč jsem nepoužil ani jednu z otázek, které mi kolovaly v hlavě předtím. Zeptal jsem se ho, jestli existuje a on odpověděl, že jo. A už v tu chvíli jsem si nadával, že nic debilnějšího jsem snad ani vymyslet nemohl. A snad jsem to chtěl napravit, ale to už ode mě udělal krok směrem, který jsem mu ukázal.
„Tak vám teda děkuju a nashledanou,“ povídá s úsměvem.
„Nashledanou,“ vysoukal jsem ze sebe a zůstal tam stát. Civěl jsem před sebe a nedokázal se z toho setkání vzpamatovat. Potom jsem se za ním otočil, ale on už tam nebyl. Nikde jsem ho neviděl. Promnul jsem si oči a ucítil příjemnou vůni poličanu. To mě trochu probralo a uvědomil jsem, že střelba na lesním palouku čile pokračuje. Tak jsem znovu rozpohyboval své, jakoby ztuhlé, nohy a vydal jsem se za Vráťou. Za čtyři minutky už jsem před sebou uviděl prosvětlené lesní prostranství i s posedem a hluk pušek byl intenzivní.
„No ty vole kde seš? Už jsme tady snad půl hodiny,“ zahulákal na mě Vráťa ze křoví.
„Promiň, nějak jsem se zatoulal,“ povídám mu a nějak jsem se začal cítit jako zpátky v realitě.
„Jak kdybys tu byl poprvý. Támhle Dušan už střelil jednu srnku a taky kunu. A Miloš mi před chvíli smskoval z hustníku u krmelce, že tam složil sojku, vole. A ty vo to přijdeš,“ vynadal mi ještě Vráťa.
„No jo, tak snad ještě něco přijde,“ povídal jsem a opravdu jsem v to doufal.
Vráťa měl u sebe placatku s meruňkovicí, takže bylo možné udržovat si příjemnou hladinu alkoholu v krvi a to bylo dobře. Chvíli jsme stříleli nazdařbůh, dost jsme se u toho smáli a nakonec se nám podařilo střelbou vyplašit i bažanta. Ten myslivecký život má zkrátka něco do sebe a Vráťa si ho umí zařídit a hlavně užít.
„Támhle něco, za těma stromama. Srnka nebo co?“ ukazoval najednou Vráťa za jejich zelenou hradbu.
„No jo, fakt hele, něco se tam hejbe,“ odvětil jsem mu.
„Půjč mi to vole, dělej,“ zvolal na mě Vráťa, protože jsem měl flintu zrovna u sebe. Chvíli předtím jsem totiž střílel ze tří metrů do prašivek.
Ochotně jsem mu vrátil flintu a vzrušeně sledoval kořist za stromy. To bude úlovek. Takovej srnčí guláš, to bude něco. Věřil jsem Vráťovi, že se trefí. A trefil se. To byla rána! Kulka prosvištěla vzduchem a zabodla se až v mase nebohé kořisti. Skoro se mi zdálo, že slyším jak kulka zlomila kost a skončila až někde hluboko v těle.
Vráťa okamžitě vystartoval a běžel ke křoví, kde srnu skolil. Dorazil tam o pár vteřin přede mnou a když odhrnul větve, které mu bránily ve výhledu, strnul. Jen co jsem přiběhl k němu, pochopil jsem proč.
Srna, kterou Vráťa trefil, nebyla tak docela srna. Tváří k lesní zemi, pokryté šiškami a jehličím, ležel tam mužík v hnědé bundě, hnědých manžestrákách a hnědém kloboučku. Jeho levý bok byl úplně zkrvavený.
„Ty vole, tys postřelil Boha!“
„Doprdele…..cože???“
Neměl jsem chuť a sílu cokoliv vysvětlovat. Byl jsem úplně v šoku. Seběhla se sem i část dalších mladých myslivců a s otevřenými ústy zírali na nehybné tělo. Jeden z nich se vzpamatoval dřív než ostatní a zavolal záchranku. Snažil se co nejklidněji vysvětlit, že tu došlo k nějaké nehodě, ale nepůsobilo to moc věrohodně a navíc řekl do telefonu třikrát „ty vole“.
Přestože telefonát zněl tak opile a místo nehody bylo popsáno značně neurčitě, záchranka dorazila. Byla tu copy dup…asi za čtyřicet minut.
Teprve zdravotník muže v hnědém otočil na záda. Bledá tvář nebohého člověka nevěstila nic dobrého. Stejně tak nevěstilo nic dobrého tempo zdravotníků, kteří lesem přiběhli sice rychle, ale po přezkoumání zdravotního stavu postřeleného ve svém úsilí značně zpomalili. A už vůbec nic dobrého nevěstila jejich věta, že budou muset na místo zavolat také policisty a pohřební službu.
Nikdo z myslivců však v lese čekat nevydržel. Pouze sdělili zdravotníkům, ať si je policie najde doma a pokud možno ať se zastaví nejprve v trvalém bydlišti u Vratislava Suchého - že on jim k tomu poví nejvíc. Než stačili zdravotníci cokoliv namítnout, myslivci byli pryč.
Vráťa a já jsme tam ještě chvíli zůstali, ale ne dlouho.
„Vole, jdu domů radši,“ povídá Vráťa.
„Počkej, jak domů? Tohle musíš vysvětlit policajtům. Že to byla nehoda a tak,“ odvětil jsem mu.
„Seru na to. Prostě jdu,“ řekl a vydal zpět k vesnici. Zdravotnická služba se mu v odchodu snažila zabránit - marně. Tak jsem se zvedl a vydal se za ním. Ještě naposledy jsem pohlédl do bledé tváře hnědého mužíčka a zamotala se mi hlava.
Na cestě domů jsme neřekli jediného slova. Dokonce ani na pozdrav jsme se nezmohli, když jsme se ve vesnici rozdělili. Doma jsem se schoval pod deku a čekal na zvonění policie, kterým patrně bude co vysvětlovat.
Jenže nikdo nezvonil a alkohol v krvi mě místo toho tvrdě uspal. A ve spánku zmizel všechen strach a zapomnělo se všechno neštěstí z předchozího dne.

Byl další den, sobota, osm ráno. Konečně jsem se probudil z toho předlouhého spánku. A bolestivé myšlenky byly rázem zpátky. Jenže to nedávalo smysl.
„Byl tady někdo?“ zeptal jsem se rodičů hned, co jsem vkročil do kuchyně.
„Kdo by tu měl bejt?“ zeptali se mě oni obratem.
Nechtěl jsem odpovídat. Hodil jsem na sebe bundu a běžel jsem za Vráťou. Běžel jsem nejkratší cestou, což obnáší běh napříč parkem, skok přes malou zídku a dvacet dva schodů na úzkém chodníčku mezi domy. Zabouchal jsem na dobře známé okno a Vráťa mi po chvíli otevřel.
„Co je?“ ptal se.
„Jak co je? Byli u tebe policajti nebo kdokoliv?“ otázal jsem se ho já.
„Jo tohle,“ odpověděl Vráťa s až nemístným flegmatismem. „Nebyl tu nikdo. Ani u Dušana nikdo nebyl. A snad ani u nikoho jinýho. Nechápu to.“
„Tak to já taky ne,“ řekl jsem mu a dál se už na nic nevyptával. Neměl jsem náladu se s ním dál bavit. A nevím jak dlouho se mě to bude držet. Ten včerejšek ve mně zůstane hodně hluboko.
Nechtělo se mi nic. Nechtělo se mi domů, nechtělo se mi do hospody ani nikam jinam. Ze všeho nejvíc se mi nechtělo k lesu. A přece jsem šel. Nevím proč. Nevím co mě tam táhlo, ale šel jsem. Z podmračené oblohy vysvitlo slunce a zase se schovalo. Snad by to byla dnes pěkná sobota, ideální na procházku.
Les se blížil a větve šuměly pod mírnými poryvy větru. Pak se vítr zklidnil a v tu chvíli se odněkud ozval ptačí zpěv. Slunce na mě znovu zasvítilo skrz borové větve. Duše romantika, jakým jsem občas i já, by se snad v tu chvíli úplně naplnila a vybuchla v bouřlivou romantickou euforii. Ale dnes na mě tyto vnější podněty neměly přílišný vliv. Tento romantický les pro mě je dnes tím nejhorším místem na světě.
Pak jsem ale zbystřil svůj zrak na polní cestu, která vedla po okraji lesa. Zdálo se mi, že po ní kdosi kráčí. A skutečně! Byla tam postava. A byla oděna v hnědé nenápadné bundě, hnědých manžestrákách, hnědém klobouku a snad i v černých botách, i když na tu vzdálenost už bych za to ruku do ohně nedal. Působila na mě tolik povědomě, až se mi zamotala hlava. Sklopil jsem ji, ale pak ji znovu zvednul. Postava se zastavila a sešla o dva nebo tři metry z cesty. Byl tam suchý pařez. Viděl jsem, jak si k němu sedla a přiložila k němu ruce. Zíral jsem nevěřícně oním směrem. Je to možné? Co se to tady zatraceně děje? Snil jsem včera nebo sním dnes? Odpověď jsem nedostal, ale když postava spustila ruce z pařezu a postavila se, otočila se směrem ke mně. Ztuhl jsem a zůstal na něm viset očima.
Zdálo se mi, že se usmívá…



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

18.03.2010 18:49:17dát kritice tipAurora Těšínská
Je to přece Bůh, tak jak by ho mohl někdo zastřelit?:) Začátek je velice pěkný, vtipný a odsýpá, ale směrem ke konci zvolňuješ. Spíš jsem čekala, že v opilosti provedou něco hrozně šíleného a komického, ale tím metafyzickým setkáním jsi mě překvapil. Jaksi se mi to tam nehodí, nevím...


Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.